Moře nestvůr 4 5 6 kapitola
Čtvrtá kapitola
|
P
|
okud je v mytologii něco, co nesnáším ještě víc než trojici starých babizen, tak jsou to býci. Loni v létě jsem na Vrchu polokrevných bojoval s Mínótaurem. To, co jsem tentokrát viděl nahoře, bylo ještě horší: dva býci. A ne jenom tak obyčejní býci – ale bronzoví a velcí jako sloni. A dokonce ani to by ještě nebylo tak zlé. Navíc totiž chrlili oheň.
Jakmile jsme vystoupili z taxíku, šedé sestry vyrazily zpátky do New Yorku, kde byl život bezpečnější. Nepočkaly si ani na ty tři drachmy navíc. Jen tak nás nechaly stát na kraji silnice, Annabeth s batohem a nožem, Tysona a mě pořád ještě v ohořelých batikovaných cvičebních úborech.
„No páni,“ vydechla Annabeth a pozorovala bitvu, která zuřila na kopci.
To, co mě děsilo nejvíc, nebyli býci samotní. Ani těch deset vyzbrojených hrdinů v bronzovém brnění, kteří právě pořádně dostávali na své opancéřované zadky. Děsilo mě to, že býci běhali po celém kopci i na straně za borovicí. Tam neměli co dělat. Kouzelné hranice tábora nepouštěly nestvůry za Thaliin strom. Ale tihle kovoví býci se tam dostali.
Jeden z hrdinů houkl: „Hraniční hlídko, ke mně!“ Byl to dívčí hlas – chraplavý a povědomý.
Hraniční hlídka? pomyslel jsem si. Tábor nemíval žádnou hraniční hlídku.
„To je Clarisse,“ řekla Annabeth. „Pojď, musíme jí pomoct.“
Hnát se zrovna Clarisse na pomoc by na mém žebříčku nutných úkolů normálně nestálo zvlášť vysoko. Patřila mezi největší násilníky v táboře. Když jsme se poprvé potkali, pokusila se mi nacpat hlavu do záchodové mísy. A byla to dcera Arése. Loni v létě jsem s ním měl dost velké tahanice, takže mě teď bůh války a všechny jeho děti ze zásady nesnášeli.
Ale na druhé straně, ta holka byla v maléru. Její spolubojovníci se vyděšeně rozbíhali, jak na ně býci útočili. Kolem borovice hořely široké pásy trávy. Jeden hrdina vykřikl, mával rukama, běhal dokolečka a chochol z koňských žíní na přilbě mu planul jako ohnivé číro. Clarisse měla výstroj ohořelou. Bojovala násadou zlomeného oštěpu, druhý konec trčel bez užitku zaražený do kovového spoje v rameni jednoho býka.
Otevřel jsem své pero. Zatřpytilo se, vyrostlo a ztěžklo, až jsem v rukou držel bronzový meč Anaklusmos. „Tysone, zůstaň tady. Nechci, abys ještě víc riskoval.“
„Ne!“ zaprotestovala Annabeth. „Potřebujeme ho.“
Zůstal jsem na ni hledět. „Je to smrtelník. S těmi míči měl štěstí, ale nemůže –“
„Percy, víš, co jsou tamti nahoře? Jsou to býci z Kolchidy, vyrobil je sám Héfaistos. Nemůžeme s nimi bojovat, pokud nemáme opalovací krém Médea s ochranným faktorem padesát tisíc. Spálí nás na popel.“
„Krém Médea s čím?“
Annabeth zahrabala v batohu a zaklela. „Doma na nočním stolku jsem měla lahvičku s tropickou kokosovou vůní. Proč jsem si ji nevzala s sebou?“
Už dávno jsem přišel na to, že je lepší se Annabeth moc nevyptávat. Člověk je pak ještě popletenější. „Podívej se, já sice nevím, o čem to mluvíš, ale nedopustím, aby se Tyson uškvařil.“
„Percy –“
„Tysone, zůstaň tady.“ Zvedl jsem meč. „Jdu na to.“
Tyson se pokusil protestovat, ale já už se hnal do kopce za Clarisse, která křičela na svou hlídku a pokoušela se ji uspořádat do válečného kordonu. Byl to dobrý nápad. Těch pár lidí, kteří ji poslouchali, se seřadili bok po boku a spojili svoje štíty. Vytvořili stěnu z hověziny a bronzu, nad kterou se jako dikobrazí ostny ježily oštěpy.
Clarisse bohužel sehnala dohromady jen šest táborníků. Další čtyři pořád pobíhali kolem s hořícími přilbami. Annabeth se k nim rozběhla a snažila se jim pomoct. Vydráždila jednoho býka, až se za ní pustil, pak se stala neviditelnou, a tím to zvíře úplně popletla. Druhý býk zaútočil na Clarissinu formaci.
Byl jsem v půlce cesty do kopce – ne dost blízko na to, abych mohl být někomu užitečný. Clarisse mě ještě ani neviděla.
Na tak velké stvoření se býk hnal smrtelně rychle. Kovový zadek mu zářil ve slunci. Místo očí měl rubíny velké jako pěst a rohy z leštěného stříbra. Když otevřel hubu, opatřenou panty, vyrazil z ní sloup doběla rozžhaveného plamene.
„Držte formaci!“ nařídila Clarisse svým válečníkům.
Ať je Clarisse jaká chce, musí se jí přiznat statečnost. Je to velká holka s krutýma očima po tátovi. Vypadá, jako by se do řeckého bojového brnění přímo narodila, ale stejně jsem netušil, jak by dokázala čelit útoku toho býka.
Naneštěstí zrovna v tu chvíli přestalo druhého býka bavit hledat Annabeth. Obrátil se a natočil se za Clarisse zezadu, kde nebyla chráněná.
„Za tebou!“ zaječel jsem. „Dej pozor!“
Měl jsem radši držet pusu, protože jsem ji jedině vylekal. Býk číslo jedna jí narazil do štítu a formace se rozsypala. Clarisse odletěla dozadu a přistála v doutnající trávě. Býk se na ni vrhl, ale ještě předtím sežehl ostatní bojovníky ohnivým dechem. Štíty se jim roztavily přímo na rukách. Pustili zbraně a utíkali pryč, zatímco se býk číslo dvě blížil ke Clarisse a chystal se ji zabít.
Skočil jsem k ní a popadl ji za řemeny pancíře. Stáhl jsem ji z cesty, zrovna když býk číslo jedna prosupěl kolem jako nákladní vlak. Pořádně jsem se po něm ohnal mečem a vyřízl mu velkou ránu v boku, ale netvor jen zaskřípal, zahekal a postupoval dál.
Nedotkl se mě, ale cítil jsem žár jeho kovové kůže. Byl tak horký, že by mohl na těle klidně péct mražené kukuřičné placky.
„Pusť mě!“ bušila mi Clarisse do ruky. „Percy, sakra!“
Složil jsem ji vedle borovice a obrátil se zpátky k býkům. Byli jsme na vnitřním svahu kopce, údolí Tábora polokrevných se rozkládalo přímo pod námi – sruby, výcviková zařízení, hlavní budova – a všechno to bylo ohroženo, pokud přes nás býci proniknou dál.
Annabeth křičela rozkazy na další hrdiny, nařizovala jim, aby se rozběhli a odvedli tak pozornost býků.
Býk číslo jedna oběhl široký oblouk a vydal se směrem ke mně. Když míjel střed kopce, kde mu v postupu měla bránit neviditelná hranice, trochu zpomalil, jako by postupoval proti silnému větru, ale pak ji překonal a blížil se ke mně. I býk číslo dvě se ke mně obrátil. Z rány, kterou jsem mu vyřízl v boku, mu prskal oheň. Netušil jsem, jestli cítí bolest, ale připadalo mi, že na mě vztekle hledí rubínovýma očima, jako bych z té bitvy právě udělal osobní záležitost.
Nemohl jsem bojovat s oběma býky zároveň. Musel bych nejdřív vyřídit číslo dvě, srazit mu hlavu dřív, než se jednička dostane zase na dosah. Ruce mě bolely už teď. Došlo mi, jak je to dlouho, co jsem naposled trénoval s Anaklusmem, a jak jsem vyšel ze cviku.
