Moře nestvůr 1 2 3 kapitola
První kapitola
|
M
|
á noční můra začala takhle.
Stál jsem na pusté ulici v jakémsi přístavním městečku. Bylo to uprostřed noci. Zuřila bouře. Do palem podél chodníku se opíral vítr a déšť. Ulici lemovaly růžově a žlutě omítnuté budovy se zabedněnými okny. Jeden blok domů ode mě, za řadou ibiškových keřů, bouřil oceán.
Florida, pomyslel jsem si, i když jsem netušil, jak to vlastně vím. Na Floridě jsem v životě nebyl.
Pak jsem uslyšel, jak o dlažbu zaklapala kopyta. Obrátil jsem se a uviděl svého kamaráda Grovera. Uháněl jako o život.
Ano, řekl jsem kopyta.
Grover je satyr. Od pasu nahoru vypadá jako typický hubený puberťák s řídkou kozí bradkou a dost příšerným akné. Při chůzi divně kulhá, ale pokud ho náhodou nepřistihneš bez kalhot (což ti nedoporučuju), nikdy bys nepoznal, že je na něm něco nelidského. Neforemné džíny a falešná chodidla zakrývají to, že má chlupatý zadek a kopyta.
Grover byl můj nejlepší kamarád v šesté třídě. Spolu se mnou a s dívkou jménem Annabeth podnikl výpravu na záchranu světa, ale od loňského července jsem ho neviděl. Tehdy sám vyrazil na nebezpečnou cestu – na cestu, ze které se ještě žádný satyr nikdy nevrátil.
Zkrátka, v tom mém snu za sebou Grover táhl kozí ocas a lidské boty držel v rukách, jak to dělává, když se potřebuje pohybovat rychle. S klapotem se hnal kolem turistických obchůdků a půjčoven surfů. Vítr ohýbal palmy skoro až k zemi.
Grover se děsil něčeho, co bylo za ním. Musel se přihnat přímo z pláže. V srsti mu zasychal vlhký písek. Odněkud utíkal. A snažil se utéct… něčemu.
Bouřku prořízlo dunění, až se kosti roztřásly. Za Groverem na vzdáleném konci bloku se vynořila nějaká záhadná postava. Srazila z cesty pouliční lampu, která vybuchla a rozzářila se záplavou jisker.
Grover zaškobrtl a zaskučel strachy. Pro sebe si zamumlal: Musím utéct. Musím je varovat!
Neviděl jsem, co ho pronásleduje, ale slyšel jsem, jak to bručí a nadává. Když se to dostalo blíž, země se zachvěla. Grover se vrhl za roh a zaváhal. Vběhl do slepé uličky plné obchodů. Neměl čas se vracet. Nejbližší dveře byly otevřené, rozrazila je bouřka. Nápis nad ztemnělým výkladem hlásal: SVATEBNÍ BUTIK SV. AUGUSTINA.
Grover vběhl dovnitř. Skočil za stojan se svatebními šaty.
Před obchodem prošel stín té nestvůry. Cítil jsem smrad té věci – odpornou kombinaci vlhké ovčí vlny a shnilého masa a ten divný kyselý tělní pach, který mají jen nestvůry, jako skunk krmený mexickým jídlem.
Grover se za svatebními šaty třásl. Stín monstra se šinul dál.
Všude vládlo ticho, jen déšť lehce ševelil. Grover se zhluboka nadechl. Možná, že ta věc zmizela.
Pak se zablesklo. Celé průčelí obchodu vybuchlo a obludný hlas zařval: „JSI MÁÁÁ!“
Prudce jsem se na posteli posadil a roztřásl se jako ratlík.
Nebyla žádná bouřka. Nikde žádná nestvůra.
Oknem mi do ložnice svítilo ranní slunce.
Měl jsem pocit, že jsem zahlédl nějaký stín, mihl se po skle – lidská silueta. Ale pak se ozvalo zaklepání na dveře ložnice – máma zavolala: „Percy, přijdeš pozdě,“ – a ten stín u okna zmizel.
Muselo se mi to jenom zdát. Okno ve čtvrtém patře se starým rozviklaným požárním žebříkem… tam venku nikdo být nemohl.
„Pojď, miláčku,“ zavolala znovu máma. „Poslední den školy. Měl bys být nadšený! Málem jsi to už dokázal!“
„Už jdu,“ povedlo se mi ze sebe dostat.
Sáhl jsem si pod polštář. Uklidnilo mě, když jsem nahmatal pero, se kterým jsem spal každou noc. Vytáhl jsem ho a studoval starořecký nápis, vyrytý na boku: Anaklusmos. Bouřlivý příval.
Uvažoval jsem, že to pero otevřu, ale něco mě zadrželo. Nepoužil jsem Anaklusmos už tak dlouho…
Kromě toho, musel jsem mámě slíbit, že v bytě nebudu vytahovat žádné vražedné zbraně, protože jsem jednou nešikovně máchl oštěpem a srazil příborník s porcelánem. Položil jsem Anaklusmos na noční stolek a vylezl z postele.
Oblékl jsem se, jak nejrychleji jsem dokázal. Snažil jsem se nemyslet na tu noční můru, ani na nestvůry, ani na stín u okna.
Musím utéct. Musím je varovat!
Co tím Grover myslel?
Přitiskl jsem si na srdce ruku se třemi sevřenými prsty a vztáhl ji – tohle staré gesto mě kdysi naučil Grover. Zahánělo se jím zlo.
Ten sen nemohl být skutečný.
Poslední den školy. Máma měla pravdu, měl bych být nadšený. Poprvé v životě jsem totiž málem dotáhl celý školní rok a nevyloučili mě. Žádné záhadné události. Žádné pranice ve třídě. Žádní učitelé, kteří by se měnili v nestvůry a snažili se mě zabít otráveným obědem z jídelny nebo výbušným domácím úkolem. Zítra už budu na cestě na své oblíbené místo – do Tábora polokrevných.
Zbýval jenom jeden den. Teď už to určitě nezpackám.
Jako obyčejně jsem neměl ani tušení, jak moc se pletu.
Máma udělala ke snídani modré vafle a modrá vajíčka. Je legrační, jak slaví zvláštní příležitosti modrým jídlem. Podle mě tím chce dát najevo, že je možné úplně všechno. Percy může dokončit sedmou třídu. Vafle můžou být modré. Takové malé zázraky se prostě dějí.
Jedl jsem u kuchyňského stolu a máma zatím umývala nádobí. Měla na sobě pracovní stejnokroj – modrou sukni s hvězdami a červeno-bíle pruhovanou blůzu. V tom úboru prodávala sladkosti v cukrárně Sweet on America. Dlouhé hnědé vlasy si stáhla dozadu do ohonu.
Vafle byly prima, ale asi jsem se do nich nepustil tak jako obyčejně. Máma se na mě podívala a zamračila se. „Percy, není ti nic?“
„Ne… je mi fajn.“
Jenže ona vždycky uhodne, když mě něco trápí. Utřela si ruce a posadila se naproti mně. „Je to škola, nebo…“
Nemusela to ani dokončovat. Věděl jsem, na co se mě ptá.
„Myslím, že Grover má malér,“ vyhrkl jsem a vyprávěl jí svůj sen.
Našpulila rty. O té druhé části mého života jsme nikdy moc nemluvili. Pokoušeli jsme se žít tak normálně, jak se dalo, ale o Groverovi máma věděla všechno.
„Já bych se tím tak netrápila, miláčku,“ snažila se mě utěšit. „Grover je teď už velký satyr. Pokud by se objevil nějaký problém, určitě by se nám ozvali z… z tábora…“ Narovnala se v ramenou, když řekla slovo tábor.
