Jdi na obsah Jdi na menu
 


Moře nestvůr 7 8 9 kapitola

 

Sedmá kapitola
P
odle Tantala si ti stymfalští ptáci prostě hleděli svého v lese a nebyli by zaútočili, kdybychom je s Annabeth a Tysonem nerozčilili svou nešikovnou jízdou.
Bylo to tak nespravedlivé, že jsem Tantalovi odsekl, aby šel radši zas honit koblihu, což mu náladu nijak nezvedlo. Odsoudil nás do služby v kuchyni – celé odpoledne drhnout hrnce a mísy v podzemní kuchyni s čisticími harpyjemi. Ty harpyje nemyly nádobí vodou, ale lávou, aby všechno zářilo čistotou a aby se zahubilo devadesát devět celých devět procent všech bakterií. Já a Annabeth jsme proto museli mít azbestové rukavice a zástěry. Tysonovi to nevadilo. Ponořil se do lávy klidně holýma rukama a pustil se do drhnutí, ale Annabeth a já jsme si museli protrpět celé hodiny horké a nebezpečné práce. Ke všemu tam byly tuny talířů navíc. Tantalos objednal speciální slavnostní oběd na oslavu vítězství Clarisse – jídlo o několika chodech včetně obalovaných řízků z vražedných stymfalských ptáků.
Jediné dobré na našem trestu bylo to, že jsme teď měli s Annabeth společného nepřítele a spoustu času si promluvit. Když si znovu poslechla můj sen o Groverovi, vypadalo to, jako by mi začínala věřit.
„Pokud to fakt našel,“ zamumlala, „a pokud bychom to dokázali sebrat –“
„Tak pr,“ řekl jsem. „Ty děláš, jako by ta… ta věc, kterou Grover objevil, bylo to jediné na světě, co může tábor zachránit. Co je to?“
„Napovím ti. Co máš, když oholíš berana?“
„Svinčík?“
Povzdechla si. „Rouno. Kožich berana se jmenuje rouno. A když ten beran má náhodou zlatou vlnu –“
„Zlaté rouno. To myslíš vážně?“
Annabeth seškrábla kosti vražedného ptáka z talíře do lávy. „Percy, vzpomínáš si na šedé sestry? Říkaly, že znají místo té věci, kterou hledáš. A taky se zmínily o Iasonovi. To jemu před třemi tisíci let řekly, jak najde zlaté rouno. Znáš přece tu historku o Iasonovi a argonautech?“
„Jasně,“ přikývl jsem. „Ten starý film s kostlivci.“
Annabeth obrátila oči v sloup. „U všech bohů, Percy! Ty jsi úplně beznadějný případ.“
„No tak jak to bylo?“ chtěl jsem vědět.
„Jenom poslouchej. Opravdová historie rouna: žily byly dvě děti, chlapec a dívka, ano? Macecha je chtěla obětovat bohům, ale jejich skutečná matka se modlila za jejich záchranu. A tak jim bohové poslali kouzelného létajícího berana se zlatou vlnou, který je sebral v Řecku a odnesl je až do Kolchidy v Malé Asii. No, vlastně donesl jen chlapce. Dívka po cestě spadla a umřela, ale to není důležité.“
„Pro ni asi jo.“
„Jde o to, že když se chlapec dostal do Kolchidy, obětoval toho zlatého berana bohům a rouno pověsil na strom uprostřed království. Přinášelo rozkvět celé zemi. Zvířata přestala stonat. Rostliny rostly jako divé. Rolníci měli úžasnou úrodu. Nikdy žádná nemoc. Proto chtěl Iason to rouno. Dokáže ozdravit každou zemi, ve které se nachází. Léčí nemoci, posiluje přírodu, odstraňuje znečištění –“
„Umělo by vyléčit Thaliin strom.“
Annabeth přikývla. „A celkově by posílilo hranice Tábora polokrevných. Ale Percy, to rouno je ztracené už stovky let. Hledaly ho davy hrdinů, ale marně.“
„Jenže Grover ho našel,“ řekl jsem. „Šel hledat Pana a našel místo toho rouno, protože obojí vyzařuje přírodní kouzlo. To je jasné, Annabeth. Můžeme Grovera vysvobodit a zároveň zachráníme tábor. Perfektní!“
Annabeth zaváhala. „Trošku moc perfektní, nemyslíš si? Co když je to nějaká past?“
Vzpomněl jsem si na loňské léto, jak Kronos zmanipuloval naši výpravu. Málem nás napálil a my mu pomohli zahájit válku, která by zničila západní civilizaci.
„Máme na výběr?“ zeptal jsem se. „Chceš mi pomoct zachránit Grovera, nebo ne?“
Podívala se na Tysona, který ztratil zájem o náš rozhovor a spokojeně si dělal lodičky z hrnků a lžiček v lávě.
„Percy,“ zamumlala tiše, „budeme muset bojovat s kyklopem. S Polyfémem, nejhorším kyklopem vůbec. A je jenom jediné místo, kde ten ostrov může být. V Moři nestvůr.“
„Kde to je?“
Hleděla na mě, jako by si myslela, že si schválně hraju na pitomce. „Moře nestvůr. To moře, kterým plul Odysseus a Iason a Aeneas a všichni ostatní.“
„Myslíš Středozemní moře?“
„Ne. Teda, vlastně ano… ale ne.“
„Další jasná odpověď. Díky.“
„Podívej se, Percy, Moře nestvůr je moře, kterým proplouvají všichni hrdinové při svých dobrodružstvích. Bývalo to Středozemní moře, ano. Ale stejně jako všechno ostatní i tohle mění polohu podle toho, jak se mění centrum západní moci.“
„Jako hora Olymp, která je teď nad Empire State Building,“ souhlasil jsem. „A Hádés, který trčí pod Los Angeles.“
„Správně.“
„Ale celé moře plné nestvůr – jak by se něco takového dokázalo schovat? Nevšimli by si smrtelníci, že se tam dějí divné věci… jako třeba, že to polyká celé lodi a tak?“
„Jistěže si všimli. Nerozumí tomu, ale vědí, že je na té části oceánu něco divného. Moře nestvůr teď leží u východního pobřeží Spojených států, severovýchodně od Floridy. Smrtelníci pro něj mají dokonce jméno.“
„Bermudský trojúhelník?“
„Přesně tak.“
Pomalu mi to docházelo. Myslím, že to nebylo divnější než všechno ostatní, co jsem se naučil od příchodu do Tábora polokrevných. „Fajn… tak aspoň víme, kde máme hledat.“
„Stejně je to veliká oblast, Percy. Hledat jeden malý ostrov ve vodách zamořených nestvůrami –“
„No tak, já jsem syn boha moře. To je moje domácí hřiště. Copak to může být tak těžké?“
Annabeth svraštila čelo. „Budeme si muset promluvit s Tantalem a získat povolení k výpravě. Jenomže on nám to zakáže.“
„Nezakáže, pokud mu to řekneme dneska večer u táborového ohně přede všemi. Uslyší to celý tábor. Bude na něj tlačit. Nebude to moct zamítnout.“
„Možná.“ Do Annabethina hlasu se vplížil malý kousek naděje. „Radši doděláme ty talíře. Podal bys mi lávový rozprašovač, prosím?“
Ten večer u táborového ohně vedl zpěv Apollónův srub. Pokoušel se všechny pozvednout na duchu, ale po tom odpoledním ptačím útoku to nebylo jednoduché. Všichni jsme seděli v půlkruhu na kamenných stupních, zpívali jenom tak vlažně a pozorovali, jak hoří oheň. Apollónovy děti k tomu brnkaly na kytary a na lyry.
Přezpívali jsme všechny standardní táborové kousky: „Egejským mořem“, „Jsem svůj vlastní prapradědeček“, „Tahle zem je Mínová zem“. Oheň byl kouzelný, takže čím hlasitěji člověk zpíval, tím výš se zdvihal, měnil barvu a žár s náladou davu. Když byl fajn večer, vídal jsem ho i šest metrů vysoký a tak horký, že se vznítila celá přední řada ibišků. Dneska dosahoval oheň sotva půldruhého metru, hřál jen taktak a plameny měly bledou barvu.
Dionýsos odešel brzy. Přetrpěl pár písní a pak zamumlal něco o tom, že i hrát pinochle s Cheirónem bylo zábavnější než tohle. Věnoval Tantalovi znechucený pohled a zamířil zpátky k hlavní budově.
Když dozněla poslední píseň, prohlásil Tantalos: „No, to teda byla krása!“
Popošel dopředu s opečeným marshmallowem na klacku a pokusil se ho stáhnout jenom jakoby nic. Ale než se ho stačil dotknout, odlétl mu bonbon z prutu. Tantalos po něm divoce hrábl, ale marshmallow spáchal sebevraždu – vrhl se rovnou do plamenů.
Tantalos se obrátil zpátky k nám a chladně se usmíval. „Tak tedy! Pár sdělení ohledně zítřejšího programu.“
„Pane,“ řekl jsem.
Tantalovi zacukalo v oku. „Náš kuchyňský pomocník má něco na srdci?“
Někteří Arésovi táborníci se zahihňali, ale já jsem se nehodlal nechat znervóznět a umlčet. Postavil jsem se a podíval se na Annabeth. Díky bohům, vstala zároveň se mnou.
Oznámil jsem: „Máme nápad, jak zachránit tábor.“
Zavládlo ticho jako v hrobě, ale odhadoval jsem, že jsem si získal všeobecnou pozornost, protože táborový oheň zaplál jasně žlutou barvou.
„Jistě,“ poznamenal Tantalos vlažně. „No, pokud to má něco společného s vozy –“
„Zlaté rouno,“ vyhrkl jsem. „My víme, kde je.“
Plameny zahořely oranžově. Než mě Tantalos stačil zarazit, vychrlil jsem svůj sen o Groverovi a o Polyfémově ostrově. Annabeth se přidala a připomněla všem, co rouno dokáže. Od ní to znělo jaksi přesvědčivěji.