Vyrazil jsem, ale býk číslo dvě na mě vychrlil plameny. Skulil jsem se na bok přesně v okamžiku, kdy se vzduch proměnil na vyloženou výheň. Vysálo mi to všechen vzduch z plic. Zachytil jsem se za něco nohou – asi za kořen stromu – a kotníkem mi projela bolest. Přesto se mi povedlo máchnout mečem a utnout tomu netvorovi kus tlamy. Hnal se pryč, vyplašený a popletený. Ale než jsem se stačil pořádně zaradovat, zkusil jsem vstát a levá noha se pode mnou podlomila. Měl jsem vyvrtnutý kotník, možná i zlomený.
Býk číslo jedna vyrazil přímo proti mně. Nikdy bych se mu nestačil odplazit z cesty.
Annabeth houkla: „Tysone, pomoz mu!“
Kdesi zblízka, od hřebene kopce Tyson zakvílel: „Nemůžu projít skrz!“
„Já, Annabeth Chaseová, ti dávám povolení vstoupit do tábora!“
Svahem otřásl hrom. Najednou se na louce zjevil Tyson, uháněl ke mně a křičel: „Percy potřebuje pomoct!“
Než jsem mu stačil říct, ať to nedělá, vrhl se mezi mě a toho býka, zrovna když zvíře rozpoutalo ohnivé peklo.
„Tysone!“ řval jsem.
Nápor ohně kolem něj zavířil jako rudé tornádo. Viděl jsem jenom černou siluetu Tysonova těla. S příšernou jistotou jsem věděl, že se můj kamarád právě proměnil v hromadu popela.
Ale pak oheň uhasl. Tyson tam pořád stál a vůbec nic mu nebylo. Ani to umazané oblečení neměl ohořelé. Býka to muselo překvapit stejně jako mě, protože než stačil vychrlit další nával ohně, Tyson zaťal pěsti a začal jimi bušit býkovi do tváře. „ZLÁ KRÁVA!“
Tysonovy pěsti vyhloubily kráter tam, kde míval bronzový býk tlamu. Z uší mu vyrazily dva malé sloupy ohně. Tyson ho udeřil znovu a bronz se mu pod rukama promáčkl jako kus alobalu. Býkova tvář teď vypadala jako maňásek z ponožky, převrácený naruby.
„Dolů!“ vykřikl Tyson.
Býk zavrávoral a zhroutil se na záda. Nohama slabě hrabal do vzduchu, z poničené hlavy mu na různých místech vycházela pára.
Annabeth se ke mně rozběhla, aby se podívala, co mi je.
Připadalo mi, že mám kotník plný kyseliny, ale Annabeth mi dala ze své lahve napít jakéhosi olympského nektaru a hned mi bylo líp. Cítil jsem pach spáleniny a až pak jsem zjistil, že vychází ze mě. Chlupy na rukách jsem měl úplně ožehnuté.
„Co ten druhý býk?“ zeptal jsem se.
Annabeth ukázala dolů z kopce. Clarisse se o tu zlou krávu číslo dvě postarala. Probodla jí zadní nohu kopím z božského bronzu. Nestvůra teď měla tlamu napůl pryč a v boku velikou ránu, ale přesto se pokoušela jaksi zpomaleně běžet, pohybovala se v kruzích jako zvíře na kolotoči.
Clarisse si stáhla přilbu a vydala se k nám. Jeden pramen zacuchaných vlasů jí doutnal, ale zřejmě si toho ani nevšimla. „Tys všecko zkazil!“ zaječela na mě. „Měla jsem to pod kontrolou!“
Byl jsem tak vyjevený, že jsem jí nedokázal odpovědět. Annabeth zabručela: „Taky tě rádi vidíme, Clarisse.“
„Arrrgh!“ zachrčela Clarisse. „Už se mě nikdy, NIKDY neopovažujte zachraňovat!“
„Máš tu zraněné táborníky,“ připomněla jí Annabeth.
To ji přivedlo k sobě. Dokonce i Clarisse měla starost o bojovníky, kterým velela.
„Vrátím se,“ zavrčela a odvlekla se, aby zhodnotila škody.
Zíral jsem na Tysona. „Tys neumřel.“
Tyson hleděl do země, jako by se za to styděl. „Je mi to líto. Přišel jsem pomoct. Neposlechl jsem tě.“
„To byla moje chyba,“ zasáhla Annabeth. „Neměla jsem jinou možnost. Musela jsem nechat Tysona přejít hranici, aby tě zachránil. Jinak bys umřel.“
„Nechat ho přejít hranici?“ zeptal jsem se. „Ale –“
„Percy,“ řekla, „prohlédl sis někdy Tysona zblízka? Myslím… obličej. Mlhy si nevšímej a podívej se na něj doopravdy.“
Mlha způsobuje, že lidé vidí jenom to, co jim dokáže mozek zpracovat… Věděl jsem, že umí poplést i polobohy, ale…
Podíval jsem se Tysonovi do tváře. Nebylo to jenom tak. Odjakživa mi dělalo problémy se na něj podívat přímo, i když jsem nikdy přesně nevěděl, proč. Myslel jsem si, že je to jenom tím, že měl mezi těmi křivými zuby věčně spoustu burákového másla. Přinutil jsem se soustředit na jeho velký baňatý nos a pak o kousek výš na oči.
Ne, ne na oči.
Na jedno oko. Na jedno veliké hnědé telecí oko přímo uprostřed čela, s hustými řasami a velkými slzami, které mu stékaly po obou tvářích.
„Tysone,“ vykoktal jsem. „Ty jsi…“
„Kyklop,“ napověděla mi Annabeth. „Ještě malý, podle toho, jak vypadá. Zřejmě proto nedokázal přejít hranici tak lehce jako býci. Tyson patří k sirotkům bez domova.“
„Ke komu?“
„Jsou skoro v každém městě,“ vysvětlovala Annabeth znechuceně. „Oni jsou… omyly, Percy. Děti přírodních duchů a bohů… No, zvlášť jednoho boha… a obyčejně se moc extra nevyvedou. Nikdo o ně nestojí. Rodiče je pohodí. Vyrůstají divoce na ulicích. Já nevím, jak si tě tenhle našel, ale jak je vidět, oblíbil si tě. Měli bychom ho odvést k Cheirónovi, ať rozhodne, co s ním.“
„Ale ten oheň. Jak –“
„Je to kyklop.“ Annabeth se odmlčela, jako by mi připomínala něco nepříjemného. „Pracují v kovárnách pro bohy. Musí být odolní vůči ohni. To jsem se ti snažila říct celou dobu.“
Byl jsem z toho úplně vedle. Jak to, že mi nikdy nedošlo, co je Tyson zač?
Ale v tu chvíli jsem neměl čas nad tím uvažovat. Celý svah kopce hořel. Zranění hrdinové potřebovali ošetřit. A pořád tu ještě byli dva zmlácení bronzoví býci, kterých bylo třeba se zbavit, a počítal jsem, že se do běžných popelnic na recyklovatelný odpad nevejdou.
Clarisse se vrátila a otřela si saze z čela. „Jacksone, pokud můžeš vstát, tak se zvedej. Musíme odnést raněné zpátky do hlavní budovy a dát Tantalovi vědět, co se stalo.“
„Tantalovi?“ zeptal jsem se.
„Řediteli táborových aktivit,“ vysvětlila mi Clarisse netrpělivě.
„Ředitelem aktivit je přece Cheirón. A kde je Argus? Ten je přece šéfem bezpečnosti. Měl tady být.“
Clarisse se zaškaredila. „Arguse vyrazili. Vy dva jste byli moc dlouho pryč. Všechno se změnilo.“
„Ale Cheirón… Trénoval kluky a holky na boj s nestvůrami víc než tři tisíce let. Nemůže přece jenom tak odejít. Co se stalo?“
„Tohle se stalo,“ vyštěkla Clarisse.