„Co se děje?“ zeptal jsem se.
„Nic,“ zavrtěla hlavou. „Řeknu ti, co uděláme. Dneska odpoledne oslavíme konec školy. Vezmu tě s Tysonem do Rockefellerova centra – do toho obchodu se skateboardy, který máš rád.“
No páni, to bylo něco. Věčně jsme měli trochu nouzi o prachy. Kvůli poplatkům za máminy večerní kurzy a za mou soukromou školu jsme si nikdy nemohli dovolit takové nesmysly jako nakupovat skateboardy. Ale něco v jejím hlase mě zarazilo.
„Počkat,“ vzpomněl jsem si. „Myslel jsem, že se večer budu balit do tábora.“
Zkroutila v rukách hadr na nádobí. „No, miláčku, pokud jde o to… včera večer jsem dostala vzkaz od Cheiróna.“
Srdce mi poskočilo. Cheirón byl ředitelem aktivit v Táboře polokrevných. Nekontaktoval by nás, pokud by se nedělo něco vážného. „Co říkal?“
„Myslí si… že by možná nebylo úplně bezpečné, abys teď jel do tábora. Možná to budeme muset odložit.“
„Odložit? Mami, jak by to nebylo bezpečné? Jsem polokrevný! Je to pro mě jediné bezpečné místo na světě!“
„Normálně ano, zlatíčko. Ale vzhledem k těm problémům, které tam mají –“
„Jakým problémům?“
„Percy… je mi to strašně, strašně líto. Myslela jsem, že si o tom promluvíme odpoledne. Nemůžu ti to teď všechno vysvětlovat. A nejsem si ani jistá, jestli může Cheirón. Stalo se to tak najednou.“
Točila se mi z toho hlava. Jak bych mohl nejet do tábora? Chtěl jsem se zeptat na milion věcí, ale kuchyňské hodiny v tu chvíli odbily půl.
Máma vypadala, že se jí skoro ulevilo. „Je půl osmé, miláčku. Měl bys jít. Tyson na tebe bude čekat.“
„Ale –“
„Percy, promluvíme si odpoledne. Běž do školy.“
To byla to poslední, co se mi chtělo, ale máma měla v očích svůj známý bolestný výraz – něco jako varování, že kdybych na ni moc tlačil, rozbrečí se. Kromě toho, s mým kamarádem Tysonem měla pravdu. Musel jsem se s ním sejít v podzemce včas, jinak by byl celý vedle. Bál se cestovat sám pod zemí.
Sebral jsem si věci, ale ve dveřích jsem se zastavil. „Mami, ten problém v táboře. Má to… může to mít něco společného s tím mým snem o Groverovi?“
Nepodívala se mi do očí. „Promluvíme si o tom odpoledne, miláčku. Vysvětlím ti… co budu moct.“
Neochotně jsem se s ní rozloučil. Rozběhl jsem se dolů, abych chytil vlak číslo dvě.
Tehdy jsem to ještě netušil, ale s mámou jsme se k tomu odpolednímu rozhovoru už nedostali.
Vlastně jsem se dlouho, velmi dlouho neměl dostat ani domů.
Když jsem vycházel ven, padl mi zrak na mohutnou budovu na druhé straně ulice. V ranním slunečním světle jsem zahlédl, jak se po ní mihl tmavý obrys – lidská silueta na cihlové zdi, stín, který nikomu nepatřil.
Pak se zavlnil a zmizel.
Druhá kapitola
|
D
|
en začal normálně. Nebo aspoň tak normálně, jak to na akademii Meriwether jde.
Abys pochopil, je to jedna z těch „progresivních“ škol v centru Manhattanu, což znamená, že místo v lavicích sedíme na velkých polštářích na zemi, nedostáváme známky a učitelé nosí džíny a trička s nápisy.
To všechno mi sedí. Chci říct, že trpím hyperaktivitou s poruchou pozornosti a jsem dyslektik jako většina polokrevných, takže na normálních školách se mi nikdy takhle dobře nedařilo, ani předtím, než mě vyhodili. Na Meriwetheru bylo hrozné jen to, že učitelé se pořád na všechno dívali z té lepší stránky, jenomže žáci tu lepší stránku vždycky… no, jaksi neměli.
Tak třeba moje dnešní první hodina: angličtina. Celá škola přečetla knížku jménem Pán much, ve které se děti dostanou na pustý ostrov a zešílí tam. Takže nás učitelé na závěrečnou zkoušku poslali na dvůr. Měli jsme tam strávit hodinu bez dospělého dozoru, aby se zjistilo, co se tam odehraje.
Odehrála se tam velkolepá soutěž mezi sedmáky a osmáky, kdo komu přetáhne spoďáry přes hlavu, dvě bitvy s kameny a dost brutální zápas v basketbalu. Většinu toho vedl školní surovec Matt Sloan.
Sloan nebyl žádný obr ani silák, ale choval se, jako by byl. Měl oči jako pitbul a střapaté tmavé vlasy a věčně chodil v drahých, ale nepadnoucích hadrech, jako by tím chtěl dát najevo, že na peníze své rodiny kašle. Jeden přední zub měl ulomený od té doby, kdy sebral tátovo porsche, šel se projet a vrazil do značky POZOR, DĚTI.
Zkrátka, Sloan všechny tahal za spoďáry, dokud neudělal tu chybu a nezkusil si to na mého kamaráda Tysona.
Tyson byl jediný bezdomovec na Meriwetheru. S mámou jsme věděli jen to, že ho rodiče opustili, když byl ještě dost malý, nejspíš proto, že byl takový… jiný. Měřil skoro sto devadesát centimetrů a postavu měl jako yetti, ale v jednom kuse brečel a skoro všeho se lekal, málem i vlastního odrazu v zrcadle. Obličej měl jaksi pokřivený a vypadal tak nějak neotesaně. Netušil jsem vlastně, jakou má barvu očí, protože jsem se nikdy nedonutil podívat se výš než na jeho křivé zuby. Mluvil hlubokým hlasem, ale legračně, jako mnohem mladší kluk – asi proto, že než přišel do Meriwetheru, do žádné jiné školy nechodil. Nosil rozedrané džíny, špinavé tenisky osmačtyřicítky a děravou kostkovanou flanelku. Smrděl po zastrčených uličkách v centru New Yorku, protože v jedné takové bydlel, v kartonové krabici od ledničky poblíž Dvaasedmdesáté ulice.
Akademie Meriwether ho přijala v rámci společného dobročinného projektu, aby ze sebe studenti mohli mít radost. Ti ale bohužel Tysona většinou nesnášeli. Jakmile přišli na to, že je přes tu obří sílu a hrozivý zjev veliký dobrák, dělali si radost spíš tím, že se po něm vozili. Byl jsem vlastně jeho jediný kamarád, což znamenalo, že kromě něj se ani se mnou nekamarádil už nikdo.
Máma si milionkrát stěžovala, že škola nedělá dost, aby mu pomohla. Volala na sociální úřad, ale vypadalo to, že se nic neděje. Tvrdili jí tam, že Tyson neexistuje. Zaklínali se horem dolem, že se šli podívat do té uličky, kterou jsme jim popsali, ale nenašli ho. Netuším, jak se dá přehlédnout obří kluk, který žije v krabici od ledničky.
Zkrátka, Matt Sloan se jako myška vynořil za ním a pokusil se mu vytáhnout spoďáry zezadu přes hlavu a Tyson zpanikařil. Odstrčil ho od sebe trochu moc tvrdě. Sloan odletěl skoro pět metrů a zapletl se do houpací pneumatiky pro děcka.