„To rouno může zachránit tábor,“ uzavřela svou řeč. „Tím jsem si jistá.“
„Nesmysl,“ prohlásil Tantalos. „My nepotřebujeme zachraňovat.“
Všichni na něj zůstali hledět, až z toho začal být nesvůj.
„Kromě toho,“ dodal rychle, „Moře nestvůr? To není zvlášť přesné umístění. Nevěděli byste ani, kde ho máte hledat.“
„Ale ano, já to vím,“ namítl jsem.
Annabeth se ke mně naklonila a zašeptala: „Ty to víš?“
Přikývl jsem, protože mi Annabeth oživila paměť, když mi připomněla tu jízdu taxíkem se šedými sestrami. Tehdy mi ta informace, kterou mi daly, nedávala smysl. Ale teď…
„30, 31, 75, 12,“ odrecitoval jsem.
„Fááájn,“ ušklíbl se Tantalos. „Díky, žes nám pověděl ta nesmyslná čísla.“
„Jsou to souřadnice pro plavbu,“ nedal jsem se. „Zeměpisná šířka a délka. Já, hm, učili jsme se to ve společenských vědách.“
Dokonce i Annabeth vypadala, že to na ni zapůsobilo. „Třicet stupňů jednatřicet minut severní šířky, sedmdesát pět stupňů dvanáct minut západní délky. Má pravdu! Ty souřadnice nám daly šedé sestry. Bude to někde v Atlantiku u pobřeží Floridy. Moře nestvůr. Je třeba podniknout výpravu!“
„Počkejte chvilku,“ brzdil nadšení Tantalos.
Ale táborníci začali skandovat: „Výprava! Výprava!“
Plameny zahořely výš.
„To není nutné!“ stál na svém Tantalos.
„VÝPRAVA! VÝPRAVA!“
„Dobře!“ houkl Tantalos a oči mu planuly vztekem. „Vy spratci chcete, abych povolil výpravu?“
„ANO!“
„Výborně,“ souhlasil. „Určím tedy bojovníka, který podnikne tu nebezpečnou cestu, aby získal zlaté rouno a přinesl ho zpátky do tábora. Nebo zemřel, když se o to bude snažit.“
Srdce mi přetékalo vzrušením. Nehodlal jsem se nechat Tantalem zastrašit. Tohle jsem musel udělat. Chtěl jsem zachránit Grovera a tábor. Nic mě nezastaví.
„Povolím našemu bojovníkovi poradit se s Orákulem!“ oznámil Tantalos. „A vybrat si na cestu dva společníky. A myslím, že výběr toho šampióna je zřejmý.“
Tantalos se podíval na Annabeth a na mě, jako by nás nejradši zaživa stáhl z kůže. „Tím šampiónem by měl být někdo, kdo si vysloužil úctu tábora, kdo projevil duchapřítomnost v závodě vozů a odvahu při obraně tábora. Výpravu povedeš ty… Clarisse!“
Oheň zablikal tisícem pestrých barev. Arésův srub začal dupat a jásat. „CLARISSE! CLARISSE!“
Clarisse se zvedla a vypadala ohromeně. Pak polkla a hruď se jí dmula pýchou. „Přijímám výpravu!“
„Počkat!“ houkl jsem. „Grover je můj přítel. Ten sen jsem měl já.“
„Sedni si!“ zaječel jeden z Arésových táborníků.
„Tys měl šanci loni v létě!“
„Jo, zase chce všechnu slávu pro sebe!“ přidal se další.
Clarisse do mě zabodla pohled. „Přijímám výpravu!“ opakovala. „Já, Clarisse, dcera Arésova, zachráním tábor!“
Arésovi táborníci se rozjásali ještě hlasitěji. Annabeth protestovala a její druhové ze srubu ji podpořili. Všichni ostatní se přidávali na jednu nebo druhou stranu – křičeli a hádali se a házeli po sobě bonbony marshmallow. Myslel jsem, že se z toho vyklube klasická válka sušenkových sendvičů, ale Tantalos vykřikl: „Ticho, vy spratci!“
Jeho tón šokoval i mě.
„Sednout!“ nařídil. „Povím vám duchařskou historku.“
Netušil jsem, co má za lubem, ale všichni jsme se neochotně přesunuli zpátky na místa. Ďábelská aura, která z Tantala vyzařovala, byla stejně silná jako u každé nestvůry, se kterou jsem se kdy setkal.
„Kdysi dávno žil smrtelný král, kterého bohové milovali!“ Tantalos si položil ruku na hruď a já začal tušit, že mluví o sobě.
„Ten král,“ pokračoval, „měl dokonce dovoleno hodovat na hoře Olymp. Ale když se pokusil odnést s sebou na zem trochu ambrózie a nektaru, aby zjistil recept – jenom jeden maličký pytlík, abyste věděli – bohové ho potrestali. Navždycky ho vykázali ze svých síní! Jeho vlastní lidé se mu vysmívali! Děti mu nadávaly! Jasně, táborníci, měl příšerné děti. Děti – přesně – jako – vy!“
Ukázal pokřiveným prstem na několik svých posluchačů, včetně mě.
„Víte, co ten král udělal svým nevděčným dětem?“ zeptal se Tantalos měkce. „Víte, jak se pomstil bohům za jejich krutý trest? Pozval Olympany na hostinu do svého paláce, jen aby jim dokázal, že k nim necítí žádnou zášť. Nikdo si nevšiml, že děti tam chybějí. A když bohům podal hlavní chod, uhodnete, mí drazí táborníci, co to bylo za maso?“
Nikdo si netroufal odpovědět. Oheň zaplál tmavě modrou barvou, ďábelsky se odrážel na zvrhlém Tantalově obličeji.
„Jistě, bohové ho v posmrtném životě potrestali,“ zaskřehotal Tantalos. „To teda ano. Ale prožil aspoň tu chvíli zadostiučinění, ne? Jeho děti už mu nemohly nikdy odmlouvat ani zpochybňovat jeho autoritu. A víte co? Říká se, že duch toho krále teď sídlí přímo v tomto táboře, čeká na příležitost pomstít se nevděčným, vzpurným dětem. A tak… jsou ještě nějaké stížnosti, než pošleme Clarisse na její výpravu?“
Ticho.
Tantalos pokývl Clarisse. „Orákulum, má drahá. Jdi za ním.“
Neklidně se zavrtěla, dokonce jako by ani ona nestála o slávu za cenu toho, že bude Tantalovým oblíbencem. „Pane –“
„Běž!“ vyštěkl na ni.
Nemotorně se uklonila a pospíchala k hlavní budově.
„A co ty, Percy Jacksone?“ zeptal se Tantalos. „Náš umývač nádobí nemá žádné námitky?“
Neřekl jsem nic. Nehodlal jsem mu dát to potěšení, aby mě mohl zas potrestat.
„Dobře,“ řekl Tantalos. „A dovolte mi, abych všem připomenul – nikdo neopustí tento tábor bez mého povolení. Každý, kdo se o to pokusí… no, pokud ten pokus přežije, bude z tábora navěky vyloučen, ale tak daleko to nedojde. Zákaz vycházení budou ode dneška hlídat harpyje, a ty mají věčně hlad! Dobrou noc, milí táborníci. Dobře se vyspěte.“
Tantalos mávl rukou, oheň zhasl a táborníci se potmě vytráceli ke svým srubům.
Nedokázal jsem to Tysonovi vysvětlit. Věděl, že jsem smutný. Věděl, že jsem se chtěl vydat na cestu a Tantalos mi to nedovolil.
„Stejně půjdeš?“ zeptal se.
„Já nevím,“ přiznal jsem. „To by bylo těžké. Moc těžké.“
„Já ti pomůžu.“
„Ne. Já – hm, to bych po tobě nemohl chtít, chlape. Je to nebezpečné.“
Tyson shlédl na kousky kovu, které si montoval na klíně – pérka a ozubená kolečka a drobné drátky. Beckendorf mu dal pár nástrojů a volné součástky a Tyson se v tom teď každý večer rýpal, i když jsem netušil, jak může tak velkýma rukama zacházet s tak drobnými kousíčky.
„Co to stavíš?“ zeptal jsem se.
Tyson neodpověděl. Místo toho jaksi hluboce zaskuhral: „Annabeth nemá ráda kyklopy. A ty… nechceš mě s sebou?“
„Ne, tak to není,“ řekl jsem nepřesvědčivě. „Annabeth tě má ráda. Vážně.“
V koutcích oka měl slzy.
Vzpomněl jsem si, že Grover stejně jako všichni ostatní satyrové dokáže číst lidské city. Zajímalo by mě, jestli to dokážou i kyklopové.
Tyson zabalil svou titěrnou práci do voskovaného plátna. Položil se na postel a objal ten balík jako medvídka. Když se obrátil ke zdi, zahlédl jsem mu na zádech škaredé jizvy, jako by ho někdo přejel traktorem. Uvažoval jsem už po milionté o tom, jak se mu to stalo.
„Táta o mě vždycky stál,“ pofňukával. „A teď… Asi mu vadí, že má syna kyklopa. Neměl jsem se narodit.“
„Takhle nemluv! Poseidón se k tobě přihlásil, nebo ne? Takže… o tebe musí stát… a hodně.“
Hlas mě zradil, když jsem pomyslel na všechny ty roky, které Tyson prožil na newyorských ulicích v kartonové krabici od ledničky. Jak si mohl Tyson myslet, že o něj Poseidón stojí? Co je to za tátu, když tohle dopustí u vlastního dítěte, ať si je to dítě nestvůra?
„Tysone… tábor pro tebe bude dobrým domovem. Ostatní si na tebe zvyknou. To ti slibuju.“
Tyson si vzdychl. Čekal jsem, jestli něco řekne. Pak mi došlo, že už spí.
Ležel jsem na zádech v posteli a snažil se zavřít oči, ale nějak jsem nemohl. Bál jsem se, že budu mít další sen o Groverovi. Pokud je to spojení vcítěním opravdové… pokud se Groverovi něco stalo… vzbudím se vůbec?