Ukázala na Thaliin strom.
Každý táborník znal historku, která se k němu vázala. Před šesti lety Grover, Annabeth a dva další polobozi jménem Thalia a Luke dorazili k Táboru polokrevných, pronásledovaní armádou nestvůr. Když na ně na vršku toho kopce zaútočily, postavila se jim Thalia, dcera Diova, a dala tak kamarádům čas dostat se do bezpečí. Když umírala, otec Zeus se nad ní slitoval a proměnil ji v borovici. Její duše posilovala kouzelné hranice tábora a chránila ho před nestvůrami. Ta borovice tam stála, co pamatuju, silná a zdravá.
Ale teď zežloutla. Zem kolem kmene byla posetá velkou hromadou opadaného jehličí. Uprostřed kmene metr od země zel otvor, velký asi jako díra po kulce, a z něj pomalu vytékala zelená míza.
Zamrazilo mě u srdce. Teď už jsem chápal, proč je tábor v nebezpečí. Kouzelné hranice přestávaly fungovat, protože Thaliin strom umíral.
Někdo ho otrávil.
Pátá kapitola
|
S
|
talo se ti někdy, že jsi přišel domů a našel svůj pokoj zpřeházený? Jako když se ho nějaká snaživá osoba (ahoj, mami) pokusila „uklidit“, a ty najednou nemůžeš nic najít? A i když nic nechybí, máš ten strašný pocit, že se ti někdo probíral osobními věcmi a všechno pomatlal leštěnkou s citrónovou vůní?
Přesně takhle mi bylo, když jsem zas uviděl Tábor polokrevných.
Na první pohled se to nezdálo tak úplně jiné. Hlavní budova tam ještě stála se svou modrou sedlovou střechou a verandou, která se táhla kolem dokola domu. Jahodová pole se pořád pekla ve slunci. Po údolí byly stejně jako předtím rozesety řecké sloupové budovy – amfiteátr, aréna pro zápasy, jídelní pavilon, posazený nad průlivem Long Island. A mezi lesy a potokem byly uhnízděny stejné sruby – šílené seskupení dvanácti budov, každá zasvěcená jinému olympskému bohovi.
Ale vládla tu teď atmosféra nebezpečí. Hned bys poznal, že je něco špatně. Místo aby instruktoři a satyrové hráli volejbal na hřišti, přebírali zbraně v kůlně na nářadí. Stromové víly, vyzbrojené luky a šípy, si nervózně povídaly na kraji lesa. Les vypadal nemocný, tráva na louce byla bledě žlutá a stopy po ohni na Vrchu polokrevných bily do očí jako šeredné jizvy.
Někdo zpřeházel mé oblíbené místo na světě a já z toho nebyl… no, vůbec odvázaný.
Po cestě k hlavní budově jsem poznával spoustu lidí z loňského léta. Nikdo se nezastavil, aby s námi promluvil. Nikdo neřekl: „Vítejte zpátky.“ Někteří nevěřícně zírali, když viděli Tysona, ale většina nás jenom zachmuřeně minula a šla si dál za svými povinnostmi – roznášela vzkazy, nosila meče k brusným kotoučům na zaostření. Tábor mi připadal jako vojenská škola. A věřte mi, já to znám. Z několika mě vyhodili.
Tysona se nic z toho nedotýkalo. Všechno, co viděl, ho úplně fascinovalo. „Co je to!“ vydechl.
„Stáje pro pegasy,“ řekl jsem. „Okřídlené koně.“
„Co je to!“
„Ehm… to jsou záchody.“
„Co je to!“
„Sruby pro táborníky. Pokud nevíš, kdo je tvůj rodič z Olympu, tak tě šoupnou do Hermova srubu – to je ten hnědý tamhle – dokud nejsi určený. Pak, jakmile se to dozvědí, tě přesunou ke skupině tvého táty nebo mámy.“
Podíval se na mě s posvátnou hrůzou. „Ty… máš srub?“
„Číslo tři.“ Ukázal jsem na nízkou šedou budovu, postavenou z mořských kamenů.
„Ty bydlíš ve srubu s kamarády?“
„Ne. Ne, jsem tam sám.“ Nechtělo se mi to vysvětlovat. Trapná pravda: byl jsem jediný, kdo obýval ten srub, protože jsem vlastně vůbec neměl existovat. „Velká trojka“ bohů – Zeus, Poseidón a Hádés – mezi sebou po druhé světové válce uzavřela smlouvu, že už nebudou mít se smrtelníky žádné děti. Byli jsme silnější než běžní polokrevní. Byli jsme až moc nepředvídatelní. Když nás něco popadlo, nadělali jsme maléry… jako třeba druhou světovou. Ta smlouva „Velké trojky“ byla porušena jenom dvakrát – jednou, když Zeus zplodil Thalii, a podruhé, když Poseidón zplodil mě. Ani jeden z nás se neměl narodit.
Thalia byla proměněna v borovici, když jí bylo dvanáct. Já… no, já dělal, co jsem mohl, abych nedopadl stejně. Zdály se mi škaredé sny o tom, v co by mě asi tak Poseidón proměnil, kdybych měl někdy smrt na jazyku – možná v plankton. Nebo v chumel plovoucí chaluhy.
Když jsme došli k hlavní budově, našli jsme Cheiróna v jeho bytě. Poslouchal svou oblíbenou hudbu ze šedesátých let a přitom si balil sedlové brašny. Asi bych měl připomenout – Cheirón je kentaur. Od pasu nahoru vypadá jako normální chlápek středního věku s kudrnatými hnědými vlasy a rozježenou bradkou. Od pasu dolů je to bílý hřebec. Dokáže se maskovat za člověka tak, že natlačí tu spodní část do kouzelného kolečkového křesla. Vlastně se tak maskoval za učitele latiny po celou mou šestou třídu. Ale většinu času, pokud jsou dost vysoké stropy, radši chodí v plné kentauří podobě.
Jakmile jsme ho uviděli, Tyson ztuhl. „Koník!“ vyjekl úplně nadšeně.
Cheirón se obrátil a zatvářil se uraženě. „Prosím?“
Annabeth k němu přiběhla a objala ho. „Cheiróne, co se to děje? Snad… neodcházíte?“ Hlas se jí třásl. Cheirón pro ni byl něco jako druhý táta.
Cheirón jí pocuchal vlasy a laskavě se na ni usmál. „Ahoj, holka. A svatá dobroto, Percy. Tys za ten rok vyrostl!“
Polkl jsem. „Clarisse říkala, že jste… že jste.“
„Vyhozen.“ Cheirónovi se temně zaleskly oči. „No jistě, někdo si to musel odskákat. Vládce Zeus byl nanejvýš rozčilený. Strom, který vytvořil z duše své dcery, někdo otrávil! Pan D. musel někoho potrestat.“
„Myslíte kromě sebe samotného,“ zavrčel jsem. Stačilo mi vzpomenout si na ředitele tábora pana D. a hned mě popadl vztek.
„Ale to je šílené!“ vykřikla Annabeth. „Cheiróne, vy jste přece nemohl mít nic společného s otrávením Thaliina stromu!“
„A přesto,“ povzdechl si Cheirón, „mi teď nikdo na Olympu za těchto okolností nevěří.“
„Za jakých okolností?“ zeptal jsem se.
Cheirón se zakabonil. Cpal si do sedlové brašny řecko-anglický slovník a z kazeťáku se linula hudba Franka Sinatry.
Tyson na Cheiróna pořád ohromeně zíral. Zafňukal, jako by ho chtěl poplácat po boku, ale bál se přiblížit. „Koník?“
Cheirón si odfrkl. „Můj drahý mladý kyklope! Já jsem kentaur.“
„Cheiróne,“ zeptal jsem se. „Co je s tím stromem? Co se stalo?“
Smutně zavrtěl hlavou. „Ten jed použitý na Thaliinu borovici, to je něco z podsvětí, Percy. Nějaký jed, který jsem ani já nikdy neviděl. Musí pocházet od nějakého netvora dost hluboko v jamách Tartaru.“
„Potom ale víme, kdo za to může. Kro –“
„Nevzývej jméno vládce Titánů, Percy. Zvlášť ne tady a teď.“
„Ale loni v létě se pokusil vyvolat občanskou válku na Olympu! Tohle musel být jeho nápad. Přiměl Luka, toho zrádce, aby provedl tuhle strašlivou věc.“
„Možná,“ odpověděl Cheirón. „Ale obávám se, že jsem volán k zodpovědnosti, protože jsem tomu nezabránil a nedokážu tu borovici vyléčit. Ten strom má před sebou jenom pár týdnů života, pokud…“
„Pokud co?“ zeptala se Annabeth.