„Ty zrůdo!“ zaječel Sloan. „Co kdyby ses vrátil do té své kartonové krabice!“
Tyson začal pofňukávat. Posadil se na dětskou prolézačku tak těžce, až ohnul tyč, a zabořil si hlavu do dlaní.
„To odvoláš, Sloane!“ houkl jsem na něj.
Sloan se na mě jenom ušklíbl. „Co je ti vůbec po tom, Jacksone? Ty bys mohl mít opravdový kámoše,kdyby ses pořád nelepil na tu zrůdičku.“
Zatnul jsem pěsti. Doufal jsem, že nemám obličej tak rudý, jak jsem cítil. „On není žádná zrůda. Je jenom…“
Snažil jsem se vymyslet, co bych řekl, ale Sloan neměl čas poslouchat. Musel se řehtat na celé kolo stejně jako jeho velcí hnusní kámoši. Napadlo mě, jestli se mi to zdá, nebo jestli má Sloan kolem sebe víc rváčů než obyčejně. Byl jsem zvyklý vídat ho se dvěma nebo třemi, ale dneska jich bylo asi tak o pět šest víc a já byl přesvědčený, že jsem je tu ještě nikdy dřív neviděl.
„Počkej na tělák, Jacksone,“ zavolal Sloan. „Seš mrtvej.“
Když skončila první hodina, vyšel na dvůr náš učitel angličtiny pan Milo prozkoumat ten masakr. Uznal, že jsme Pána much pochopili dokonale. Prohlásil, že jsme v jeho předmětu všichni uspěli, a kladl nám na srdce, abychom nikdy, nikdy nedospěli v násilníky. Matt Sloan svědomitě přikyvoval a pak na mě vycenil svůj ulomený zub.
Musel jsem Tysonovi slíbit, že mu při obědě koupím sendvič s burákovým máslem, teprve pak přestal popotahovat.
„Já… já jsem zrůda?“ zeptal se mě.
„Ne,“ ujistil jsem ho a zatnul jsem zuby. „Zrůda je Matt Sloan.“
Tyson popotáhl. „Ty jsi fajn kamarád. Bude mi po tobě smutno, jestli příští rok… jestli ne…“
Hlas se mu roztřásl. Došlo mi, že neví, jestli ho sem v rámci toho dobročinného projektu přijmou i příští rok. Zajímalo by mě, jestli se ředitel vůbec obtěžoval s ním o tom promluvit.
„Nedělej si starosti, chlape,“ podařilo se mi ze sebe vypravit. „Všechno vyjde.“
Tyson mi věnoval tak vděčný pohled, že jsem si připadal jako korunovaný podvodník. Jak můžu slibovat klukovi jako on, že vůbec něco vyjde?
Naše další zkouška byla z přírodních věd. Paní Tesla nám nařídila, že máme míchat chemikálie, dokud se nám nepovede způsobit výbuch. Za laboratorního partnera jsem měl Tysona. Ruce měl moc přerostlé na ty drobné ampulky, které jsme měli použít. Nešťastnou náhodou srazil z pultíku tácek s chemikáliemi a vyrobil v odpadkovém koši oranžový hřibovitý oblak.
Paní Tesla nechala vyklidit laboratoř, zavolala tým pro manipulaci s nebezpečným odpadem a pak nás s Tysonem vychválila jako rozené chemiky. Byli jsme první, kdo kdy složil její zkoušku do třiceti vteřin.
Byl jsem rád, že dopoledne rychle ubíhá, tak jsem aspoň nemusel myslet na své problémy. Nesnesl jsem představu, že se v táboře mohlo něco pokazit. A ještě horší bylo, že jsem se nedokázal zbavit vzpomínky na ten příšerný sen. Měl jsem hrozný pocit, že je Grover v nebezpečí.
Když jsme ve společenských vědách kreslili mapy se zeměpisnými šířkami a délkami, otevřel jsem si notes a zíral na fotku, kterou jsem měl uvnitř – byla na ní moje kamarádka Annabeth na prázdninách ve Washingtonu. Měla na sobě džíny a džínovou bundu a pod ní oranžové tričko Tábora polokrevných. Blonďaté vlasy měla stažené dozadu šátkem. Stála před Lincolnovým památníkem se založenýma rukama a tvářila se pyšně, jako by tu stavbu navrhla osobně. Annabeth chce být architektkou, až bude dospělá, takže v jednom kuse obhlíží slavné památníky a podobné věci. Je prostě ujetá. Poslala mi tu fotku e-mailem po jarních prázdninách a já se na ni občas podíval, abych si připomněl, že je opravdová a že jsem si celý Tábor polokrevných jenom nevymyslel.
Přál jsem si, aby tu Annabeth byla. Ona by si s tím mým snem věděla rady. Nikdy bych jí to nepřiznal, ale byla chytřejší než já, i když někdy dost otravná.
Právě jsem se chystal zavřít notes, když se ke mně naklonil Matt Sloan a vytrhl mi fotku z kroužků.
„Co děláš!“ zaprotestoval jsem.
Sloan si prohlédl obrázek a vyvalil oči. „No páni, Jacksone. Kdo to je? Snad to není tvoje –“
„Vrať mi to!“ Uši mi hořely.
Sloan podal fotku svým hnusným kámošům, kteří se začali řehtat a cupovat ji na kousky. Byli cizí, museli tu být na návštěvě, protože všichni měli připíchnuté ty pitomé štítky z přijímací kanceláře s nápisem AHOJ! JMENUJU SE: … Museli mít taky dost nemožný smysl pro humor, protože si tam vyplnili blbiny jako MORKOCUC, LEBKOŽROUT a KŘUPAN. Tak se přece nikdo nejmenuje.
„Tihle kluci sem příští rok nastoupí,“ pochlubil se Sloan, jako by mě to mělo vyděsit. „Vsadím se, že oni mají prachy na školu, ne jako ten tvůj imbecilní kámoš.“
„On není imbecilní.“ Musel jsem se vážně, vážně moc snažit, abych Sloana nepraštil přímo mezi oči.
„Ty jsi ale chudinka, Jacksone. Dobře, že ti příští hodinu to utrpení zkrátím.“
Jeho obří kamarádi mezitím žvýkali moji fotku. Chtěl jsem se do nich pustit, ale měl jsem přísné rozkazy od Cheiróna, abych si nikdy nevylíval vztek na normálních smrtelnících, i když budou úplně protivní. Boj jsem si musel šetřit na nestvůry.
A stejně, něco ve mně si pomyslelo, kdyby tak Sloan věděl, kdo jsem doopravdy…
Zazvonil zvonek.
Když jsme s Tysonem odcházeli ze třídy, zašeptal nějaký dívčí hlas. „Percy!“
Rozhlédl jsem se po chodbě se skříňkami, ale nikdo si mě nevšímal. Stejně by mě žádná holka z Meriwetheru ani za nic neoslovila.
Než jsem měl čas se rozmyslet, jestli se mi to jenom zdálo, nebo ne, nahrnul se dav lidí do tělocvičny a nás s Tysonem strhl s sebou. Čekal nás tělocvik. Náš učitel nám slíbil zápas ve vybíjené a Matt Sloan mi slíbil, že mě zabije.
Cvičební úbor na akademii Meriwether byly jasně modré trenky a batikovaná trička. Naštěstí jsme většinou cvičili vevnitř, takže jsme nemuseli pobíhat po Manhattanu jako banda nováčků z výcvikového tábora pro hipíky.