Oknem svítil dovnitř úplněk. V dálce duněl příboj. Cítil jsem teplou vůni jahodových plantáží a slyšel smích lesních víl, jak honily po lese sovy. Ale něco na té noci mi připadalo špatné – nemoc Thaliina stromu, která se rozšiřovala po údolí.
Dokáže Clarisse zachránit Vrch polokrevných? To mě spíš Tantalos vyznamená jako nejlepšího táborníka.
Vylezl jsem z postele a hodil na sebe nějaké oblečení. Popadl jsem deku na pláž a zpod postele vytáhl balení šesti plechovek coly. Cola byla v táboře odjakživa mimo pravidla. Nebylo tu povoleno žádné jídlo ani pití z venku, ale pokud sis promluvil se správným člověkem z Hermova srubu a zaplatil mu pár zlatých drachem, dokázal z nejbližšího obchodu s potravinami propašovat skoro všechno.
Vyplížit se ven po zákazu vycházení bylo taky proti pravidlům. Kdyby mě chytili, buď budu mít velký malér, nebo mě rovnou sežerou harpyje. Ale já chtěl vidět oceán. Tam mi bylo vždycky líp. Myslelo mi to jasněji. Vyšel jsem ze srubu a zamířil na pláž.
Roztáhl jsem si deku poblíž příboje a otevřel si colu. Cukr a kofein mi odjakživa kdovíproč zklidňovaly hyperaktivní mozek. Snažil jsem se rozhodnout, co udělat, abych zachránil tábor, ale nic mě nenapadalo. Přál jsem si, aby ke mně promluvil Poseidón, dal mi nějakou radu nebo tak.
Obloha byla modrá a hvězdnatá. Hledal jsem souhvězdí, která mě naučila Annabeth – Střelec, Héraklés, Severní koruna – když tu někdo řekl: „Krásné, co?“
Málem jsem vyprskl colu.
Hned vedle mě stál chlapík v krátkých nylonových běžeckých kalhotách a v tričku s emblémem newyorského městského maratónu. Byl štíhlý a vysportovaný, měl prošedivělé vlasy a uličnický úsměv. Připadal mi trochu povědomý, ale nemohl jsem přijít na to, čím to je.
Nejdřív mě napadlo, že si asi dává půlnoční běh po pláži a nějak zabloudil za hranice tábora. To by se ale nemělo stát. Obyčejní smrtelníci do tábora vstoupit nemohli. Ale možná, že se mu nějak podařilo proklouznout kvůli oslabení kouzla stromu. Jenže uprostřed noci? A kolem nebylo nic než zemědělská půda a státní rezervace. Odkud by ten chlap asi tak mohl přiběhnout?
„Můžu se k tobě přidat?“ zeptal se. „Celé věky jsem si nesedl.“
No jo, já vím – cizí chlap uprostřed noci. Zdravý rozum velel: utéct, volat o pomoc a tak dále. Ale ten chlapík to všechno bral tak klidně, že jsem se vlastně ani nedokázal bát.
Řekl jsem: „Jo, jasně.“
Usmál se. „Tvá pohostinnost ti slouží ke cti. Páni, Coca-Cola! Můžu?“
Posadil se na druhý konec deky, otevřel colu a dal si doušek. „Páni… no to je ono. Klid a ticho v –“
V kapse mu zazvonil mobilní telefon.
Běžec si povzdechl. Vytáhl telefon a já vykulil oči, protože ten přístroj zářil namodralým světlem. Když vysunul anténku, začali se kolem přístroje kroutit dva tvorové – zelení hadi, ne větší než žížaly.
Běžec si toho zřejmě ani nevšiml. Podíval se na displej a zaklel. „Tohle musím vzít. Jenom vte…“ Pak do telefonu: „Haló?“
Poslouchal. Ti minihadi se ovíjeli kolem anténky hned vedle jeho ucha.
„Jo,“ řekl běžec. „Poslouchejte – já vím, ale… mně je jedno, jestli je přikovaný ke skále řetězy a supi mu klovají játra, pokud nemá vyhledávací číslo, nedokážeme jeho balíček vysledovat… Dárek lidstvu, výborně… Víte, kolik takových věcí dodáváme… Ach, to nic. Poslyšte, prostě ho odkažte na Eris v zákaznické službě. Musím končit.“
Zavěsil. „Omlouvám se. Noční expresní služby zrovna vrcholí. Co jsem to říkal –“
„Máte na telefonu hady.“
„Co? Ale ti nekoušou. Řekněte ahoj, Georgi a Martho.“
Ahoj, Georgi a Martho, ozval se mi v hlavě chraplavý mužský hlásek.
Nebuď tak kousavý, okřikl ho ženský hlas.
Proč ne? chtěl vědět George. Já dělám veškerou opravdovou práci.
„No tak, nechte toho zase!“ Běžec si zastrčil telefon zpátky do kapsy. „Tak, kde jsme to byli… Aha, ano. Klid a ticho.“
Překřížil si nohy tak, že se dotýkaly v kotnících, a podíval se nahoru ke hvězdám. „Už je to dlouho, co jsem se naposled dostal k odpočinku. Od té doby, co je telegraf – pořád jenom spěch, spěch, spěch. Máš nějaké oblíbené souhvězdí, Percy?“
Pořád jsem byl tak trochu vedle z těch zelených hádků, které si zastrčil do běžeckých kalhot, ale řekl jsem: „No, mám rád Héraklése.“
„Proč?“
„No… protože měl pořádnou smůlu. Ještě větší než já. Připadám si tak líp.“
Běžec se zasmál. „Ne protože byl silný a známý a to všechno?“
„Ne.“
„Jsi zajímavý mladý muž. Takže co teď?“
Hned jsem věděl, na co se mě ptá. Co mám v plánu udělat s tím rounem?
Než jsem stačil odpovědět, ozval se mu z kapsy tlumeně had Martha: Na lince dva mám Démétér.
„Teď ne,“ odbyl ji běžec. „Řekni jí, ať nechá vzkaz.“
To se jí nebude líbit. Posledně, když jste ji nechal čekat, zvadly všechny kytky v divizi dodávek květin.
„Zkrátka jí řekni, že mám schůzi!“ Běžec obrátil oči k nebi. „Ještě jednou se omlouvám, Percy. Říkal jsi…“
„Ehm… kdo přesně jste?“
„Tos ještě neuhodl, takový chytrý kluk jako ty?“
Ukažte mu to! zaprosila Martha. Nebyla jsem v pravé velikosti už celé měsíce.
Neposlouchejte ji! vložil se do toho George. Chce se jenom předvádět!
Muž znovu vytáhl telefon. „Původní podobu, prosím.“
Mobil se rozzářil jasně modrou barvou. Protáhl se na metr dlouhou dřevěnou hůl, ze které nahoře vyrazila holubí křídla. George a Martha, teď zelení hadi v plné velikosti, se společně ovíjeli uprostřed. Bylo to Aeskulapovo žezlo, symbol srubu číslo jedenáct.
Krk se mi stáhl. Došlo mi, koho mi připomíná ten běžec s uličnickými rysy, rošťáckým leskem v očích…
„Vy jste Lukův táta,“ vydechl jsem. „Hermés.“
Bůh našpulil rty. Zabodl žezlo do písku jako tyč slunečníku. „‚Lukův táta.‘ Obyčejně mě lidé takhle nepředstavují. Bůh zlodějů, to ano. Nebo bůh poslů a cestovatelů, když chtějí být milí.“
Bůh zlodějů, to úplně stačí, poznamenal George.
Ach, George si nevšímej. Martha ke mně švihla jazykem. Je jenom zatrpklý, protože mě má Hermés radši.
Nemá!
Ale má!
„Chovejte se slušně, vy dva,“ varoval je Hermés, „nebo vás proměním zpátky na mobilní telefon a nastavím na vibrace! Takže, Percy, ještě jsi mi neodpověděl na otázku. Co máš v plánu s tou výpravou?“
„Já – nemám povolení odejít.“
„Jistěže ne. A to tě zastaví?“
„Já chci jít. Musím zachránit Grovera.“
Hermés se usmál. „Kdysi jsem znal jednoho chlapce… byl mnohem mladší než ty. Pouhé dítě, vážně.“
A je to tu zas, rýpl si George. Pořád mluví o sobě.
Ticho! vyštěkla Martha. Chceš být nastavený na vibrace?
Hermés si jich nevšímal. „Jednou v noci, když se matka toho chlapce nedívala, vyklouzl z jeskyně a ukradl nějaký dobytek, který patřil Apollónovi.“
„Rozmetal ho za to na milion kousíčků?“ zajímalo mě.
„Hmmm… ne. Vlastně všechno dopadlo docela dobře. Aby ten kluk odčinil svou krádež, dal Apollónovi nástroj, který vynalezl – lyru. Apollóna ta hudba tolik okouzlila, že na vztek úplně zapomněl.“
„A co z toho plyne za poučení?“
„Poučení?“ zeptal se Hermés. „U všech bohů, ty děláš, jako by to byla nějaká bajka. Je to pravdivá historka. Má pravda nějaké poselství?“
„Hmmm…“
„Co tohle: krádež není vždycky špatná věc?“
„To by se mojí mámě asi nelíbilo.“
Krysy jsou chutné, nadnesl George.
Co to má co dělat s tou historkou? chtěla vědět Martha.
Nic, odsekl George. Ale mám hlad.
„Mám to,“ řekl Hermés. „Mladí lidé nedělají vždycky to, co se jim nařídí, ale pokud se jim to povede a dokážou něco úžasného, někdy uniknou trestu. Jak se ti to líbí?“
„Říkáte mi, že bych měl stejně jít,“ přeložil jsem si to, „i bez povolení.“
Hermovi se zablesklo v očích. „Martho, můžu dostat první balíček, prosím?“
Martha otevřela hubu… a otevírala ji pořád a pořád, až byla široká jako moje ruka. Vyzvrátila ze sebe nerezovou nádobu – staromódní termosku ze svačinového boxu s černým plastovým vrškem. Po stranách byly namalovány scény ze starořeckých bájí v červené a žluté barvě – hrdina, zabíjející lva, hrdina, zvedající Kerbera, tříhlavého psa.