„Ale ne,“ zarazil se Cheirón. „To byla bláznivá myšlenka. Celé údolí je tím jedem otřeseno. Kouzelná hranice mizí. Sám tábor umírá. Jenom jediný zdroj kouzla by byl dost silný na to, aby ten jed odvrátil, a ten se ztratil už před stovkami let.“
„Co je to?“ zeptal jsem se. „Půjdeme to najít!“
Cheirón zavřel sedlový vak. Stiskl tlačítko a zastavil magnetofon. Pak se obrátil a položil mi ruku na rameno. Podíval se mi zpříma do očí. „Percy, musíš mi slíbit, že se nebudeš chovat neuváženě. Řekl jsem tvé matce, že nechci, abys sem tohle léto vůbec jezdil. Je to nebezpečné. Ale teď, když už jsi tady, zůstaň. Tvrdě trénuj. Uč se bojovat. Ale neodcházej.“
„Proč ne?“ chtěl jsem vědět. „Chci něco udělat! Nemůžu nechat ty hranice prostě padnout. Celý tábor bude –“
„Zamořený nestvůrami,“ dokončil za mě Cheirón větu. „Ano, toho se obávám. Ale nesmíš se nechat zatáhnout do něčeho zbrklého! Tohle by mohla být léčka vládce Titánů. Vzpomeň si na loňské léto! Málem tě připravil o život.“
Byla to pravda, ale stejně jsem chtěl pomoct. Taky jsem chtěl, aby za to Kronos zaplatil. Páni, člověk by čekal, že se vládce Titánů před těmi dávnými věky, kdy byl poražen bohy, už poučil. Dalo by se čekat, že po tom, co ho rozsekali na milion kousíčků a vhodili do nejtemnější části Podsvětí, tak trochu pochopí, že o něj nikdo nestojí. Ale to ne. Protože je nesmrtelný, je tam dole v Tartaru pořád naživu – trpí věčnou bolestí, touží se vrátit a pomstít se vládcům z Olympu. Nemůže jednat sám, ale umí mistrovsky plést hlavy smrtelníkům, a dokonce i bohům, aby za něj tu špinavou práci udělali.
To otrávení musí být jeho dílo. Kdo jiný by byl tak podlý, aby napadl Thaliin strom, jediné, co zbylo po hrdince, která obětovala život, aby zachránila přátele?
Annabeth se ze všech sil snažila nebrečet. Cheirón jí otřel z tváře slzu. „Zůstaň s Percym, děvče,“ poradil jí. „Chraň ho. To proroctví – pamatuj na něj!“
„Já – já budu.“
„Ehm…“ odkašlal jsem si. „Má to být to super nebezpečné proroctví, ve kterém taky figuruju, ale bohové vám zakázali mi o tom říct?“
Nikdo neodpověděl.
„Fajn,“ zabručel jsem. „Aspoň jsem to zkusil.“
„Cheiróne…“ promluvila Annabeth. „Řekl jste mi, že vás bohové udělali nesmrtelným jenom potud, když bude třeba, abyste cvičil hrdiny. A jestli vás odvolali z tábora –“
„Přísahej, že se budeš ze všech sil snažit chránit Percyho před nebezpečím,“ stál na svém. „Přísahej při řece Styx.“
„Já – přísahám při řece Styx,“ opakovala Annabeth. Venku zaduněl hrom.
„Výborně,“ řekl Cheirón. Zdálo se, že se mu malinko ulevilo. „Možná se mé jméno očistí a já se budu moct vrátit. Do té doby půjdu navštívit své divoce žijící příbuzné do národního parku Everglades na Floridě. Možná, že pro ten otrávený strom mají nějaký lék, na který jsem už zapomněl. V každém případě zůstanu ve vyhnanství, dokud se ta záležitost nevyřeší… nějakým způsobem.“
Annabeth potlačila vzlyknutí. Cheirón ji rozpačitě poplácal po rameni. „No tak, děvče. Musím svěřit vaši bezpečnost do rukou pana D. a nového ředitele aktivit. Musíme doufat… no, snad ti dva tábor nezničí tak rychle, jak se obávám.“
„Kdo vůbec je ten chlap Tantalos?“ chtěl jsem vědět. „Jak to, že dostal vaši práci?“
Po údolí se rozlehlo troubení na lasturu. Neuvědomil jsem si, jak je pozdě. Nastal čas, aby se táborníci shromáždili k večeři.
„Běžte,“ vyzval nás Cheirón. „Setkáte se s ním v jídelním pavilonu. Spojím se s tvou matkou, Percy, a dám jí vědět, že jsi v pořádku. Teď už bude mít jistě strach. Jenom pamatuj na moje varování! Jsi ve smrtelném nebezpečí. Ani na chvíli si nemysli, že na tebe vládce Titánů zapomněl!“
S těmi slovy a s klapotem kopyt vyšel z bytu do chodby a Tyson za ním zavolal: „Koníku! Nechoď.“
Uvědomil jsem si, že jsem Cheiróna zapomněl upozornit na svůj sen o Groverovi. Teď už bylo pozdě. Nejlepší učitel, jakého jsem kdy měl, odešel, možná nadobro.
Tyson se rozbrečel skoro stejně usedavě jako Annabeth.
Snažil jsem se je přesvědčit, že se všechno spraví, ale sám jsem tomu nevěřil.
Slunce už zapadalo za jídelní pavilon, když táborníci vycházeli ze svých srubů. Stáli jsme ve stínu mramorového sloupu a pozorovali je, jak se blíží. Annabeth byla pořád ještě dost otřesená, ale slíbila nám, že si promluvíme později. Pak odešla a přidala se ke svým sourozencům z Athénina srubu – k tuctu kluků a holek s blond vlasy a šedýma očima, jako měla sama. Annabeth z nich nebyla nejstarší, ale strávila v táboře víc letních sezon než skoro všichni ostatní. Dalo se to poznat podle jejího táborového náhrdelníku – jeden korálek za každé léto, a Annabeth jich měla šest. Nikdo nezpochybňoval její právo jít v čele skupiny.
Pak dorazila Clarisse, vedla Arésův srub. Jednu ruku měla zavěšenou na pásce a na tváři škaredou ránu, ale jinak se nezdálo, že by ji srážka s těmi bronzovými býky nějak rozhodila. Kdosi jí připlácí na záda kus papíru s nápisem BUUU! Ovšem nikdo z jejího srubu se jí to neobtěžoval prozradit.
Po arésovcích přišel Héfaistův srub – šest kluků vedených Charlesem Beckendorfem, mohutným patnáctiletým černochem. Měl ruce velké jako baseballové rukavice a tvář tvrdou a šilhavou od věčného hledění do kovářské výhně. Když ho člověk poznal blíž, byl docela příjemný, ale nikdo mu nikdy neřekl Charlie nebo Chucku nebo Charlesi. Pro většinu lidí byl prostě Beckendorf. Tvrdilo se o něm, že dokáže vyrobit všechno. Dej mu kus kovu a on ti vyrobí meč ostrý jako břitva nebo mechanického bojovníka nebo zpívající fontánu pro babičku do zahrádky. Všechno, na co si vzpomeneš.
Objevily se i ostatní sruby: Démétéřin, Apollónův, Afroditin, Dionýsův. Od jezera s kanoemi přišly najády. Ze stromů se vynořily lesní víly. Z louky dorazil tucet satyrů, kteří mi bolestně připomněli Grovera.