Bleskově jsem se v šatně převlékl, protože jsem se nechtěl otravovat se Sloanem. Už jsem byl na odchodu, když na mě Tyson zavolal: „Percy?“
Ještě nebyl převlečený. Přešlapoval u dveří do posilovny a svíral cvičební úbor. „Mohl bys… hm…“
„Jo. Jasně.“ Snažil jsem se to neříct naštvaně. „Jo, jasně, člověče.“
Tyson zmizel do posilovny. Hlídal jsem přede dveřmi, než se převlékne. Připadalo mi to dost trapné, ale prosil mě o to skoro pokaždé. Zřejmě proto, že byl po celém těle chlupatý a na zádech měl divné jizvy. Nikdy jsem neměl odvahu se ho na ně zeptat.
Každopádně, dost tvrdě jsem se poučil o tom, že když si někdo z Tysona utahuje při převlékání, rozčilí se a začne vytrhávat dvířka od skříněk.
Když jsme vešli do tělocvičny, tělocvikář Nunley seděl za svým stolkem a četl si časopis Sports Illustrated. Nunleyovi bylo asi tak milion roků, měl bifokální brýle a mastnou vlnu šedých vlasů a byl bezzubý. Připomínal mi Orákulum v Táboře polokrevných – což byla seschlá mumie – až na to, že se o moc míň hýbal a nikdy nechrlil zelený kouř. No, aspoň jsem ho při tom zatím neviděl.
Matt Sloan se zeptal: „Trenére, můžu být kapitánem?“
„Co?“ Nunley vzhlédl od časopisu. „Jo,“ zamumlal. „Mm-hmm.“
Sloan se zašklebil a začal si vybírat hráče. Udělal ze mě kapitána druhého týmu, ale bylo úplně fuk, koho jsem si vybral, protože všichni sportovci a oblíbenci se přesunuli ke Sloanovi. A ta skupina cizích kluků taky.
Já měl na své straně Tysona, počítačového cvoka Coreye Bailera, matematického génia Rádže Mandaliho a půl tuctu dalších kluků, které Sloan a jeho banda vždycky trápili. Normálně by mi úplně stačil Tyson – sám se vyrovnal půlce týmu – ale ti hosté ve Sloanově družstvu byli skoro stejně velcí a vypadali silní jako on a bylo jich šest.
Matt Sloan vysypal doprostřed tělocvičny koš plný míčů.
„Smrad,“ zamumlal Tyson. „Divný smrad.“
Podíval jsem se na něj. „Jaký divný smrad?“ zeptal jsem se, protože jsem sotva mohl počítat s tím, že mluví o sobě.
„To oni.“ Tyson ukázal na Sloanovy nové kamarády. „Divně smrdí.“
Ti návštěvníci křupali klouby na rukách a měřili si nás, jako by se blížil masakr. Musel jsem pořád přemýšlet, odkud asi přišli. Odněkud, kde krmí děti syrovým masem a mlátí je holemi.
Sloan zapískal na trenérovu píšťalku a hra začala. Sloanův tým se rozběhl ke středové čáře. Rádž Mandali na mé straně vykřikl něco urdsky, snad „Musím čurat!“ a rozběhl se k východu. Corey Bailer se pokusil zalézt za rohož u zdi a schovat se. Zbytek mého týmu se ustrašeně krčil a snažil se nevypadat jako vhodný cíl.
„Tysone,“ zavolal jsem. „Pojďme –“
Míč mě praštil do břicha. Tvrdě jsem dosedl na zadek doprostřed tělocvičny. Druhý tým se rozřehtal.
Viděl jsem rozmazaně. Připadalo mi, že si ze mě udělala boxovací pytel nějaká gorila. Nechtělo se mi věřit, že by někdo dokázal tak tvrdě praštit.
Tyson zaječel: „Percy, skrč se!“
Převalil jsem se a kolem ucha mi rychlostí světla prosvištěl další míč.
Prááásk!
Zasáhl rohož na zdi a Corey Bailer vyjekl.
„Hej!“ zařval jsem na Sloanův tým. „Takhle někoho zabijete!“
Návštěvník jménem Křupan se na mě ďábelsky zašklebil. Vypadal teď jaksi větší… dokonce vyšší než Tyson. Pod tričkem se mu napínaly bicepsy. „To taky doufám, Persee Jacksone! To doufám!“
Oslovil mě tak, že mi z toho přejel mráz po zádech. Nikdo mi neříkal Persee kromě těch, kteří věděli, kdo doopravdy jsem. A to byli kamarádi… a nepřátelé.
Co to říkal Tyson? Divně smrdí.
Nestvůry.
Ti cizí kluci kolem Matta Sloana se zvětšovali. Už to nebyly děti. Byli to dvouapůlmetroví obři se šíleným pohledem, špičatými zuby a chlupatými pažemi, potetovanými hady a tanečnicemi hula a valentinskými srdci.
Matt Sloan pustil míč. „Tak pr! Vy nejste z Detroitu! Kdo…“
Ostatní kluci z jeho týmu začali ječet a couvat k východu, ale obr jménem Morkocuc s vražednou přesností hodil míč. Ten prosvištěl kolem Rádže Mandaliho, zrovna když se chystal zmizet, pak narazil do dveří a nějakým kouzlem je zamkl. Rádž a pár dalších kluků do nich zoufale bušili, ale dveře se ani nepohnuly.
„Pusťte je ven!“ ječel jsem na ty obry.
Ten, co se jmenoval Křupan, na mě zavrčel. Na bicepsu měl vytetováno: K. miluje dětičky. „Pustit naše chutná soustíčka? To ne, synu boha moře. My, Laistrygonové, nehrajeme jen o tvoji smrt. Chceme oběd!“
Mávl rukou a na středové čáře se objevila další dávka míčů – ale tyhle nebyly z červené gumy. Byly bronzové, velké jako dělové koule, děrované jako míčky na florbal, a z těch děr vycházely plameny. Musely být rozžhavené, ale obři je brali holýma rukama.
„Trenére!“ vykřikl jsem.
Nunley ospale vzhlédl, ale pokud na té vybíjené viděl něco nenormálního, nechal to plavat. To je ten problém se smrtelníky. Vidění jim zahaluje kouzelná síla zvaná mlha, která kryje opravdový vzhled nestvůr a bohů, takže smrtelníci vidí jenom to, co dokážou pochopit. Trenér možná viděl pár osmáků, kteří jako obyčejně drtí mladší kluky. Ostatní kluci nejspíš viděli, jak se banda Matta Sloana chystá rozhazovat zápalné lahve. (Nebylo by to poprvé.) V každém případě jsem byl přesvědčený o tom, že si nikdo jiný neuvědomuje, o co jde – že tu čelíme opravdovým lidožravým krvežíznivým nestvůrám.
„Jo. Mm-hmm,“ zamumlal tělocvikář. „Hrajte slušně.“
A vrátil se zas ke svému časopisu.
Obr jménem Lebkožrout hodil míč. Odskočil jsem na bok a žhavá bronzová koule se mi prořítila kolem ramene.
„Corey!“ vykřikl jsem.
Tyson ho vytáhl zpoza žíněnky zrovna ve chvíli, kdy na ní ta koule vybuchla a proměnila ji na kouřící cucky.
„Utečte!“ nakázal jsem svým spoluhráčům. „Druhým východem!“
Rozběhli se k šatně, ale Křupan znovu máchl rukou a i tyhle dveře se zabouchly.
„Nikdo neodejde, dokud nebudeš ze hry!“ zaburácel Křupan. „A nebudeš ze hry, dokud tě nesníme!“
Odpálil svůj kulový blesk. Moji spoluhráči se rozprchli a koule vypálila kráter do podlahy tělocvičny.