„To je Héraklés,“ řekl jsem. „Ale jak –“
„Na dar se nikdy nevyptávej,“ napomenul mě Hermés. „Je to sběratelská záležitost z pořadu Héraklés sráží hlavy. První ročník.“
„Héraklés sráží hlavy?“
„To byla skvělá podívaná,“ povzdechl si Hermés. „V dobách, než se na reality show vrhla Héfaistova televize. Jistě, ta termoska by měla mnohem větší cenu, kdybych měl celý svačinový box –“
Nebo kdyby to neměla Martha v tlamě, dodal George.
Za to tě dostanu. Martha ho začala honit kolem hole.
„Počkejte chvilku,“ ozval jsem se. „To je dárek?“
„Jeden ze dvou,“ potvrdil Hermés. „No tak, vezmi si to.“
Málem jsem termosku upustil, protože byla na jednom konci ledově studená a na druhém rozpálená. Zvláštní bylo, že když jsem ji otočil, strana obrácená k oceánu – na sever – byla zase studená…
„To je kompas!“ vyhrkl jsem.
Hermés se zatvářil překvapeně. „Chytrý kluk. To mě nikdy nenapadlo. Ale je to určeno k něčemu trochu divočejšímu. Otevřeš to, vypustíš vítr ze čtyř koutů země a ten tě na cestě popožene. Teď to nedělej! A prosím tě, až přijde čas, odšroubuj to víčko jenom trochu. Ty větry jsou trochu jako já – věčně netrpělivé. Kdyby všechny čtyři unikly najednou… no, ale já věřím, že budeš opatrný. A teď můj druhý dárek. Georgi?“
Ona se mě dotýká, stěžoval si George, jak se tak s Marthou plazili kolem hole.
„Ona se tě vždycky dotýká,“ prohlásil Hermés. „Jste přece propletení. A pokud s tím nepřestanete, zas vás zavážu na uzel!“
Hadi se přestali prát.
George vyvrátil čelist a vykašlal malou plastovou lahvičku naplněnou žvýkacími vitaminovými bonbony.
„To si děláte legraci,“ prohlížel jsem si ji. „Tyhle jsou ve tvaru Mínótaura?“
Hermés zvedl lahvičku a zachřestil s ní. „Ano, ty citrónové. Ty s příchutí hroznového vína jsou myslím lítice. Nebo hydry? Každopádně jsou dost účinné.
Nejez je, pokud je opravdu, opravdu nebudeš potřebovat.“
„Jak poznám, že je opravdu, opravdu potřebuju?“
„Poznáš to, věř mi. Devět základních vitaminů, minerály, aminokyseliny… no, všechno, co je třeba, aby tě to zas postavilo na nohy.“
Hodil mi tu lahvičku.
„Hm, děkuju,“ řekl jsem. „Ale vládce Herme, proč mi pomáháte?“
Věnoval mi melancholický úsměv. „Možná doufám, že touto výpravou dokážeš zachránit spoustu lidí, Percy. Ne jenom svého přítele Grovera.“
Zíral jsem na něj. „Nemyslíte snad… Luka?“
Hermés neodpověděl.
„Podívejte se,“ začal jsem. „Vládce Herme, chci říct, díky a tak, ale klidně si ty dary můžete zase vzít. Luke se nedá zachránit. I kdybych ho našel… sám mi řekl, že chce zbořit Olymp kámen po kameni. Zradil všechny, které znal. On – on zvlášť nesnáší vás.“
Hermés vzhlédl ke hvězdám. „Můj drahý mladý bratranče, pokud jsem se za ty věky něco naučil, pak to, že se nedokážeš vzdát rodiny, i když ti to ta rodina ulehčuje. Nezáleží na tom, jestli tě nenávidí, nebo ti škodí, nebo prostě jenom nedoceňuje tvého génia, když jsi vynalezl internet –“
„Vy jste vynalezl internet?“
Byl to můj nápad, ozvala se Martha.
Krysy jsou chutné, poznamenal George.
„Byl to můj nápad!“ zdůraznil Hermés. „Myslím internet, ne krysy. Ale o to tu nejde. Chápeš, Percy, co jsem říkal o té rodině?“
„Já – nevím jistě.“
„Jednoho dne to pochopíš.“ Hermés se zvedl a oprášil si písek z nohou. „A teď už musím jít.“
Máte šedesát nepřijatých hovorů, oznámila Martha.
A tisíc třicet osm e-mailů, přidal se George. A to nepočítám on-line nabídky slev na ambrózii.
„A ty, Percy,“ dodal Hermés, „máš na splnění té výpravy míň času, než si myslíš. Tví přátelé by měli dorazit asi tak… teď hned.“
Uslyšel jsem Annabeth, jak mě volá z písečných dun. Odněkud z větší dálky křičel i Tyson.
„Doufám, že jsem ti zabalil dobře,“ řekl Hermés. „S cestováním už mám přece jen nějaké zkušenosti.“
Luskl prsty a u nohou se mi objevily tři žluté vaky. „Jsou samozřejmě nepromokavé. Pokud slušně poprosíš, tvůj otec by ti měl pomoct dostat se na loď.“
„Na loď?“
Hermés ukázal na moře. Jasně, průlivem Long Islandu právě proplouvala veliká výletní loď a na temné vodě se leskla její bílá a zlatá světla.
„Počkat,“ zarazil jsem ho. „Já tomu vůbec nerozumím. Ani jsem neřekl, že půjdu!“
„Já být tebou, rozmyslím se do pěti minut,“ poradil mi Hermés. „Pak dorazí harpyje, aby tě sežraly. A teď dobrou noc, bratranče, a pokud to tak můžu říct, ať tě bohové provázejí.“
Otevřel dlaň a do ní mu vklouzlo žezlo.
Hodně štěstí, popřála mi Martha.
Dones mi krysu, ozval se George.
Žezlo se proměnilo v mobilní telefon a Hermés si ho zastrčil do kapsy.
Rozběhl se po pláži. O dvacet kroků dál se zamihotal a rozplynul se a nechal mě samotného s termoskou, lahvičkou se žvýkacími vitaminy a pěti minutami na strašně těžké rozhodnutí.


Osmá kapitola
Z
íral jsem do vln, když mě Annabeth s Tysonem našli na pláži.
„Co se děje?“ zeptala se Annabeth. „Slyšela jsem tě, jak voláš o pomoc!“
„Já taky!“ přidal se Tyson. „Slyšel jsem tě křičet: útočí něco zlého!“
„Já jsem vás, lidi, nevolal,“ bránil jsem se. „Nic mi není.“
„Ale kdo teda…“ Annabeth si všimla tří žlutých vaků, pak termosky a lahvičky s vitaminy, kterou jsem držel. „Co –“
„Jenom poslouchejte,“ řekl jsem. „Nemáme moc času.“
Vyprávěl jsem jim o svém rozhovoru s Hermem. Když jsem končil, slyšel jsem už v dálce vřeštění – hlídkové harpyje zachytily náš pach.
„Percy,“ promluvila Annabeth, „musíme na tu výpravu.“
„Víš přece, že nás vyloučí. Věř mi, já jsem expert na to, jak se nechat vyhodit.“
„No a co? Když neuspějeme, nebude žádný tábor, kam bychom se mohli vrátit.“
„Jasně, ale slíbilas Cheirónovi –“
„Slíbila jsem mu, že tě budu chránit před nebezpečím. A to můžu dělat jedině tak, že půjdu s tebou! Tyson tady může zůstat a říct jim –“
„Já chci jít,“ prohlásil Tyson.
„Ne!“ V Annabethině hlase znělo zděšení. „Chci říct… Percy, no tak. Víš, že to nejde.“
Znovu mě napadlo, proč je tak zaujatá proti kyklopům. Určitě mi něco neřekla.
Oba se na mě s Tysonem dívali a čekali na odpověď. Výletní loď se mezitím vzdalovala a vzdalovala.
Problém byl v tom, že něco ve mně nechtělo Tysona s sebou. Poslední tři dny jsem strávil vedle něj, ostatní táborníci si ze mě dělali legraci, až mi miliónkrát za den bylo trapně, věčně mi připomínali, že jsem jeho příbuzný. Potřeboval jsem trochu prostoru.
Navíc jsem nevěděl, nakolik nám může pomoct ani jak ho udržet v bezpečí. Jistě, byl silný, ale podle kyklopských měřítek byl ještě malé dítě, duševně možná sedm nebo osm let staré. V duchu jsem už viděl, že až se budeme chtít proplížit kolem nějaké nestvůry, ještě se vyleká nebo rozbrečí. A všechny nás tím zabije.
Na druhé straně, zvuky harpyjí se blížily…
„Nemůžeme ho tu nechat,“ rozhodl jsem. „Tantalos by ho potrestal za to, že jsme zmizeli.“
„Percy,“ namítla Annabeth a snažila se mluvit klidně, „vydáváme se na Polyfémův ostrov! Polyfémos je ká-í-el… ká-í-ká…“ Vztekle zadupala. I když byla tak chytrá, přece jenom byla dyslektička. Strávili bychom celou noc, než by se jí povedlo odhláskovat slovo kyklop. „Ty víš, co myslím!“
„Tyson může jít s námi,“ stál jsem na svém, „pokud chce.“
Tyson zatleskal. „Chci!“
Annabeth se na mě podívala jako na vraha, ale zřejmě usoudila, že si to nerozmyslím. Nebo možná jen věděla, že nemáme čas se dohadovat.
„Fajn,“ řekla. „Jak se dostaneme na tu loď?“
„Hermés říkal, že mi pomůže táta.“
„No tak na co, chaluhový mozečku, čekáš?“
Odjakživa jsem nerad vzýval otce, nebo se k němu modlil, jak tomu chceš říkat, ale vešel jsem do vln.
„Ehm, otče?“ zavolal jsem. „Jak se máte?“
„Percy!“ zašeptala Annabeth. „Pospícháme!“
„Potřebujeme, abyste nám pomohl,“ zavolal jsem trochu hlasitěji. „Potřebujeme se dostat tamhle na tu loď, víte, než nás to tady sežere a tak, takže…“
Nejdřív se nedělo nic. Vlny narážely na pobřeží jako obyčejně. Harpyje zněly, jako by už byly přímo za písečnými dunami. Pak se od nás pár desítek metrů v moři objevily na hladině tři bílé čáry. Rychle se blížily k pobřeží jako drápy, zarývající se do oceánu.