Odjakživa jsem měl pro satyry slabost. Tady v táboře museli vykonávat všechny možné divné práce pro ředitele pana D., ale nejdůležitější úkoly měli tam ve skutečném světě. Byli to táboroví hledači. V utajení chodili do škol po celém světě, vyhledávali možné polokrevné a doprovázeli je do tábora. Takhle jsem se seznámil s Groverem. Byl první, komu došlo, že jsem polobůh.
Po satyrech dorazil jako poslední Hermův srub. Odjakživa byl nejpočetnější. Loni v létě ho vedl Luke, kluk, který bojoval spolu s Thalií a Annabeth na hřebenu Vrchu polokrevných. Nějakou dobu, než se ke mně Poseidón přihlásil, jsem v tom srubu taky bydlel. Luke se se mnou skamarádil… a pak se mě pokusil zabít.
Teď vedli Hermův srub Travis a Connor Stollovi. Nebyli dvojčata, ale jeden druhému se tak podobali, že to bylo vlastně jedno. Nikdy bych si nezapamatoval, který je starší. Oba byli vysocí a hubení, do očí jim padaly rozcuchané kštice hnědých vlasů. Oranžová trička s nápisem TÁBOR POLOKREVNÝCH nosili přes plandavé kraťasy a v obličejích měli uličnické rysy jako všechny Hermovy děti: klenuté obočí, ironický úsměv, a kdykoli se na tebe podívali, zablesklo se jim v očích – jako by se ti právě chystali hodit za košili petardu.
Jakmile dorazili poslední táborníci, odvedl jsem Tysona doprostřed pavilonu. Hovor utichl. Hlavy se k nám obrátily. „Kdo sem pozval tohle?“zamumlal někdo u Apollónova stolu.
Zabodl jsem pohled tím směrem, ale nepoznal jsem, kdo to řekl.
Od předního stolu se ozval povědomý unylý hlas: „Ale, ale, že je to náš Peter Johnson! Nic lepšího jsem si v tomhle miléniu už přát nemohl.“
Zatnul jsem zuby. „Percy Jackson… pane.“
Pan D. se napil dietní coly. „Jasně. No, jak dneska říkáváte vy mladí: jak myslíš.“
Měl na sobě svou obvyklou havajskou košili s leopardím vzorem, krátké vycházkové kalhoty a tenisky s černými ponožkami. Se svým vypaseným břichem a skvrnitým červeným obličejem vypadal jako nějaký turista v Las Vegas, který to přehnal v kasinu. Jeden nervózní satyr za ním loupal kuličky hroznového vína a po jedné je podával panu D.
Opravdové jméno pana D. je Dionýsos. Bůh vína. Zeus ho na sto let jmenoval ředitelem Tábora polokrevných, aby odvykl alkoholu – trest za to, že bez povolení pronásledoval jakousi lesní vílu.
Vedle něj, kde obyčejně sedával Cheirón (nebo stál ve své kentauří podobě), byl někdo, koho jsem nikdy předtím neviděl – bledý, příšerně vychrtlý chlapík v obnošené oranžové vězeňské kombinéze. Nad kapsou stálo číslo 0001. Měl modré kruhy pod očima, špinavé nehty a oškubané šedé vlasy, jako by ho někdo ostříhal srpem na plevel. Hleděl na mě a já byl z toho pohledu nervózní. Vypadal… nějak zničeně. Vztekle a zoufale a hladově, to všechno najednou.
„Na tohohle kluka,“ řekl mu Dionýsos, „musíš dohlížet. Je to Poseidónovo děcko, abys věděl.“
„Ach!“ vzdychl vězeň. „Tenhle to je.“
Z jeho tónu bylo zřejmé, že o mně s Dionýsem už dlouze mluvili.
„Já jsem Tantalos,“ představil se vězeň a nemastně neslaně se usmál. „Mám tu speciální úkol, dokud, no, dokud můj pán Dionýsos nerozhodne jinak. A od tebe, Persee Jacksone, vážně čekám, že přestaneš dělat další potíže.“
„Potíže?“ opakoval jsem.
Dionýsos luskl prsty. Na stole se objevily noviny – přední strana dnešního New York Post. Byla tam moje školní fotka z akademie Meriwether. Nedokázal jsem pořádně přečíst titulek, ale uměl jsem si dost dobře domyslet, co tam stojí. Něco jako: Třináctiletý šílenec podpálil tělocvičnu.
„Ano, potíže,“ prohlásil Tantalos se zadostiučiněním. „Pokud vím, loni v létě jsi toho natropil až dost.“
To mě tak naštvalo, že jsem nedokázal promluvit. To snad má být moje vina, že se bohové málem pustili do války mezi sebou?
Jeden satyr nervózně předstoupil a položil před Tantala talíř pečeného masa. Nový ředitel aktivit si olízl rty. Podíval se na svou prázdnou sklenku a řekl: „Pivo značky Barq, speciální rezerva, ročník 1967.“
Sklenka se sama naplnila pěnivou tekutinou. Tantalos váhavě natáhl ruku, jako by se bál, že je sklenice horká.
„No tak, do toho, kamaráde,“ pobídl ho Dionýsos s podivnou jiskrou v očích. „Možná to teď bude fungovat.“
Tantalos hrábl po sklenici, ale ta před ním couvla dřív, než se jí stačil dotknout. Pár kapek piva se vylilo a Tantalos se je pokusil nabrat prsty, ale kapky se odkutálely jako rtuť, než se k nim přiblížil. Zavrčel a obrátil se k talíři s masem. Vzal si vidličku a pokusil se nabodnout kus hovězího žebra, ale talíř se rozběhl po stole a odlétl až na jeho konec, přímo do uhlíků v koši na oheň.
„Sakra!“ zamumlal Tantalos.
„No jo,“ prohodil Dionýsos a z hlasu mu odkapávala falešná lítost. „Snad za pár dní. Věř mi, kamaráde, už jenom práce v tomhle táboře je dost velké mučení. Jsem si jistý, že to tvoje prokletí nakonec zmizí.“
„Nakonec,“ zabručel Tantalos a zíral na Dionýsovu dietní colu. „Máte tušení, jak jednomu vyprahne v krku po třech tisících let?“
„Vy jste ta duše z Trestných polí,“ vzpomněl jsem si. „Ta, která stojí v jezeře s ovocným stromem nad hlavou, ale nemůže jíst ani pít.“
Tantalos se na mě ušklíbl. „Vzorný školáček, co, chlapečku?“
„Musel jste provést něco fakt strašného, když jste ještě žil,“ poznamenal jsem a docela mě to zaujalo. „Co to bylo?“
Tantalos přimhouřil oči. Satyrové za ním divoce vrtěli hlavami a pokoušeli se mě varovat.
„Na tebe si dám pozor, Percy Jacksone,“ zavrčel Tantalos. „Nechci ve svém táboře žádné problémy.“
„Ten váš tábor už problémy má… pane.“
„No tak, běž si sednout, Johnsone,“ vzdychl si Dionýsos. „Myslím, že tamhleten stůl je tvůj – ten, kde nikdo nikdy nechce sedět.“
Tváře mi hořely, ale věděl jsem, že nemůžu odmlouvat. Dionýsos byl přerostlý fracek, ale nesmrtelný a hrozně mocný. Řekl jsem: „Pojď, Tysone.“
„To ne,“ zasáhl Tantalos. „To monstrum zůstane tady. Musíme rozhodnout, co s tím uděláme.“
„S ním,“vyštěkl jsem. „Jmenuje se Tyson.“
Nový ředitel aktivit povytáhl obočí.
„Tyson zachránil tábor,“ prohlásil jsem neústupně. „Rozdrtil ty bronzové býky. Jinak by to tu celé vypálili.“
„Ano,“ vzdychl si Tantalos, „a to by teda byla škoda.“
Dionýsos se uchechtl.
„Nech nás teď o samotě,“ nařídil Tantalos, „dokud nerozhodneme o osudu toho stvoření.“
Tyson se na mě podíval se strachem ve svém jediném velkém oku, ale já věděl, že nemůžu neposlechnout přímý rozkaz ředitelů tábora. Aspoň ne otevřeně.