Sáhl jsem pro kouzelné pero, které vždycky nosím v kapse, ale pak mi došlo, že mám na sobě cvičební trenky. Neměl jsem žádné kapsy. Anaklusmos jsem měl zastrčený do džínů ve skříňce v šatně. A šatna byla zavřená. Byl jsem úplně bezbranný.
Svištěla na mě další ohnivá koule. Tyson mě odstrčil z cesty, ale výbuch mě stejně srazil na zem. Zjistil jsem, že ležím roztažený na podlaze tělocvičny, omráčený kouřem, batikované tričko poseté syčícími dírkami. Zpoza středové čáry na mě hladově shlíželi dva obři.
„Maso!“ zařvali. „Maso hrdiny na oběd!“ Oba zamířili.
„Percy potřebuje pomoct!“ vyjekl Tyson a skočil přede mě, zrovna když ti dva odpálili míče.
„Tysone!“ vykřikl jsem, ale bylo pozdě.
Oba míče ho zasáhly… ale ne… chytil je. Ten neohrabaný Tyson, který srážel laboratorní zkumavky a pravidelně lámal prolézačky na hřišti, nějak chytil ty dva žhavé kovové míče, které se na něj řítily rychlostí milionů mil za hodinu. Odrazil je zpátky na jejich zaskočené majitele a ti jen zavřeštěli: „TO NEEE!“, když jim bronzové koule explodovaly na hrudi.
Obři se rozpadli na dva sloupy plamenů – prima, tím se potvrdilo, že to vážně byly nestvůry. Nestvůry neumírají. Jenom se rozptýlí na kouř a prach, čímž ušetří hrdinům spoustu práce s úklidem po boji.
„Bratři moji!“ zabědoval kanibal Křupan. Napnul svaly a jeho vytetované Dětičky se zavlnily. „Za to mi zaplatíš!“
„Tysone!“ zakřičel jsem. „Dávej pozor!“
Hnala se na nás další kometa. Tyson ji taktak stačil srazit stranou. Proletěla učiteli Nunleyovi přímo nad hlavou a přistála za bariérou pro diváky s mohutným PRÁÁÁSK!
Kluci pobíhali kolem a ječeli, snažili se vyhýbat žhnoucím kráterům v podlaze. Jiní bušili na dveře a volali o pomoc. Sám Sloan stál zkoprnělý strachem uprostřed hřiště a nevěřícně zíral, jak kolem něj létají vražedné míče.
Trenér Nunley pořád nic neviděl. Poťukal si na naslouchátko, jako by mu ho ty exploze nějak rušily, ale dál upíral oči do časopisu.
Ten randál musela slyšet celá škola. Ředitel, policie, někdo nám jistě přijde na pomoc.
„Vítězství bude naše!“ zaburácel kanibal Křupan. „Pochutnáme si na vašich kostech!“
Chtěl jsem mu říct, že tu vybíjenou bere nějak vážně, ale než jsem to stačil udělat, zvedl další kouli. Zbylí tři obři ho napodobili.
Věděl jsem, že jsme mrtví. Tyson nedokáže všechny míče odrazit najednou. Ruce musel mít hrozivě popálené od toho, jak blokoval tu první palbu. Bez mého meče…
Dostal jsem bláznivý nápad.
Rozběhl jsem se k šatně.
„Zmizte!“ nakázal jsem svým spoluhráčům. „Zmizte od těch dveří.“
Za mnou se ozvaly výbuchy. Tyson odrazil dva míče zpátky na jejich majitele a rozprášil je na popel.
Takže zbývali ještě dva obři.
Třetí koule se valila přímo na mě. Přinutil jsem se počkat – jednadvacet, jednadvacet – a pak jsem se vrhl na bok a žhavá koule zdemolovala dveře do šatny.
Jasně, čekal jsem, že puch, který se drží skoro ve všech chlapeckých šatnách, stačí na pořádnou explozi, takže mě nepřekvapilo, když planoucí míč způsobil mohutné PRÁÁÁSK!
Stěna se rozpadla. Po celé tělocvičně pršela dvířka skříněk, ponožky, suspenzory a další nechutně špinavé osobní věci.
Obrátil jsem se právě včas, abych viděl, jak Tyson praštil Lebkožrouta do obličeje. Obr se zhroutil. Ale ten poslední gigant, Křupan, si moudře držel míč a čekal na příležitost. Jakmile se k němu Tyson obrátil, hodil.
„Ne!“ zaječel jsem.
Koule udeřila Tysona přímo do prsou. Přeletěl přes celé hřiště a narazil do zadní stěny. Ta praskla, její kus se na něj zřítil a odhalil díru, vedoucí přímo na Church Street. Netušil jsem, jak to mohl Tyson přežít, ale vypadal jenom omráčený. U nohou mu kouřila bronzová koule. Tyson se ji pokusil zvednout, ale jak byl omámený, zhroutil se dozadu do hromady tvárnic.
„Sláva!“ radoval se Křupan. „Zbyl jsem poslední ve hře! Budu mít spoustu masa! Přinesu i domů dětičkám!“
Sebral další míč a namířil ho na Tysona.
„Přestaň!“ vykřikl jsem. „Ty chceš přece mě!“
Obr se zašklebil. „Chceš umřít první, mladý hrdino?“
Musel jsem něco udělat. Můj meč tady někde musel být.
Pak jsem zahlédl svoje džíny v kouřící hromadě oblečení přímo u obrových nohou. Kdybych se tam tak dokázal dostat… věděl jsem, že to nemá cenu, ale stejně jsem vyrazil.
Obr se zachechtal. „Blíží se mi oběd.“ Napřáhl ruku, aby hodil kouli. Připravil jsem se na smrt.
Zničehonic to obří tělo ztuhlo. Škodolibá radost v jeho tváři se proměnila ve výraz překvapení. Přesně v místech, kde by měl mít pupek, se mu rozervalo tričko a vyrostlo z něj něco jako roh – ne, roh to nebyl – ale lesklý hrot čepele.
Míč mu vypadl z ruky. Netvor zíral dolů na nůž, který ho právě zezadu probodl.
Zamumlal: „Au,“ a rozprskl se do mraku zeleného plamene. Počítal jsem, že to dětičky asi dost rozhodí.
V tom kouři stála moje kamarádka Annabeth. Tvář měla špinavou a poškrábanou. Přes rameno jí visel otrhaný batoh, baseballovou čepici měla vraženou do kapsy, v ruce bronzový nůž a v očích šedých jako bouřka divoký výraz, jako by ji zrovna tisíc mil pronásledovaly přízraky.
Matt Sloan, který tam celou dobu stál zaražený, konečně přišel k sobě. Zamrkal na Annabeth, jako by si ji matně uvědomil z fotky v mém notesu. „To je ta holka… To je ta holka –“
Annabeth ho praštila do nosu a uzemnila ho. „A ty,“ poradila mu, „nech mého kamaráda na pokoji.“
Tělocvična byla v plamenech. Kluci pořád pobíhali kolem a křičeli. Slyšel jsem kvílet sirény a zkomolený hlas ze školního rozhlasu. Skrz skleněné dveře východu jsem viděl ředitele pana Bonsaie, jak zápasí se zámkem, a za ním se hromadil dav učitelů.
„Annabeth,“ vykoktal jsem. „Jak jsi… jak dlouho jsi…“
„Vlastně celé dopoledne.“ Zastrčila si nůž do pouzdra. „Snažila jsem se najít vhodnou dobu, abych si s tebou promluvila, ale nikdy jsi nebyl sám.“
„Ten stín, který jsem viděl ráno – to byl –“ Začal mě pálit obličej. „U všech bohů, ty ses mi koukala oknem do ložnice?“
„Není čas ti to vysvětlovat!“ vyštěkla, i když sama trochu zrudla. „Jenom jsem nechtěla –“
„Tamhle!“ vykřikla nějaká žena. Dveře se rozletěly a dovnitř se začali valit dospělí.