Když dorazily k pláži, příboj se rozestoupil a z vln se vynořily hlavy tří bílých hřebců.
Tyson zalapal po dechu. „Rybí koníci!“
Měl pravdu. Když se ti tvorové vytáhli do písku, viděl jsem, že jsou to koně jenom zepředu. Zezadu to byla stříbřitá rybí těla s lesklými šupinami a duhovými ocasními ploutvemi.
„Hipokampové!“ užasla Annabeth. „Ti jsou ale krásní.“
Ten nejbližší vděčně zařehtal a lísal se k Annabeth.
„Obdivovat je budeme až pak,“ řekl jsem. „Pojďme!“
„Tady jsou!“ zapištěl za námi nějaký hlas. „Neposlušná děcka mimo sruby! Svačinka pro harpyje! Šťastné harpyje!“
Přes vršek dun se jich vzneslo pět – oblé stařeny s vyzáblými obličeji, pařáty a kožnatými křídly, malými na ta buclatá těla. Připomínaly mi trpasličí kuchařky ze školní jídelny, křížené s ptáky dodo. Díky bohům se neuměly pohybovat moc rychle, ale když už člověka jednou chytily, byly surové.
„Tysone!“ vykřikl jsem. „Popadni ten pytel!“
Pořád s otevřenou pusou zíral na hipokampy.
„Tysone!“
„Hm?“
„Pojď!“
S pomocí Annabeth jsem ho dostal do pohybu. Sebrali jsme pytle a osedlali si koně. Poseidón musel vědět, že Tyson pojede taky, protože jeden kůň byl mnohem větší než druzí dva – zrovna takový, aby unesl kyklopa.
„Hijé!“ zvolal jsem. Můj hipokampus se obrátil a ponořil se do vln. Annabethin i Tysonův kůň jeli hned za mnou.
Harpyje nám nadávaly, bědovaly, aby se jim svačinka vrátila, ale hipokampové se hnali po vlnách rychle jako vodní skútry. Harpyje zůstaly vzadu a z celého pobřeží Tábora polokrevných brzy nezbylo nic než tmavá skvrna. Napadlo mě, jestli to tam ještě někdy uvidím. Ale zrovna teď jsem měl jiné problémy.
Výletní loď se rýsovala přímo před námi – naše svezení k Floridě a k Moři nestvůr.
Jízda na hipokampech byla ještě lehčí než na pegasech. Fičeli jsme si to s větrem ve tvářích, hnali se vlnami tak hladce a plynule, že jsem se skoro ani nemusel držet.
Když jsme se dostali blíž k výletní lodi, uvědomil jsem si, jak je veliká. Připadalo mi, jako bych vzhlížel k nějaké budově na Manhattanu. Celý trup byl nejmíň deset pater vysoký, korunovaný dalším tuctem palub s jasně osvětlenými balkony a okénky. Jméno lodi bylo vymalováno přímo na přídi černými písmeny a osvětleno reflektorem. Trvalo mi pár vteřin, než jsem to rozluštil:
PRINCEZNA ANDROMEDA
Na přídi byla upevněna veliká ozdoba – tři patra vysoká žena v bílém řeckém rouchu, vytvarovaná tak, aby to vypadalo, že je připoutaná k předku lodi. Byla mladá a krásná, s rozpuštěnými černými vlasy, ale tvářila se úplně vyděšeně. Nechápal jsem, proč by se někomu chtělo trávit dovolenou na lodi s princeznou, která ječí hrůzou.
Vzpomněl jsem si na báji o Andromedě a o tom, jak ji vlastní rodiče připoutali řetězy ke skále coby oběť mořské nestvůře. Možná, že měla na vysvědčení moc pětek nebo co. Zkrátka, můj jmenovec Perseus ji zachránil právě včas a díky hlavě Medúzy proměnil tu nestvůru na kámen.
Ten Perseus vždycky vyhrál. To proto mě máma pojmenovala po něm, i když to byl syn Dia a já Poseidóna. Ten původní Perseus byl jedním z hrstky hrdinů v řeckých bájích, kteří se dočkali šťastného konce. Ostatní umřeli – podvedení, zbití, zmrzačení, otrávení nebo prokletí bohy. Máma doufala, že zdědím Perseovo štěstí. Podle toho, jak se mi zatím život vyvíjel, jsem nebyl velký optimista.
„Jak se dostaneme na palubu?“ vykřikla Annabeth přes rámus vln, ale hipokampové jako by věděli, co potřebujeme. Projeli kolem pravoboku lodi, lehce zdolali mohutnou brázdu, kterou za sebou zanechávala, a dorazili ke služebnímu žebříku, připevněnému na boku trupu.
„Jdi první,“ vyzval jsem Annabeth.
Hodila si pytel přes rameno a chytila se spodní příčky. Jakmile se vyhoupla na žebřík, její hipokampus zařehtal na pozdrav a ponořil se pod hladinu. Annabeth začala lézt nahoru. Dal jsem jí náskok pár příček a vydal se za ní.
Ve vodě zbyl už jenom Tyson. Jeho hipokampus s ním vyskakoval a dělal otočky jako na skateboardu a Tyson se smál tak hystericky, až ten zvuk duněl po celém boku lodi.
„Tysone, pssst!“ napomenul jsem ho. „Pojď, chlape!“
„Vezmeme Duháka s sebou?“ zeptal se a úsměv mu tuhl na tváři.
Koukal jsem na něj. „Duháka?“
Hipokampus zařehtal, jako by se mu nové jméno líbilo.
„Hm, musíme jít,“ řekl jsem. „Duhák… no, on neumí lézt po žebříku.“
Tyson popotáhl. Zabořil obličej do hipokampovy hřívy. „Budeš mi chybět, Duháku!“
Hipokampus zaržál a já bych dal krk na to, že to byl pláč.
„Možná se s ním ještě někdy setkáme,“ podotkl jsem.
„Ano, prosím!“ nadchl se Tyson a okamžitě se rozveselil. „Zítra!“
Nic jsem mu neslíbil, ale konečně jsem ho přesvědčil, aby se rozloučil a chytil se žebříku. Hipokampus Duhák naposled smutně zařehtal, udělal salto vzad a ponořil se do moře.
Žebřík vedl na údržbářskou palubu, nacpanou žlutými záchrannými čluny. Byly tam zamčené dvojité dveře a Annabeth je zvládla otevřít za pomoci nože a vydatných nadávek ve starořečtině.
Počítal jsem, že se jako černí pasažéři budeme muset plížit, ale když jsme prozkoumali pár chodeb a nakoukli z balkonu na velkou ústřední promenádu, lemovanou zavřenými obchody, začínalo mi docházet, že se nemáme před kým schovávat. Chci říct, bylo to samozřejmě uprostřed noci, ale prošli jsme půl délky lodi a nepotkali živou duši. Minuli jsme čtyřicet nebo padesát dveří kajut a za žádnými jsme neslyšeli ani hlásek.
„Je to loď duchů,“ zamumlal jsem.
„Ne,“ namítl Tyson a pohrával si s popruhem svého vaku. „Špatně smrdí.“
Annabeth se zamračila. „Já nic necítím.“
„Kyklopové jsou jako satyrové,“ upozornil jsem ji. „Cítí monstra. Že je to tak, Tysone?“
Nervózně přikývl. Teď, když jsme byli mimo Tábor polokrevných, zkreslila mu mlha zase tvář. Pokud jsem se na něj nesoustředil, vypadalo to, že má dvě oči místo jednoho.
„Fajn,“ vzdychla si Annabeth. „Co teda přesně cítíš?“
„Něco zlého,“ odpověděl Tyson.
„Výborně,“ zabručela Annabeth. „Tím se to vysvětluje.“
Vyšli jsme ven na palubu s bazénem. Lemovaly ho řady prázdných lehátek a bar, uzavřený závěsem z řetězů. Voda v bazénu tajemně zářila a cákala sem a tam podle pohybů lodi.
Nad námi na přídi a na zádi se tyčily další paluby – s lezeckou stěnou, golfovým hřištěm, otočnou restaurací, ale bez známek života.
A přesto… cítil jsem něco povědomého. Něco nebezpečného. Měl jsem pocit, že kdybych po naší dlouhé noci nebyl tak unavený a u konce s adrenalinem, možná bych dokázal pojmenovat, co je tu špatně.
„Potřebujeme úkryt,“ rozhodl jsem. „Nějaké bezpečné místo, abychom se vyspali.“
„Jsem pro,“ souhlasila Annabeth unaveně.
Prozkoumali jsme pár dalších chodeb, až jsme v devátém patře našli prázdné apartmá. Dveře byly otevřené, což mi připadalo divné. Na stole stál košík s čokoládovými bonbony, na nočním stolku vychlazená láhev perlivého jablečného moštu a na polštáři ležel peprmintový bonbon s ručně psaným vzkazem: Užijte si plavbu!
Poprvé jsme otevřeli vaky a zjistili jsme, že Hermés vážně myslel na všechno – měli jsme tam rezervní oblečení, toaletní potřeby, táborové balíčky jídla, igelitový sáček plný peněz, kožený váček plný zlatých drachem. Podařilo se mu dokonce zabalit i Tysonovo voskované plátno s jeho nástroji a kovovými součástkami a Annabethinu čepici neviditelnosti. Oba se hned cítili o moc líp.
„Budu vedle,“ řekla Annabeth. „Vy dva tu nic nejezte ani nepijte.“
„Myslíš si, že je to začarované?“
Zamračila se. „Já nevím. Něco není v pořádku. Jenom… buďte opatrní.“
Zamkli jsme za sebou dveře.
Tyson se svalil na gauč. Pár minut se ještě rýpal v těch svých kovových hračičkách – které mi ještě pořád neukázal – ale brzo začal zívat. Zabalil plátno a usnul.