„Budu hned tamhle, člověče,“ slíbil jsem mu. „Neboj se. Na noc ti najdeme nějaké prima místo na spaní.“
Tyson přikývl. „Věřím ti. Ty jsi můj kamarád.“
A hned jsem se cítil mnohem provinilejší.
Odvlekl jsem se k Poseidónově stolu a žuchl na lavici. Lesní nymfa mi přinesla talíř olympské pizzy s olivami a klobásou, ale neměl jsem hlad. Dneska mě dvakrát málem zabili. Podařilo se mi skončit školní rok dokonalým malérem. Tábor polokrevných má vážný problém a Cheirón mi řekl, že s tím nemám nic dělat.
Nepřipadal jsem si extra vděčný, ale odnesl jsem večeři, jak bylo zvykem, k bronzovému koši s ohněm a seškrábl kousek jídla do plamenů.
„Poseidóne,“ zamumlal jsem, „přijmi mou oběť.“
A když už budeš u toho, pošli mi nějakou pomoc, modlil jsem se v duchu. Prosím.
Kouř z hořící pizzy se proměnil na něco voňavého – nádech čistého mořského vánku, smíchaného s lučními květinami – ale netušil jsem, jestli to znamená, že otec vážně poslouchá.
Vrátil jsem se na své místo. Měl jsem pocit, že už to horší být ani nemůže. Ale pak nechal Tantalos jednoho ze satyrů zafoukat na roh z lastury, abychom se soustředili na jeho oznámení.
„Takže,“ promluvil Tantalos, jakmile utichl hovor. „Další lahodné jídlo! Aspoň to říkají.“ Zatímco mluvil, po kousku přibližoval ruku ke svému znovu naplněnému talíři s večeří, jako by čekal, že si jídlo nevšimne, co dělá. Ale všimlo si. Vystřelilo po stole, sotva se k němu dostal na patnáct centimetrů.
„A dnes, můj první den ve funkci,“ pokračoval, „bych rád řekl, že je to velice příjemná forma trestu, být tady. Doufám, že během léta budu mučit, ehm, vlastně učit každého z vás. Vy, děti, jste všechny přímo k sežrání.“
Dionýsos zdvořile zatleskal a po něm se ozval vlažný potlesk satyrů. Tyson pořád stál u hlavního stolu a vypadal nesvůj, ale pokaždé, když se pokusil uniknout ze středu zájmu, ho Tantalos přitáhl zpátky.
„A teď pár změn!“ Tantalos věnoval táborníkům podrazácký úsměv. „Znovu zavádíme závody vozů!“
U všech stolů propuklo mumlání-rozčilení, strach, nedůvěra.
„Já dobře vím,“ pokračoval Tantalos zvýšeným hlasem, „že ty závody byly před několika lety zrušeny kvůli, hm, technickým problémům.“
„Tři mrtví a šestadvacet zmrzačených,“ zavolal někdo od Apollónova stolu.
„Ano, ano!“ souhlasil Tantalos. „Ale já vím, že vy všichni spolu se mnou přivítáte návrat této táborové tradice. Každý měsíc získají vítězní jezdci zlaté vavříny. Týmy se mohou zaregistrovat hned ráno! První závod se bude konat za tři dny. Uvolníme vás z většiny pravidelných činností, abyste si mohli připravit vozy a vybrat koně. Ano, a zmínil jsem se o tom, že srub vítězného týmu nebude mít žádné povinnosti po celý měsíc, ve kterém vyhrál?“
Výbuch vzrušeného hovoru – žádné služby v kuchyni celý měsíc? Žádné čistění stájí? Myslí to vážně?
A pak se ozvala ta poslední osoba, od které bych to čekal.
„Ale pane!“ řekla Clarisse. Tvářila se nervózně, ale zvedla se od Arésova stolu, aby zasáhla. Někteří táborníci se začali hihňat, když na jejích zádech uviděli ten nápis BUUU! „A co hlídková povinnost? Chci říct, pokud všeho necháme a začneme si vyrábět ty vozíky –“
„A, naše hrdinka dne,“ prohlásil Tantalos. „Statečná Clarisse, která sama porazila bronzové býky!“
Clarisse zamrkala, pak se začervenala. „Hm, ale já ne –“
„A navíc skromná.“ Tantalos se zašklebil. „Není se čeho bát, má milá! Tohle je letní tábor. Jsme tu proto, abychom se bavili, ne?“
„Ale ten strom –“
„A teď,“ pokračoval Tantalos, zatímco několik druhů ze srubu Clarisse stáhlo zpátky na sedadlo, „než se vydáme k ohni a ke společnému zpěvu, jedna drobná organizační záležitost. Percy Jackson a Annabeth Chaseová považovali z nějakého důvodu za nutné přivést sem tohle.“Tantalos mávl rukou k Tysonovi.
Mezi táborníky se rozneslo stísněné mumlání. Upřela se na mě spousta postranních pohledů. Chtělo se mi Tantala zabít.
„Samozřejmě,“ řekl, „Kyklopové mají pověst krvelačných nestvůr s titěrnými mozečky. Za normálních okolností bych tu potvoru vypustil do lesa a nechal vás ji honit s loučemi a špičatými klacky. Ale kdo ví? Možná, že tenhle kyklop není tak strašný jako většina jeho bratří. Dokud se neukáže, že je to třeba zničit, potřebujeme místo, kde to budeme chovat! Napadly mě stáje, ale koně by z toho byli nervózní. Snad v Hermově srubu?“
U Hermova stolu zavládlo ticho. Travis a Connor Stollovi se najednou hrozně zajímali o něco na ubruse. Nemohl jsem jim to vyčítat. Hermův srub byl věčně plný až k prasknutí. V žádném případě by tam nenacpali ještě skoro dvoumetrového kyklopa.
„No tak,“ vyhuboval jim Tantalos. „To monstrum možná dokáže vykonávat nějaké podřadné práce. Má někdo návrh, kam by se taková bestie mohla umístit?“
Najednou všichni zalapali po dechu.
Tantalos překvapeně odskočil od Tysona. Nedokázal jsem nic jiného než nevěřícně zírat na to oslnivé zelené světlo, které mi mělo změnit život – úchvatný holografický obraz, který se objevil nad Tysonovou hlavou.
Nepříjemně se mi zkroutil žaludek, když jsem si vzpomněl, co Annabeth říkala o kyklopech: Děti přírodních duchů a bohů… No, zvlášť jednoho boha…
Nad Tysonem vířil zářivý zelený trojzubec – stejný symbol, jaký se objevil nade mnou toho dne, kdy mě Poseidón prohlásil za svého syna.
Následovala chvíle užaslého ticha.
Prohlášení byla vzácná událost. Někteří táborníci na něj marně čekali celý život. Když mě loni v létě Poseidón označil za svého, všichni uctivě poklekli. Ale teď udělali to, co Tantalos – a Tantalos se hlasitě rozchechtal. „No! Myslím, že teď víme, kam tu bestii umístit! U bohů, vážně tam vidím rodinnou podobu!“
Všichni se rozesmáli, až na Annabeth a pár mých dalších kamarádů.
Tyson si toho zřejmě nevšiml. Byl úplně popletený, pokoušel se plácnout rukou po tom zářícím trojzubci, který se mu už rozplýval nad hlavou. Byl moc nevinný na to, aby pochopil, jak si z něj dělají legraci, jak jsou lidé krutí.
Ale mně to došlo.
Měl jsem nového spolubydlícího ve srubu. Měl jsem nevlastního bratra nestvůru.
Šestá kapitola
|
P
|
říštích pár dní nastalo mučení, přesně jak říkal Tantalos.
Předně kvůli Tysonovi, který se nastěhoval do Poseidónova srubu. Každých patnáct vteřin se sám pro sebe zahihňal a opakoval si: „Percy je můj bratr?“, jako by zrovna vyhrál v loterii.