„Sejdeme se venku,“ řekla mi Annabeth. „I s tímhle.“ Ukázala na Tysona, který pořád celý omráčený seděl u zdi. Annabeth mu věnovala znechucený pohled, kterému jsem tak úplně nerozuměl. „Radši ho vezmi s sebou.“
„Není čas!“ odsekla. „Pospěš si!“
Nasadila si svou baseballovou čepici týmu Yankeeů, což byl kouzelný dárek od její mámy, a okamžitě zmizela.
Takže jsem zůstal stát sám uprostřed doutnající tělocvičny, když ke mně došel ředitel s půlkou učitelského sboru a se dvěma policisty.
„Percy Jackson?“ promluvil pan Bonsai. „Co… jak…“
Tyson u rozpadlé zdi zasténal a zvedl se z hromady tvárnic. „Hlava bolí.“
Přistoupil k nám i Matt Sloan. S vyděšeným výrazem se zaměřil na mě. „To udělal Percy, pane Bonsai! On zapálil celou budovu. Trenér Nunley vám to řekne! On to všechno viděl!“
Tělocvikář Nunley si dál svědomitě četl časopis, ale při mé smůle si vybral zrovna tu chvíli a vzhlédl, když Sloan vyslovil jeho jméno. „Co? Jo. Mm-hmm.“
Ostatní dospělí se obrátili ke mně. Věděl jsem, že mi nikdy neuvěří, i kdybych jim mohl říct pravdu.
Popadl jsem ze svých zničených džínů Anaklusmos, zavelel Tysonovi: „Pojďme!“ a vyskočil jsem ven tou zející dírou v boku budovy.
Třetí kapitola
|
A
|
nnabeth na nás čekala v jedné boční uličce u Church Street. Stáhla mě a Tysona z chodníku, zrovna když se kolem prořítil hasicí vůz, mířící k akademii Meriwether.
„Kdes tohohle našel?“ chtěla vědět a ukázala na Tysona.
Teď, když se situace změnila, bych měl být vážně šťastný, že ji vidím. Loni v létě jsme uzavřeli příměří i přes to, že její máma byla Athéna a nevycházela s mým otcem. Annabeth mi zřejmě chyběla víc, než bych si chtěl přiznat.
Ale zrovna jsem měl za sebou útok lidožravých obrů, Tyson mi třikrát nebo čtyřikrát zachránil život a Annabeth nedokázala nic jiného, než na něj vztekle civět, jako by ten problém byl on.
„Je to můj kámoš,“ vysvětlil jsem jí.
„Je bezdomovec?“
„Co to s tím má co dělat? Abys věděla, on tě slyší. Proč se nezeptáš přímo jeho?“
Zatvářila se překvapeně. „On umí mluvit?“
„Já mluvím,“ přiznal Tyson. „Jsi hezká.“
„No fuj!“ Annabeth od něho odstoupila.
Nechtělo se mi ani věřit, že se chová tak hulvátsky. Podíval jsem se Tysonovi na ruce. Byl jsem přesvědčený, že musí být škaredě popálené od těch žhavých míčů na vybíjenou, ale vypadaly dobře – sice umazané a samá jizva, se špinavými nehty velikosti bramborových lupínků – ale takové je měl pořád. „Tysone,“ prohlásil jsem nevěřícně. „Ty vůbec nemáš popálené ruce.“
„Jistěže nemá,“ zamumlala Annabeth. „Překvapuje mě, že Laistrygonové vůbec měli kuráž tě napadnout, když byl u toho.“
Tyson vypadal, že je celý vedle z Annabethiných světlých vlasů. Pokusil se na ně sáhnout, ale plácla ho po ruce.
„Annabeth,“ zeptal jsem se, „co to říkáš o těch Laistry-co?“
„Laistrygonech. To byly ty nestvůry v tělocvičně. Je to rasa lidožravých obrů, kteří žijí daleko na severu. Jednou na ně narazil Odysseus, ale takhle na jihu, jako je New York, jsem je ještě neviděla.“
„Laistry – ani to nedokážu říct. Jak by se to řeklo anglicky?“
Chvíli nad tím uvažovala. „Kanaďané,“ usoudila pak. „A teď pojďme, musíme se odsud dostat.“
„Půjde po mně policie.“
„To nás trápí nejmíň,“ mávla rukou. „Měls nějaké sny?“
„Sny… o Groverovi?“
Zbledla. „O Groverovi? Ne, co je s Groverem?“
Odvyprávěl jsem jí svůj sen. „Proč? O čem se zdálo tobě?“
Měla divoký pohled, jako by jí mozek pracoval rychlostí milion mil za hodinu.
„Tábor,“ vyklopila konečně. „Velký malér v táboře.“
„To máma říkala taky! Ale jaký malér?“
„Přesně to nevím. Něco je špatně. Musíme se tam hned dostat. Nestvůry mě honí celou cestu z Virginie a snaží se mě zastavit. Zažil jsi hodně útoků?“
Zavrtěl jsem hlavou. „Celý rok nic… až dneska.“
„Nic? Ale jak…“ Očima zabloudila k Tysonovi. „Aha.“
„Co myslíš tím ‚aha‘?“
Tyson se přihlásil, jako by byl ve třídě. „Ti Kanaďané v tělocvičně Percymu říkali… syn boha moře?“
Annabeth a já jsme si vyměnili pohledy.
Neměl jsem ponětí, jak mu to dokážu vysvětlit, ale soudil jsem, že si Tyson zaslouží dozvědět se pravdu, když se kvůli mně nechal skoro zabít.
„Člověče,“ začal jsem, „slyšels někdy staré příběhy o řeckých bozích? Jako jsou Zeus, Poseidón, Athéna –“
„Ano,“ přisvědčil Tyson.
„No… tak ti bohové pořád ještě žijí. Tak trochu sledují západní civilizaci, žijí v nejvyspělejších zemích, proto jsou zrovna teď ve Spojených státech. A někdy mají děti se smrtelníky. Těm dětem se říká polokrevní.“
„Ano,“ souhlasil Tyson, jako by pořád čekal, až se dostanu k jádru věci.
„Hm, no, Annabeth a já jsme polokrevní,“ přiznal jsem. „Jsme něco jako… hrdinové ve výcviku. A jakmile nestvůry zachytí náš pach, napadnou nás. A to byli i ti obři v tělocvičně. Nestvůry.“
„Ano.“
Zíral jsem na něj. Nevypadal, že by ho překvapilo, nebo popletlo, co jsem mu řekl, zato to překvapilo a popletlo mě. „Takže… mi věříš?“
Tyson přikývl. „Ale ty jsi… syn boha moře?“
„Jo,“ připustil jsem. „Můj otec je Poseidón.“
Tyson se zamračil. Teď už vypadal popleteně. „Ale potom…“
Zakvílela siréna. Kolem naší uličky se prohnalo policejní auto.
„Na tohle nemáme čas,“ zasáhla Annabeth. „Promluvíme si v taxíku.“
„Taxík až do tábora?“ zeptal jsem se. „Víš, co to stojí?“
„Věř mi.“
Zaváhal jsem. „A co Tyson?“
Představil jsem si, že svého obřího kamaráda dovedu do Tábora polokrevných. Pokud se bojí na normálním hřišti s normálními rváči, jak by se asi choval ve výcvikovém táboře pro polobohy? Na druhé straně, bude nás hledat policie.