Ležel jsem v posteli a koukal okénkem ven. Měl jsem pocit, že slyším na chodbě hlasy, nějaký šepot. Věděl jsem, že to není možné. Prošli jsme celou loď a nikoho jsme neviděli. Ale kvůli těm hlasům jsem nemohl usnout. Připomínaly mi mou výpravu do podsvětí – podobně zněly duše mrtvých, jak kolem nás plynuly.
Nakonec mě únava přemohla. Usnul jsem… a zdál se mi zatím nejhorší sen.
Stál jsem v jeskyni na okraji obrovské jámy. Znal jsem to místo dobře. Vchod do Tartaru. A poznával jsem ten chladný smích, který se ozýval z hloubek dole.
Jestlipak to není náš mladý hrdina. Ten hlas byl jako nůž, skřípající po kameni. Na cestě k dalšímu velkému vítězství.
Chtěl jsem Krona okřiknout, ať mě nechá na pokoji. Chtěl jsem vytáhnout Anaklusmos a mrštit ho dolů. Ale nemohl jsem se pohnout. A i kdybych mohl, jak bych mohl zabít něco, co už bylo zničeno – rozsekáno na kousky a uvrženo do věčné temnoty?
Nenech se mnou zastavit, řekl Titán. Možná, že až tentokrát neuspěješ, zamyslíš se, jestli stojí za to otročit bohům. Jakže ti to otec poslední dobou projevil přízeň?
Jeskyně se naplnila Kronovým smíchem a scéna se najednou proměnila.
Byla to jiná jeskyně – Groverova ložnice a vězení v kyklopově doupěti.
Grover seděl u tkalcovského stavu ve svých umazaných svatebních šatech a zběsile rozplétal vlákna nedokončené svatební vlečky.
„Cukroušku!“ houkl netvor zpoza balvanu.
Grover vyjekl a začal vlákna zase splétat dohromady.
Prostor se otřásal, jak se balvan odsouval stranou. V otvoru se tyčil kyklop tak obrovský, že by vedle něj Tyson vypadal jako trpaslík. Měl křivé žluté zuby a pokroucené ruce, velké jako celé moje tělo. Na sobě měl vybledlé červené triko s nápisem SVĚTOVÁ VÝSTAVA OVCÍ 2001. Musel být nejmíň čtyři a půl metru vysoký, ale nejděsivější na něm bylo obrovské mléčně bílé oko, zjizvené a pokryté šedým zákalem. Pokud nebyl úplně slepý, neměl k tomu daleko.
„Co to děláš?“ ptalo se monstrum.
„Nic!“ nasadil Grover pisklavý hlas. „Jenom si tkám svatební vlečku, jak vidíš.“
Kyklop vrazil jednu ruku do jeskyně a šmátral kolem, až našel stav. Osahal látku. „Není o nic delší!“
„Ach, ehmmm, je, můj nejdražší. Vidíš? Postoupila jsem nejmíň o celý palec.“
„Samé odklady!“ zahulákal netvor. Pak začenichal ve vzduchu. „Voníš dobře! Jako kozy!“
„Ach.“ Grover se přinutil chabě zahihňat. „Líbí se ti to? Je to Eau de Chévre. Používám ten parfém jen kvůli tobě.“
„Hmmm!“ Kyklop odhalil špičaté zuby. „Dobré, až k sežrání!“
„Ale, ale, ty jsi ale lichotník!“
„Už žádné odklady!“
„Ale drahý, ještě nejsem hotova!“
„Zítra!“
„Ne, ne. Ještě deset dní.“
„Pět!“
„No dobře, tak teda sedm. Když na tom trváš.“
„Sedm! To je míň než pět, že?“
„Jistěže. Ano.“
Netvor zamručel. Nebyl sice s domluvou spokojený, ale nechal Grovera jeho tkaní a odvalil balvan zpátky na místo.
Grover zavřel oči a roztřeseně se nadechl, snažil se uklidnit.
„Pospěš si, Percy,“ zamumlal. „Prosím, prosím, prosím!“
Probudil jsem se, když se ozvala lodní siréna a hlas v reproduktoru – nějaký chlap s australským přízvukem, který zněl až moc šťastně.
„Dobré ráno, cestující! Dnes strávíme celý den na moři. Vynikající počasí na mambo party u bazénu! Nezapomeňte na bingo o milion dolarů v Krakenově salonku ve třináct hodin a pro naše speciální hosty máme výcvik v kuchání na promenádě!“
Posadil jsem se na posteli. „Co to říkal?“
Tyson zahekal, ještě napůl spal. Ležel tváří dolů na gauči a nohy mu přes jeho okraj trčely až do koupelny. „Ten veselý člověk říkal… výcvik v kuchyni?“
Doufal jsem, že má pravdu, ale v tu chvíli se ozvalo naléhavé klepání na vnitřní dveře apartmánu. Annabeth strčila hlavu dovnitř – světlé vlasy měla jako vrabčí hnízdo. „Výcvik v kuchání?“
Jakmile jsme byli všichni oblečení, vydali jsme se na výpravu po lodi a s překvapením jsme potkávali další lidi. Tucet postarších cestujících mířil na snídani. Nějaký táta bral děti k bazénu, aby si hned ráno zaplavaly. Členové posádky kráčeli v zářivě bílých uniformách po palubě a smekali čepice před cestujícími.
Nikdo se nás neptal, kdo jsme. Nikdo si nás nijak zvlášť nevšímal. Ale přesto tu bylo něco špatně.
Jak nás míjela ta rodinka plavců, řekl otec dětem: „Jsme na výletní cestě. Užíváme si zábavu.“
„Ano,“ odpověděly jeho tři děti jednohlasně a tvářily se neslaně nemastně. „Užíváme si. Budeme plavat v bazénku.“
Zmizeli.
„Dobré ráno,“ pozdravil nás jeden člen posádky se skelným pohledem. „Všichni se bavíme na palubě Princezny Andromedy. Přeji vám příjemný den.“ Odloudal se pryč.
„Percy, tohle je divné,“ zašeptala Annabeth. „Všichni jsou jako v nějakém transu.“
Pak jsme minuli jídelnu a uviděli jsme první nestvůru. Byl to pekelný pes – černý mastif s předními prackami opřenými o bufetový pult a s čenichem zabořeným do míchaných vajíček. Musel být mladý, protože ve srovnání s jinými byl malý – ne větší než medvěd grizzly. Přesto mi stydla krev v žilách. Jeden takový mě tuhle málem zabil.
Zvláštní: hned za tím pekelným psem stála ve frontě dvojice středního věku a trpělivě čekala na vajíčka. Nevypadalo to, že by jí něco připadalo divné.
„Už nemám hlad,“ zamumlal Tyson.
Než jsme s Annabeth stačili odpovědět, dolehl k nám z chodby jakýsi hadí hlas: „Šššest dalššších včččera.“
Annabeth divoce ukázala na nejbližší skrýš – dámské záchodky – a všichni tři jsme zapadli dovnitř. Byl jsem tak vylekaný, že mě ani nenapadlo se stydět.
Něco – nebo spíš dvakrát něco – se proplazilo kolem dveří záchodů. Znělo to jako smirkový papír na koberci.
„Jissstě,“ odpověděl druhý hadí hlas. „On je sssem přitáhl. Brzzzo bude sssilný.“
Ty věci se vplazily do jídelny s chladným syčením, které mohlo znamenat hadí smích.
Annabeth se na mě podívala. „Musíme odsud vypadnout.“
„Myslíš, že mně senějak zvlášť líbí na holčičích záchodcích?“
„Já myslím z lodi, Percy! Musíme zmizet z téhle lodi.“
„Smrdí špatně,“ souhlasil Tyson. „A psi jedí vajíčka. Annabeth má pravdu. Musíme pryč ze záchodků i z lodi.“
Otřásl jsem se. Pokud se Annabeth a Tyson na něčem doopravdy shodli, měl bych je asi vážně poslechnout.
Pak jsem zvenčí uslyšel další hlas – a z něj mě zamrazilo víc než ze všech nestvůr.
„– jenom záležitost času. Nenuť mě, Agrie!“
Byl to Luke, o tom se nedalo pochybovat. Jeho hlas bych nikdy nezapomněl.
„Já tě nenutím!“ zavrčel někdo další. Měl hlubší a ještě vzteklejší hlas než Luke. „Jenom říkám, pokud se tenhle risk nevyplatí –“
„Vyplatí se,“ vyštěkl Luke. „Oni na tu návnadu skočí. A teď pojď, musíme do hlavního salonu podívat se na rakev.“
Jejich hlasy se vzdalovaly po chodbě.
Tyson zafňukal: „Teď už půjdeme?“
S Annabeth jsme se na sebe podívali a mlčky se shodli.
„Nemůžeme,“ řekl jsem Tysonovi.
„Musíme zjistit, co má Luke za lubem,“ podpořila mě Annabeth. „A pokud to půjde, musíme ho přemoct, spoutat ho řetězy a dovléct na horu Olymp.“


Devátá kapitola
A
nnabeth se nabídla, že všechno půjde prozkoumat sama, protože měla čepici neviditelnosti, ale přesvědčil jsem ji, že by to bylo nebezpečné. Buď půjdeme všichni společně, nebo nikdo.
„Nikdo!“ vybral si Tyson. „Prosím!“
Ale nakonec šel taky a nervózně si kousal obrovské nehty. Zastavili jsme se v naší kajutě a vzali si věci. Vycházeli jsme z toho, že ať se stane cokoli, další noc už na palubě té výletní lodi oživlých mrtvol nezůstaneme, i kdyby pořádali to milionové bingo. Ujistil jsem se, že mám Anaklusmos v kapse a že vitaminy a termoska od Herma leží nahoře v mém vaku. Nechtěl jsem, aby Tyson nesl všechno, ale nedal si to vymluvit a Annabeth mi řekla, abych se na to vykašlal. Tyson dokázal nést tři plné vaky přes rameno tak lehce jako já batůžek na zádech.