„No tak, Tysone,“ říkal jsem mu. „Není to tak jednoduché.“
Ale nedalo se mu to vysvětlit. Připadal si jako v nebi. A já… i když jsem měl toho kluka fakt rád, nemohl jsem si pomoct, ale připadal jsem si rozpačitě. Zahanbeně. Tak, a je to venku.
Můj otec, všemocný Poseidón, se zakoukal do nějakého přírodního ducha a výsledkem byl Tyson. Chci říct, četl jsem mýty o kyklopech. Dokonce jsem si pamatoval, že to často bývaly Poseidónovy děti. Ale nikdy mi nedošlo, že jsou vlastně moje… rodina. Dokud jsem neměl Tysona nastěhovaného na vedlejší posteli.
A pak tu byly ty poznámky od starších táborníků.
Najednou jsem nebyl Percy Jackson, ten bezva kluk, který loni v létě objevil ukradený Diův blesk. Teď jsem byl Percy Jackson, chudák ňouma, který má za bráchu šerednou nestvůru.
„On není můj opravdovský brácha!“ protestoval jsem vždycky, když u toho Tyson nebyl. „Je to spíš nevlastní bratr z horší strany rodiny. Jako… nevlastní bratr přes koleno, tak něco.“
Nikdo mi na to neskočil.
Přiznávám – měl jsem na otce vztek. Připadalo mi, že být jeho synem teď znamená být všem pro smích.
Annabeth se mi snažila zvednout náladu. Navrhovala, že v závodě vozů uděláme společný tým, abychom přišli na jiné myšlenky. Abys rozuměl – oba jsme nenáviděli Tantala a oba jsme umírali starostí o tábor – ale nevěděli jsme, co s tím dělat. Usoudili jsme, že zatím, dokud nepřijdeme s nějakým úžasným plánem na záchranu Thaliina stromu, se těch závodů můžeme klidně zúčastnit. Athéna, máma Annabeth, koneckonců vynalezla vůz a můj otec vytvořil koně. Společně tu závodní dráhu ovládneme.
Jednoho dne ráno jsme s Annabeth seděli u jezírka s kanoemi a kreslili si návrhy vozíků, když šli kolem nějací vtipálci z Afroditina srubu. Zeptali se mě, jestli si od nich nechci půjčit tužku na malování oka… „Á, pardon, očí.“
Když za velkého chechotu odešli, Annabeth zabručela: „Prostě si jich nevšímej, Percy. Není to tvoje chyba, že máš za bratra nestvůru.“
„On není můj bratr!“ vyštěkl jsem. „A není ani nestvůra!“
Annabeth povytáhla obočí. „Poslouchej, nerozčiluj se na mě! A technicky vzato, je to nestvůra.“
„Zrovna ty jsi mu povolila vstoupit do tábora.“
„Protože to byl jediný způsob, jak ti zachránit život! Chci říct… Je mi to líto, Percy. Nečekala jsem, že se k němu Poseidón přihlásí. Kyklopové jsou ti nejprolhanější, nejzrádnější –“
„On není! A vůbec, co máš proti kyklopům?“
Annabeth zrůžověly uši. Měl jsem pocit, že mi něco neprozradila – něco strašného.
„Prostě to nech plavat,“ odbyla mě. „A co se týče té nápravy pro vůz –“
„Jednáš s ním, jako by byl něco odporného,“ nedal jsem se. „A přitom mi zachránil život.“
Annabeth odhodila tužku a vstala. „Tak by sis možná měl ten vůz navrhovat s ním.“
„Možná bych měl.“
„Fajn!“
„Fajn!“
Vztekle utekla a já se cítil ještě hůř než předtím.
Příštích pár dní jsem se snažil na své maléry nemyslet.
Silena Beauregardová, jedna docela příjemná holka z Afroditina srubu, mi dala první lekci v ježdění na pegasovi. Vysvětlila mi, že existuje jenom jeden nesmrtelný okřídlený kůň jménem Pegas a ten si pořád někde volně lítá po obloze, ale během věků si pořídil spoustu dětí. Žádné není tak rychlé ani odvážné jako on, ale všechny se jmenují po tom prvním a největším.
Coby syn boha moře jsem si nepotrpěl na pohyb ve vzduchu. Můj otec soupeřil s Diem, takže jsem se snažil držet se z říše vládce oblohy, jak to jenom šlo. Ale jízda na okřídleném koni mi připadala jiná. Nebyl jsem z ní ani zdaleka tak nervózní jako v letadle. Možná to bylo proto, že můj otec vytvořil koně z mořské pěny, takže pegasové byli něco jako… neutrální půda. Rozuměl jsem jejich myšlenkám, proto mě nepřekvapilo, když se mí pegasové rozběhli přes vrcholky stromů nebo začali pronásledovat hejno racků.
Problém byl, že Tyson chtěl taky jezdit na „ptačích konících,“ ale pegasové se plašili, jen se k nim přiblížil. Telepaticky jsem jim vysvětlil, že jim Tyson neublíží, ale nezdálo se, že by mi věřili. Tysona to rozplakalo.
Jediná osoba v táboře, které Tyson vůbec nevadil, byl Beckendorf z Héfaistova srubu. Bůh kovář často pracoval s kyklopy ve svých kovárnách, takže Beckendorf brával Tysona do dílny a učil ho práci s kovem. Říkal, že Tysona brzo naučí mistrovsky vyrábět kouzelné předměty.
Po obědě jsem trénoval v aréně s Apollónovým srubem. Šermování mečem byla odjakživa moje silná stránka. Říkalo se, že jsem v tom lepší než všichni táborníci za posledních sto let, možná kromě Luka. Věčně mě srovnávali s Lukem.
Apollónovy potomky jsem drtil lehce. Měl bych se cvičit spíš proti Arésově a Athénině srubu, protože ti měli nejlepší bojovníky s mečem, ale s Clarisse a jejími sourozenci jsem se nesnášel a Annabeth jsem po té hádce prostě nechtěl ani vidět.
Chodil jsem do kurzu lukostřelby, i když jsem v ní byl hrozný a bez Cheiróna jako učitele už to nebylo ono. V umění a řemeslech jsem začal tvořit mramorovou bustu Poseidóna, ale začala podezřele připomínat Sylvestera Stallonea, a tak jsem toho nechal. Zdolal jsem lezeckou stěnu nastavenou na maximální program láva a zemětřesení. A po večerech jsem držel hlídky na hranicích. I když Tantalos pořád tvrdil, že máme na ochranu tábora zapomenout, pár táborníků udělalo rozvrh služeb a v době svého volna jsme pořád nenápadně drželi stráž.
Seděl jsem nahoře na Vrchu polokrevných a pozoroval jsem stromové víly, jak chodí sem a tam a zpívají umírající borovici. Satyrové sem přicházeli se svými píšťalami a hráli přírodní kouzelné písně, a jehličky borovice jako by vždycky na chvíli pookřály. Květiny na kopci voněly o něco sladčeji a tráva vypadala zelenější. Ale jakmile hudba dohrála, do vzduchu se zase vplížila nemoc. Celý pahorek jako by byl nakažený, umíral jedem, který prosákl do kořenů stromu. Čím déle jsem tam seděl, tím jsem byl vzteklejší.
Tohle provedl Luke. Vzpomínal jsem si na jeho šibalský úsměv, na jizvu v podobě dračího spáru, kterou měl na tváři. Předstíral, že je můj kamarád, a celou dobu byl přitom Kronův sluha číslo jedna.
Otevřel jsem dlaň. Jizva, kterou mi tam Luke loňské léto způsobil, bledla, ale pořád byla vidět – bílá rána ve tvaru hvězdy, kde mě bodl jeho zemní štír.
Myslel jsem na to, co mi Luke řekl, než se mě pokusil zabít: Sbohem, Percy. Nastupuje nový Zlatý věk. A ty se ho nedočkáš.
V noci se mi zase zdálo o Groverovi. Někdy jsem slýchal jenom útržky jeho hlasu. Jednou jsem ho slyšel říkat: Je to tady. Ajindy: Má rád ovce.
Napadlo mě, že Annabeth o těch snech povím, ale připadal bych si hloupě. Jako bych ji slyšel: Má rád ovce? Asi by si o mně myslela, že jsem se zbláznil.