„Nemůžeme ho tu jenom tak nechat,“ rozhodl jsem se. „Taky bude mít malér.“
„Jo.“ Annabeth vypadala zasmušile. „Rozhodně ho musíme vzít s sebou. A teď pojďte.“
Nelíbilo se mi, jak to řekla. Dělala, jako by Tyson byl nějaká hnusná nemoc, kterou musíme dopravit do nemocnice, ale vydal jsem se za ní uličkou. Všichni tři jsme se společně plížili postranními ulicemi ve středu města, zatímco za námi stoupal k nebi mohutný sloup kouře z mé školní tělocvičny.
„Jsme tu,“ zastavila nás Annabeth na rohu Thomasovy ulice a náměstí Trimble. Zalovila v batohu. „Doufám, že mi zbyla aspoň jedna.“
Vypadala ještě hůř, než jsem si předtím všiml. Bradu měla pořezanou. V ohonu měla zapletené větvičky a trávu, jako by několik nocí spala pod širákem. Řezy na nohavicích jejích džínů se podezřele podobaly stopám po drápech.
„Co hledáš?“ zeptal jsem se jí.
Všude kolem nás kvílely sirény. Počítal jsem, že nebude trvat dlouho a objeví se další policajti, kteří budou hledat mladistvé delikventy, likvidující tělocvičny. Matt Sloan jim teď už jistě vypověděl, co se dalo. Nejspíš tu historku překroutil tak, že ti krvežízniví kanibalové jsme my s Tysonem.
„Našla jsem ji. Díky bohům.“ Annabeth vytáhla zlatou minci, ve které jsem poznal drachmu, platidlo na hoře Olymp. Na jedné straně měla vyraženou podobiznu Dia a na druhé Empire State Building.
„Annabeth,“ ozval jsem se, „tohle newyorští taxikáři nevezmou.“
„Stêthi,“ vykřikla ve starořečtině. „Ô hárma diabolês!“
Sotva promluvila jazykem Olympu, jako obvykle jsem tomu okamžitě porozuměl. Říkala: „Stůj, Voze zatracení!“
To mě pro ten její plán – ať to bylo, co chtělo – nijak zvlášť nenadchlo.
Hodila minci do ulice, ale místo aby drachma zazvonila o asfalt, zanořila se do něj a zmizela.
Chvíli se nedělo nic.
Pak přímo v tom místě, kam mince dopadla, asfalt potemněl. Rozpustil se na obdélníkovou kaluž asi tak velikosti parkovacího místa – bublala v ní rudá tekutina podobná krvi. Potom z toho bahna vyrazilo auto.
Bylo to taxi, to ano, ale na rozdíl od všech ostatních taxíků v New Yorku nebylo žluté. Mělo kouřově šedou barvu. Chci tím říct, že vypadalo, jako by bylo upletené z kouře, jako bys mohl projít přímo skrz něj. Na dveřích stála nějaká slova – něco jako ŠEÉD SRTESY – ale kvůli své dyslexii jsem nedokázal rozluštit, co to je.
Spustilo se okénko spolucestujícího a ven vystrčila hlavu nějaká žena. Do očí jí padala rozcuchaná kštice šedých vlasů a mluvila divně huhňavě, jako by zrovna dostala injekci novokainu. „Kam to bude? Kam to bude?“
„Tři osoby do Tábora polokrevných,“ vyhrkla Annabeth. Otevřela zadní dveře taxíku a mávla na mě, abych nastoupil, jako by to bylo úplně normální.
„Moment!“ vyjekla ta stařena. „Tyhlety nebereme!“
Kostnatým prstem ukázala na Tysona.
Co je to dneska? Den honu na přerostlé škaredé kluky?
„Zaplatíme navíc,“ slíbila Annabeth. „Tři další drachmy, až dorazíme na místo.“
„Domluveno!“ křikla ta stará ženská.
Neochotně jsem nastoupil do taxíku. Tyson se vmáčkl doprostřed. Annabeth vlezla dovnitř jako poslední.
Vnitřek byl taky kouřově šedý, ale působil docela pevně. Sedadlo bylo rozpraskané a samá boule – stejně jako ve většině taxíků. Chyběla tu přepážka z plexiskla, která by nás oddělovala od té ženy, která řídila… počkat. Nebyla tam jenom jedna žena. Byly tam tři, všechny nacpané na předním sedadle, každá vlasy jako hřebíky padající do očí, kostnaté ruce a pytlovité šaty, černé jako uhel.
Ta, která řídila, prohlásila: „Long Island! Příplatek k jízdnému mimo pásmo! Ha!“
Sešlápla plyn a hlava se mi zabořila do opěrky. Z reproduktoru se ozvala nahrávka: Nazdar, tady Ganymédes, Diův číšník! Když se vypravím na nákup vína pro Vládce nebes, vždycky se připoutám!
Podíval jsem se dolů a místo bezpečnostního pásu jsem objevil silný černý řetěz. Usoudil jsem, že ho tak zoufale nepotřebuju… zatím.
Taxi zahnulo za roh do ulice West Broadway a šedá dáma, která seděla uprostřed, zavřískla: „Dávej pozor! Zahni doleva!“
„No, kdybys mi dala oko, Vichřice, tak bych to viděla!“postěžovala si řidička.
Počkat. Kdyby jí dala oko?
Neměl jsem čas se ptát, protože řidička strhla volant, aby se vyhnula blížící se dodávce. Přejela obrubník s mohutným žuchnutím, až nám zacvakaly zuby, a vřítila se do další zatáčky.
„Vzteklice!“ promluvila ta třetí ženská. „Dej mi minci té holky! Chci si do ní kousnout.“
„Kousla sis posledně, Zlostnice!“ odsekla řidička, která se musela jmenovat Vzteklice. „Teď je řada na mně!“
„To teda není!“ křičela ta jménem Zlostnice.
Vichřice, ta prostřední, zaječela: „Červená!“
„Brzdi!“ vykřikla Zlostnice.
Vzteklice místo toho sešlápla plyn a vyjela na obrubník, se skřípotem zahnula za další roh a srazila schránku s novinami. Žaludek mi zůstal někde vzadu na Broome Street.
„Promiňte,“ odvážil jsem se. „Ale… vidíte něco?“
„Ne!“ vyjekla Vzteklice od volantu.
„Ne!“ zaječela Vichřice zprostředka.
„Jistěže ano!“ houkla Zlostnice od okénka spolujezdce.
Podíval jsem se na Annabeth. „Ony jsou slepé?“
„Úplně ne,“ poučila mě Annabeth. „Mají oko.“
„Jedno oko?“
„Jo.“
„Každá?“
„Ne. Jedno dohromady.“
Tyson vedle mě zaúpěl a chytil se sedadla. „Není mi dobře.“
„Páni, člověče,“ lekl jsem se, protože jsem při školních exkurzích už viděl, jak bývá Tysonovi zle, a v takovém případě si člověk přeje být nejmíň patnáct metrů daleko. „Vydrž to, chlape. Nemáte někdo igelitový pytlík nebo tak něco?“
Ty tři šedé dámy měly moc práce s handrkováním a nevšímaly si mě. Podíval jsem se na Annabeth, která se ze všech sil držela, a věnoval jsem jí pohled Proč jsi mi tohle udělala?
„Hele,“ ozvala se, „taxi šedých sester je nejrychlejší cesta do tábora.“
„Tak proč jsi jím nejela už z Virginie?“
„To je mimo dosah jejich služeb,“ poučila mě, jako by to bylo úplně jasné. „Jezdí jenom po New Yorku a širším okolí.“
„Tímhle taxíkem jsme vezly známé lidi!“ prohlásila Zlostnice. „Iasona! Pamatuješ se na něj?“
„Ani mi to nepřipomínej!“ zakvílela Vzteklice. „A tehdy jsme ještě neměly taxík, ty stará ochechule. Jsou to už tři tisíce let!“
„Dej mi zub!“ Zlostnice se pokusila chňapnout Vzteklici po puse, ale ta ji plácla po ruce.