Kradli jsme se chodbami a podle směrovek na pláncích jsme mířili do hlavního salonu. Annabeth v neviditelné čepici zkoumala cestu. Jakmile se někdo někde objevil, schovali jsme se, ale většina lidí, které jsme viděli, byli jen ti mrtvolní cestující se skelnýma očima.
Když jsme vyšli po schodech na palubu třináct, kde měl být hlavní salon, zasyčela Annabeth: „Schovejte se!“ a postrčila nás do komory na zásoby.
Slyšel jsem, že po chodbě jdou dva lidé.
„Viděl jsi toho etiopského drakona v nákladovém prostoru?“ zeptal se jeden z nich.
Druhý se zasmál. „Jo, je strašlivý.“
Annabeth byla pořád neviditelná, ale tvrdě mi stiskla ruku. Měl jsem pocit, že hlas toho druhého kluka bych měl taky znát.
„Slyšel jsem, že sem dostanou další dva,“ řekl známý hlas. „Takové tempo, člověče – to je síla!“
Hlasy utichly, jak se vzdalovaly chodbou.
„To byl Chris Rodriguez!“ Annabeth si sundala čepici a udělala se viditelnou. „Vzpomínáš si – ze srubu jedenáct.“
Trochu jsem si na Chrise z loňského léta vzpomínal. Patřil k těm neurčeným táborníkům, kteří uvízli v Hermově srubu, protože se k němu otec ani matka z Olympu nikdy nepřihlásili. Když jsem o tom teď uvažoval, uvědomil jsem si, že jsem Chrise tohle léto v táboře neviděl. „Co tu dělá další polokrevný?“
Annabeth jenom zavrtěla hlavou, bylo vidět, že jí to dělá starosti.
Postupovali jsme dál chodbou. Už jsem nepotřeboval plánky, abych věděl, že se blížím k Lukovi. Vycítil jsem něco chladného a nepříjemného – přítomnost zla.
„Percy.“ Annabeth se najednou zastavila. „Koukej.“
Stála před skleněnou stěnou a dívala se do mnohopatrového prostoru, který se táhl středem lodi. Dole byla promenáda – nákupní centrum plné obchůdků – ale Annabeth se soustředila na něco jiného.
Před obchodem se sladkostmi se shromáždila skupina nestvůr: tucet obrů Laistrygonů, podobných těm, kteří mě napadli míči na vybíjenou, dva pekelní psi a pár ještě divnějších tvorů – žen s lidskou podobou, ale se dvěma hadími ocasy místo nohou.
„Skytské drakény,“ zašeptala Annabeth. „Dračí ženy.“
Nestvůry udělaly polokruh kolem mladého muže v řeckém brnění, který sekal do slámového panáka. V krku se mi udělal knedlík, když mi došlo, že ten panák je oblečený do oranžového trička Tábora polokrevných. Zatímco jsme té scéně přihlíželi, ten chlapík v brnění propíchl panákovi břicho a rozpáral ho až nahoru. Sláma létala všude kolem. Nestvůry jásaly a řvaly.
Annabeth odstoupila od okna. Tvář měla bílou jako křída.
„Pojďme,“ řekl jsem jí a snažil se mluvit kurážněji, než mi bylo. „Čím dřív najdeme Luka, tím líp.“
Na konci chodby byly dvojité dubové dveře, které vypadaly, že musí vést na nějaké důležité místo. Když jsme se přiblížili na deset metrů, Tyson se zarazil. „Hlasy uvnitř.“
„Ty slyšíš tak daleko?“ zeptal jsem se.
Tyson zavřel oko, jako by se napjatě soustředil. Pak se mu proměnil hlas, podobal se Lukovu chraplavému: „– tu věštbu sami. Ti blázni z toho budou pořádně vedle.“
Než jsem stačil zareagovat, Tysonův hlas se zase proměnil, byl hlubší a drsnější, jako hlas toho kluka, kterého jsme slyšeli mluvit s Lukem před jídelnou. „Vážně si myslíš, že ten starý koňák je nadobro pryč?“
Tyson se zasmál Lukovým smíchem. „Nemůžou mu věřit, s těmi kostlivci, co má ve skříni. Otrávení stromu byla poslední kapka.“
Annabeth se zachvěla. „Nech toho, Tysone! Jak to děláš? Je to hrozné.“
Tyson otevřel oko a vypadal popleteně. „Jenom poslouchám.“
„Pokračuj,“ pobídl jsem ho. „Co ještě říkají?“
Tyson znovu zavřel oko.
Zasyčel hlasem toho drsňáka: „Ticho!“ Pak následoval Lukův hlas, šeptal: „Jsi si jistý?“
„Ano,“ prohlásil Tyson chraplavě. „Hned venku.“
Až pozdě mi došlo, co se děje.
Stačil jsem vykřiknout jenom: „Utíkejte!“ a už se dveře luxusního salonu rozrazily a stál tam Luke, obklopený dvěma chlupatými obry vyzbrojenými oštěpy. Jejich bronzové hroty nám mířily přímo na hruď.
„No páni,“ promluvil Luke se zvráceným úsměvem. „Jestlipak to nejsou moji dva oblíbení příbuzní! Pojďte dál.“
Salon byl krásný a zároveň hrůzný.
Ta krásná část: veliká okna podél zadní stěny s výhledem na záď lodi. Zelené moře a modré nebe, táhnoucí se až k obzoru. Na zemi perský koberec. Střed pokoje zaujímaly dvě plyšové pohovky, v rohu stála postel s nebesy a ve druhém mahagonový jídelní stůl. Byl naložený jídlem – krabicemi s pizzou, lahvemi coly a hromadami sendvičů s hovězím masem na stříbrném tácu.
Ta hrozná část: na sametovém stupínku vzadu v pokoji ležela tří metrová zlatá rakev. Sarkofág s vyřezávanými scénami ze starého Řecka, města v plamenech, hrdinové, umírající strašlivou smrtí. I když se okny linulo dovnitř sluneční teplo, vládl v místnosti chlad kvůli té rakvi.
„No,“ řekl Luke a pyšně rozpřáhl ruce. „Je to tu hezčí než ve srubu jedenáct, co?“
Od loňského léta se změnil. Místo bermud a trička měl na sobě propínací košili, khaki kalhoty a kožené mokasíny. Světlé vlasy, odjakživa rozcuchané, měl teď zastřižené nakrátko. Vypadal jako ďábelský manekýn, který předvádí, co letos nosí elegantní vysokoškolští grázlíci na Harvardu.
Pořád měl pod okem jizvu – zubatou bílou linku po boji s drakem. A o pohovku měl opřený meč jménem Ostouzeč. Zvláštně se leskl se svou čepelí napůl z ocele, napůl z božského bronzu, která dokázala zabíjet smrtelníky i nestvůry.
„Sednout,“ nařídil nám. Mávl rukou a do středu místnosti přilétly tři židle od jídelního stolu.
Nikdo z nás si nesedl.
Lukovi velcí kumpáni na nás pořád mířili oštěpy. Vypadali jako dvojčata, ale nebyli to lidé. Měřili asi tak dva a půl metru, to za prvé, a byli jenom v džínách, nejspíš proto, že měli obrovskou hruď porostlou hustými hnědými chlupy. Místo nehtů jim rostly pařáty, místo nohou tlapy. Nosy měli jako čenichy a zuby špičaté jako psi.
„Zapomínám na dobré vychování,“ prohlásil Luke klidně. „Tohle jsou mí asistenti, Agrios a Oreios. Možná jste o nich už slyšeli.“
Neřekl jsem nic. I když na mě mířili oštěpy, nebyli to ti medvědí blíženci, co mě děsilo.
Od té doby, kdy se mě Luke loni v létě pokusil zabít, jsem si mnohokrát představoval, jak se s ním zase setkám. Maloval jsem si, jak se mu statečně postavím a vyzvu ho na souboj. Ale teď, když jsme stáli tváří v tvář, jsem měl co dělat, aby se mi netřásly ruce.
„Vy neznáte příběh Agria a Oreia?“ zeptal se Luke. „Jejich matka… no, je to vážně smutné. Afrodita nařídila mladé ženě, aby se zamilovala. Ta ale nechtěla a běžela k Artemis pro pomoc. Artemis z ní udělala jednu ze svých panenských lovkyň. Afrodita se za neposlušnost pomstila. Začarovala tu mladou ženu, aby se zamilovala do medvěda. Když to Artemis zjistila, tu dívku si zhnusila a zřekla se jí. To je pro bohy typické, co říkáte? Bojují mezi sebou a chudáci lidi v těch tahanicích uvíznou. Dvojčata té dívky, tady Agrios a Oreios, Olymp zrovna nemilují. Ale polokrevné mají docela rádi.“
„Na oběd,“ zavrčel Agrios. Ten drsný hlas jsem předtím slyšel mluvit s Lukem.
„Hehe! Hehe!“ Jeho bratr Oreios se rozesmál a olízl si pysky lemované srstí. Smál se pořád dál, jako by měl astmatický záchvat, až se do něj Luke i Agrios zabodli pohledem.
„Zavři hubu, idiote!“ zavrčel Agrios. „Běž se potrestat!“
Oreios zafňukal. Dovlekl se do rohu pokoje, zhroutil se na stoličku a praštil čelem o jídelní stůl, až stříbrné tácy zarachotily.
Luke dělal, jako by to bylo úplně normální. Udělal si pohodlí na pohovce a opřel si nohy o kávový stolek. „No, Percy, nechali jsme tě přežít další rok. Doufám, že si toho ceníš. Jak se má máma? Co ve škole?“
„Tys otrávil Thaliin strom.“
Luke si povzdechl. „Přímo k věci, co? Dobře, jistěže jsem ten strom otrávil. No a?“
„Jaks to mohl udělat?“ Annabeth mluvila tak vztekle, až mi připadalo, že vybuchne. „Thalia ti zachránila život! Nám oběma! Jaks mohl pošpinit její –“
„Já jsem ji nepošpinil!“ vyštěkl Luke. „Pošpinili ji bohové, Annabeth! Kdyby byla Thalia naživu, stála by na mé straně.“
„Lháři!“
„Kdybys věděla, co se blíží, pochopila bys –“
„Já chápu jedině to, že chceš zničit tábor!“ zaječela. „Jsi zrůda!“
Luke zavrtěl hlavou. „Bohové tě zaslepili. Nedokážeš si představit svět bez nich, Annabeth? K čemu je ta stará historie, kterou studuješ? Tři tisíce let přítěže! Západ je prohnilý skrz naskrz! Musí být zničen. Připoj se ke mně! Začneme se světem nanovo. Tvá chytrost by se nám hodila, Annabeth.“
„Protože sám žádnou nemáš!“
Přimhouřil oči. „Já tě znám, Annabeth. Zasloužíš si něco lepšího, než se tahat po nějaké beznadějné výpravě na záchranu tábora. Nestvůry obsadí Vrch polokrevných do měsíce. Ti hrdinové, co přežijí, nebudou mít jinou šanci než se k nám přidat, nebo se nechat štvát a vyvraždit. Vážně chceš být v týmu, který prohraje… s takovouhle společností?“ Luke ukázal na Tysona.
„Hele!“ ozval jsem se.
„Cestovat s kyklopem,“ lamentoval Luke. „Tomu říkám zneuctění Thaliiny památky! Překvapuješ mě, Annabeth. Zrovna ty –“
„Nech toho!“ vykřikla.
Nevěděl jsem, o čem to Luke mluví, ale Annabeth si zabořila hlavu do dlaní, jako by se chtěla rozbrečet.
„Dej jí pokoj,“ ozval jsem se. „A Tysona z toho vynech.“
Luke se rozesmál. „Jo, jasně, slyšel jsem. Tvůj otec se k němu přihlásil.“
Musel jsem vypadat překvapeně, protože se Luke usmál. „Ano, Percy, já o tom vím všechno. I o tvém plánu najít rouno. Počkat, jak byly ty souřadnice… 30, 31, 75, 12? Vidíš, pořád mám v táboře kamarády a ti mě udržují v obraze.“
„Chceš říct špehy.“
Pokrčil rameny. „Kolik urážek od svého otce sneseš, Percy? Myslíš, že je ti vděčný? Myslíš, že Poseidónovi na tobě záleží víc než na téhle nestvůře?“
Tyson zatnul pěsti a zhluboka zavrčel.
Luke se jen uchechtl. „Bohové tě pořádně zneužívají, Percy. Máš vůbec tušení, co se na tebe chystá, pokud se dožiješ šestnáctých narozenin? Prozradil ti Cheirón vůbec to proroctví?“
Chtělo se mi praštit Lukea mezi oči a poslat ho do háje, ale jako obyčejně přesně věděl, jak mě rozhodit.
Šestnáctých narozenin?
Teda, věděl jsem, že Cheirón před mnoha lety získal nějaké proroctví od Orákula. Věděl jsem, že část z toho se týká mě. Ale – pokud se dožiju šestnáctých narozenin? To se mi ani trochu nelíbilo.
„Vím, co potřebuju vědět,“ podařilo se mi říct. „Jako třeba, kdo jsou mí nepřátelé.“
„Potom jsi cvok.“
Tyson rozmlátil nejbližší židli na třísky. „Percy není cvok!“
Než jsem ho stačil zastavit, zaútočil na Luka. Namířil si to pěstmi na Lukeovu hlavu – dvojitý úder seshora, který by vyrazil díru v titanu – ale do boje zasáhla medvědí dvojčata. Každé popadlo Tysona za jednu paži a zarazila ho. Stáhla ho zpátky a Tyson zavrávoral. Zhroutil se na koberec tak tvrdě, až se celá paluba otřásla.
„Smůla, kyklope,“ řekl Luke. „Vypadá to, že moji medvědí kamarádi tě společně přemůžou. Možná bych je měl nechat –“
„Luku,“ zasáhl jsem. „Poslouchej mě. Poslal nás tvůj otec.“
Jeho tvář nabrala barvu čabajky. „Už se o něm – nikdy – nezmiňuj.“
„Řekl nám, abychom nasedli na tuhle loď. Mysleli jsme, že to bylo jenom kvůli svezení, ale on nás sem poslal, abychom tě našli. Pověděl mi, že se tě nevzdá, ať se vztekáš, jak chceš.“
„Vztekám?“ rozkřikl se Luke. „Nevzdá? On mě opustil, Percy! Já chci Olymp zničit! Všechny trůny rozprášit na drť! Klidně vyřiď Hermovi, že se to stane. Pokaždé, když se k nám přidá nějaký polokrevný, Olympané zeslábnou a my zesílíme. On zesílí.“ Luke ukázal na zlatý sarkofág.
Ta bedna mi naháněla hrůzu, ale nutil jsem se nedat to najevo. „Ale?“ zeptal jsem se. „A co je tak zvláštního…“
Pak mi to došlo, co může být v tom sarkofágu. Teplota v pokoji jako by klesla o deset stupňů. „Páni, přece nemyslíš –“
„On se znovu tvoří,“ přerušil mě Luke. „Kousek po kousku vyvoláváme jeho životní sílu z jámy. S každým dalším, který se přidá k naší věci, se objeví nový malý kousek –“
„To je nechutné!“ ozvala se Annabeth.
Luke se na ni ušklíbl. „Tvá matka se narodila z Diovy rozseknuté lebky, Annabeth. Být tebou, tak mlčím. Brzy bude vládce Titánů tolik zotavený, abychom ho mohli dát zase dohromady. Sestavíme mu nové tělo, bude to práce hodná Héfaistových dílen.“
„Ty jsi cvok,“ prohlásila Annabeth.
„Připoj se k nám a budeš odměněna. Máme mocné přátele, sponzory tak bohaté, že můžou koupit celou tuhle výletní loď a ještě mnohem víc. Percy, tvoje matka už nebude muset nikdy pracovat. Můžeš jí koupit dům. Můžeš mít sílu, slávu – co budeš chtít. Annabeth, ty si splníš svůj sen a staneš se architektkou. Můžeš postavit památník, který vydrží tisíc let. Chrám vládců příštího věku!“
„Táhni do Tartaru,“ ulevila si.
Luke si povzdechl. „Smůla.“
Sebral něco, co vypadalo jako televizní ovladač, a zmáčkl červené tlačítko. Za několik vteřin se otevřely dveře salonu a vešli dva uniformovaní členové posádky vyzbrojení pendreky. Měli stejný skelný pohled jako ostatní smrtelníci, které jsem tu viděl, ale měl jsem pocit, že tím nebudou v boji o nic míň nebezpeční.
„Á, výborně, ochranka,“ uvítal je Luke, „obávám se, že tu máme pár černých pasažérů.“
„Ano, pane,“ řekli nepřítomně.
Luke se obrátil na Oreia. „Je načase nakrmit etiopského drakona. Vezmi ty blázny dolů a ukaž jim, jak se to dělá.“
Oreios se připitoměle uculil. „Hehe! Hehe!“
„Nech mě jít taky,“ zabručel Agrios. „Bratr je k ničemu. Ten kyklop –“
„Není nebezpečný,“ ujistil je Luke. Ohlédl se na zlatou rakev, jako by ho něco trápilo. „Agrie, zůstaň tady. Musíme probrat důležité věci.“
„Ale –“
„Oreie, nezklam mě. Zůstaň v nákladovém prostoru a postarej se, aby se drakon pořádně nakrmil.“
Oreios nás postrčil oštěpem a hnal nás ze salonu se dvěma lidskými strážci v patách.
Jak jsem tak šel po chodbě a Oreiův oštěp mě píchal do zad, myslel jsem na to, co řekl Luke – že ta medvědí dvojčata ho společně přemůžou. Ale možná, že každé zvlášť…
Vyšli jsme z chodby uprostřed lodi a kráčeli po otevřené palubě lemované záchrannými čluny. Znal jsem loď dost dobře na to, aby mi došlo, že to může být náš poslední pohled na sluneční světlo. Jakmile se dostaneme na druhou stranu, sjedeme výtahem dolů do skladiště a bude konec.
Podíval jsem se na Tysona a řekl: „Teď.“
Díky bohům mě pochopil. Obrátil se a odmrštil Oreia deset metrů pozpátku do bazénku, přímo doprostřed té mátožné turistické rodinky.
„Ach!“ vykřikly děti jednohlasně. „Neužíváme siv bazénku!“
Jeden z hlídačů vytáhl pendrek, ale Annabeth mu vyrazila dech dobře mířeným kopancem. Druhý strážce se rozběhl k nejbližšímu alarmu.
„Zastav ho!“ zaječela Annabeth, ale bylo pozdě.
Spustil poplach těsně předtím, než jsem ho praštil do hlavy plážovým lehátkem.
Zableskla se rudá světla. Zakvílely sirény.
„Záchranný člun!“ vykřikl jsem.
Rozběhli jsme se k tomu nejbližšímu.
Než jsme stačili stáhnout kryt, už se po palubě rojili další strážci a nestvůry a odstrkovali turisty a číšníky s tácy tropických nápojů. Nějaký chlap v řeckém brnění vytasil meč a zaútočil, ale uklouzl v kaluži pinacolady. Na palubě nad námi se shromažďovali Laistrygonové a nasazovali si šípy do obřích luků.
„Jak se ta věc spouští?“ křičela Annabeth.
Skočil po mně jeden pekelný pes, ale Tyson ho odrazil hasicím přístrojem.
„Naskočte!“ zavelel jsem. Otevřel jsem Anaklusmos a smetl první salvu šípů ze vzduchu. Každou vteřinou jsme mohli být přemoženi.
Záchranný člun visel přes bok lodi, vysoko nad vodou. Annabeth a Tysonovi se nedařilo uvolnit spouštěcí kladku.
Skočil jsem dovnitř za nimi.
„Držte se!“ zaječel jsem a přetnul jsem provazy.
Sprška šípů nám zasvištěla nad hlavami, když jsme padali do oceánu.
 
 

 

Poslední fotografie



Archiv

Kalendář
<< říjen / 2018 >>


Statistiky

Online: 1
Celkem: 10160
Měsíc: 85
Den: 1