„Jenom pokud mi Vichřice dá oko!“
„Ne!“ pištěla Vichřice. „Mělas ho včera!“
„Ale já řídím, ty babizno jedna!“
„Nevymlouvej se! Zahni! Tady jsi měla zahnout!“
Vzteklice ostře zabočila na Delancey Street a namáčkla mě tak mezi Tysona a dveře. Sešlápla plyn a my vyrazili po Williamsburském mostě rychlostí sto deset kilometrů v hodině.
Ty tři sestry se teď doopravdy praly, fackovaly se, Zlostnice se pokoušela chňapnout Vzteklici a Vzteklice se snažila popadnout Vichřici. Vlasy jim vlály a pusy měly otevřené, ječely po sobě a já si uvědomil, že žádná z nich nemá ani jeden zub, až na Vzteklici s osamělým zažloutlým špinavým špičákem. Místo očí měly jenom zavřená zapadlá víčka, až na Zlostnici s jedním krví podlitým zeleným okem, které na všechno hladově hledělo, jako by se na to nemohlo vynadívat.
Konečně se Zlostnici, která měla výhodu zraku, podařilo vytrhnout sestře Vzteklici zub z pusy. To Vzteklici tak rozčililo, že strhla volant ke kraji mostu a zaječela: „Vrať to! Vrať to!“
Tyson zaskučel a chytil se za břicho.
„Teda, pokud to někoho zajímá,“ ozval jsem se, „tak se zabijeme!“
„Neboj se,“ okřikla mě Annabeth, ale znělo to dost ustaraně. „Šedé sestry vědí, co dělají. Jsou fakt hodně moudré.“
Od dcery bohyně Athény to už bylo nějaké ocenění, ale mě to nijak neuklidnilo. Řítili jsme se těsně kolem okraje mostu čtyřicet metrů nad East River.
„Jasně, moudré!“ zašklebila se Zlostnice ve zpětném zrcátku a předvedla přitom nově získaný zub. „My známe věci!“
„Každou ulici na Manhattanu!“ chlubila se Vzteklice a pořád útočila na sestru. „Hlavní město Nepálu!“
„I to místo, které hledáš!“ dodala Vichřice.
Sestry ji okamžitě z obou stran praštily a zaječely na ni: „Buď zticha! Buď zticha! Ještě se na to nezeptal!“
„Co?“ vyrazil jsem ze sebe. „Jaké místo? Já nehledám žádné –“
„O nic nejde!“ přerušila mě Vichřice. „Máš pravdu, chlapče. Nic to není!“
„Řekněte mi to.“
„Ne!“ vykřikly všechny tři najednou.
„Naposled, když jsme to řekly, to byla hrůza!“ prohlásila Vichřice.
„Oko hozené do jezera!“ přidala se Zlostnice.
„Roky trvalo, než jsme ho našly!“ zaskučela Vzteklice. „A když o tom mluvíme – vrať mi ho!“
„Ne!“ vřískla Zlostnice.
„Oko!“ křičela Vzteklice. „Dej mi ho!“
Praštila sestru Zlostnici do zad. Ozvalo se příšerné plesk a něco vypadlo Zlostnici z obličeje. Zlostnice po tom tápala, pokoušela se to chytit, ale podařilo se jí to jen odpálit hřbetem ruky. Slizovité zelené oko jí proletělo přes rameno na zadní sedadlo přímo mně do klína.
Nadskočil jsem, až jsem narazil hlavou do stropu a oko se odkutálelo.
„Nevidím!“ ječely všechny tři sestry.
„Dej mi to oko!“ kvílela Vzteklice.
„Dej jí to oko!“ ječela Annabeth.
„Já ho nemám!“ bránil jsem se.
„Tady ho máš, u nohy,“ ukázala mi Annabeth. „Nešlápni na to! Seber ho!“
„Já tu věc do ruky nevezmu!“
Taxi narazilo na zábradlí a s hrůzným skřípotem se smykem sklouzlo. Celé auto se otřásalo a vydávalo šedý kouř, jako by se mělo tou námahou rozpadnout.
„Budu zvracet!“ varoval nás Tyson.
„Annabeth,“ vykřikl jsem, „půjč Tysonovi batoh!“
„Zbláznil ses? Seber to oko!“
Vzteklice trhla volantem a taxi se odlepilo od zábradlí. Hnali jsme se po mostě směrem k Brooklynu. Jeli jsme rychleji než všechna lidská taxi. Šedé sestry vřeštěly a mlátily se navzájem a volaly po svém oku.
Konečně jsem sebral odvahu, urval jsem si kus z batikovaného trička, které se už stejně po všech těch spáleninách rozpadalo, a pomocí něj jsem sebral oko z podlahy.
„Hodný kluk!“ zvolala Zlostnice, jako by nějak věděla, že mám její chybějící kukadlo. „Vrať mi ho!“
„Nevrátím, dokud mi to nevysvětlíte,“ oznámil jsem jí. „O čem jste to mluvily, jaké místo to hledám?“
„Není čas!“ křičela Vichřice. „Zrychlujeme!“
Podíval jsem se z okna. Vážně, stromy a auta a celá krajina teď svištěly kolem jako šedivá rozmazaná šmouha. Z Brooklynu jsme už byli venku a řítili jsme se středem Long Islandu.
„Percy,“ varovala mě Annabeth, „bez oka netrefí do cíle. Budeme pořád zrychlovat, až se rozpadneme na milion kousků.“
„Nejdřív mi to musí říct,“ stál jsem na svém. „Nebo otevřu okno a vyhodím to oko ven pod auta.“
„Ne!“ bědovaly šedé sestry. „To je nebezpečné!“
„Už stahuju okýnko.“
„Počkat!“ ječely šedé sestry. „30, 31, 75, 12!“
Vychrlily to ze sebe jako zadák, když vyhlašuje hru.
„Co tím myslíte?“ nechápal jsem. „To nedává žádný smysl!“
„30, 31, 75, 12!“ kvílela Zlostnice. „Nic víc ti nemůžeme říct. A teď nám dej to oko! Jsme skoro u tábora!“
Byli jsme už pryč z dálnice a hnali jsme se venkovskou krajinou severního Long Islandu. Před námi jsem viděl Vrch polokrevných s obří borovicí na hřebeni – Thaliiným stromem, který obsahoval životní sílu padlé hrdinky.
„Percy!“ zvolala Annabeth naléhavěji. „Dej jim to oko, a hned!“
Rozhodl jsem se, že se s ní nebudu dohadovat. Hodil jsem oko Vzteklici do klína.
Stará dáma ho chňapla, zastrčila si ho do očního důlku, jako když si člověk nasazuje kontaktní čočky, a zamrkala. „Prrr!“
Dupla na brzdy. Taxi se čtyřikrát nebo pětkrát otočilo v oblaku kouře a se skřípěním se zastavilo uprostřed polní cesty u úpatí Vrchu polokrevných.
Tyson si hlasitě krkl. „Lepší.“
„Dobře,“ řekl jsem šedým sestrám. „A teď mi řekněte, co znamenají ta čísla.“
„Není čas!“ Annabeth otevřela dveře. „Musíme okamžitě ven.“
Chystal jsem se zeptat proč, ale v tu chvíli jsem se podíval k Vrchu polokrevných a pochopil jsem.Na hřebeni kopce byla skupina táborníků. Aněco na ně útočilo