Večer před závodem jsme s Tysonem dokončili vůz. Byl naprosto parádní. Tyson vyrobil kovové části v kovárně zbrojnice. Já jsem ohobloval dřevo a sestavil vůz dohromady. Byl modro-bílý, na bocích ozdobený motivy vln a vpředu měl nakreslený trojzubec. Po vší té práci mi připadalo jedině fér, že Tyson pojede jako ozbrojený strážce se mnou, i když jsem věděl, že se to koním nebude líbit a že nás Tysonova váha zpomalí.
Když jsme se chystali do postele, zeptal se Tyson: „Ty jsi naštvaný?“
Uvědomil jsem si, že se mračím. „Ne. Nejsem.“
Uložil se na postel a mlčel ve tmě. Tělo měl na tu postel dlouhé. Když si přitáhl deku nahoru, dole mu koukaly nohy. „Jsem nestvůra.“
„Neříkej to.“
„To nic. Já budu hodná nestvůra. Pak se nebudeš muset zlobit.“
Nevěděl jsem, co na to mám říct. Zíral jsem do stropu a připadalo mi, že pomalu umírám stejně jako ten Thaliin strom.
„To jenom… že jsem nikdy neměl nevlastního bratra.“ Pokoušel jsem se mluvit tak, aby mi nepřeskočil hlas. „Je to pro mě úplně jiné. A bojím se o tábor. A jeden můj další kamarád, Grover… je možná v maléru. Pořád mi připadá, že bych měl něco udělat a pomoct mu, ale nevím jak.“
Tyson neříkal nic.
„Promiň,“ pokračoval jsem. „Ty za nic nemůžeš. Jsem naštvaný na Poseidóna. Připadá mi, že mi to chce zkomplikovat, jako by se nás snažil srovnávat, nebo co, a já nechápu, proč to dělá.“
Uslyšel jsem hluboké chrčení. Tyson chrápal.
Povzdechl jsem si. „Dobrou noc, chlape.“
A taky jsem zavřel oči.
V mém snu měl na sobě Grover svatební šaty.
Nijak zvlášť mu neslušely. Byly dlouhé a dole na lemu mu zasychalo bláto. Výstřih mu pořád padal z ramen. Tvář měl zakrytou kusem látky jako závojem.
Stál v jakési vlhké jeskyni, osvětlené jenom loučemi. V jednom rohu bylo lůžko a ve druhém starý tkalcovský stav, z rámu visela napůl utkaná bílá látka. Zíral přímo na mě, jako bych byl televizní program, kterého se nemohl dočkat. „Díky bohům!“ vyjekl. „Slyšíš mě?“
Moje já ve snu se do odpovědi nehrnulo. Pořád jsem se rozhlížel kolem, vnímal okolí, strop s krápníky, puch ovcí a koz, vrčení a mručení a mečení, které jako by se ozývalo zpoza balvanu, velkého jako lednička. Blokoval jediný východ odtamtud a vypadalo to, jako by za ním byla ještě mnohem větší jeskyně.
„Percy?“ zeptal se Grover. „Prosím, nemám sílu vysílat líp. Musíš mě slyšet!“
„Slyším tě,“ ujistil jsem ho. „Grovere, co se děje?“
Zpoza balvanu zařval obludný hlas: „Cukroušku! Už jsi s tím hotová?“
Grover sebou trhl. Pisklavě zavolal: „Ještě ne, drahý! Ještě pár dní!“
„Ech! Copak to už nejsou dva týdny?“
„N-ne, drahý. Jenom pět dní. Takže jich ještě zbývá dvanáct.“
Nestvůra zmlkla, možná se to snažila spočítat. Musela být v matice horší než já, protože prohlásila: „Dobře, ale pospěš si! Chci se už KOOOUUUKNOUT pod ten závoj, he-he-he.“
Grover se obrátil zpátky ke mně. „Musíš mi pomoct! Není čas! Jsem chycený v téhle jeskyni. Na nějakém ostrově v moři.“
„Kde?“
„Nevím přesně! Došel jsem na Floridu a pak jsem zahnul vlevo.“
„Co? Jak jsi –“
„Je to past!“ prohlásil Grover. „To je ten důvod, proč se ještě žádný satyr z téhle výpravy nikdy nevrátil. On je pastýř, Percy! A má tu věc. Její přirozené kouzlo je tak silné, že páchne přesně jako velký bůh Pan! Satyrové sem přicházejí a myslí si, že našli Pana, a pak se chytí do pasti a sežere je Polyfémos!“
„Poly-kdo?“
„Ten kyklop!“ vyjekl rozčileně Grover. „Málem jsem mu utekl. Dostal jsem se až do St. Augustinu.“
„Ale on šel za tebou,“ vzpomněl jsem si na svůj první sen. „A chytil tě ve svatebním butiku.“
„Přesně tak,“ potvrdil Grover. „Tam muselo zapracovat moje spojení vcítěním. Koukni, tyhle svatební šaty jsou to jediné, co mě udržuje naživu. Myslí si, že pěkně voním, ale já mu řekl, že je to jenom kozí parfém. Díky bohům, že dobře nevidí. Oko má pořád ještě napůl slepé od té doby, kdy mu ho někdo vydloubl. Ale brzo mu dojde, kdo jsem. Dává mi jenom dva týdny, abych dotkal svatební vlečku, a už mu začíná docházet trpělivost!“
„Počkej chvilku. Ten kyklop si myslí, že jsi –“
„Ano!“ zaúpěl Grover. „Myslí si, že jsem kyklopka, a chce se se mnou oženit!“
Za jiných okolností bych se rozřehtal, ale Groverův hlas zněl smrtelně vážně. Třásl se strachem.
„Přijdu tě zachránit,“ slíbil jsem. „Kde jsi?“
„V Moři nestvůr, samozřejmě!“
„V moři čeho?“
„Slyšels dobře! Já nevím, kde to přesně je! A podívej se, Percy… hm, tohle je mi fakt moc líto, ale tohle vcítění… no, neměl jsem jinou šanci. Naše city jsou teď spojené. Pokud umřu…“
„Neříkej mi, že umřu taky.“
„To ne, snad ne. Můžeš žít celé roky v útlumu, nebudeš si nic uvědomovat. Ale, hm, bylo by mnohem lepší, kdybys mě odsud dostal.“
„Cukroušku!“ zařval ten netvor. „Je čas k večeři! Ňam-ňam ovčí masíčko!“
Grover zaskučel: „Musím jít. Pospíchej!“
„Počkat! Řekl jsi, že je tam ta věc. Co to je?“
Ale Groverův hlas už slábl. „Sladké sny. Nenech mě umřít!“
Sen se rozplynul a já se s leknutím probudil. Bylo brzo ráno. Tyson na mě hleděl jediným ustaraným velikým hnědým okem.
„Není ti něco?“ zeptal se.
Když jsem ho uslyšel, přejel mi mráz po zádech, protože to znělo skoro stejně jako ta nestvůra, kterou jsem slyšel ve snu.
Ráno v den závodu bylo horké a vlhké. Mlha se válela nízko nad zemí jako pára v sauně. Na stromech hřadovaly miliony ptáků – tuční šedobílí holubi, až na to, že nevrkali jako ti normální. Vydávali otravné kovové pištění, které mi připomínalo podmořský radar.
Závodní dráha byla vybudovaná na travnatém hřišti mezi střelnicí a lesem. Héfaistův srub využil bronzové býky, kteří teď byli úplně krotcí, protože měli rozmačkané hlavy, a s jejich pomocí za pár minut vyoral oválnou dráhu.
Byly tam řady kamenných stupňů pro diváky – Tantala, satyry, několik lesních víl a pro všechny táborníky, kteří se závodu neúčastnili. Pan D. se neobjevil. Před desátou nikdy nevstával.
„Dobře!“ prohlásil Tantalos, když se začaly shromažďovat týmy. Jedna najáda mu přinesla velký tác s cukrovím, a zatímco Tantalos mluvil, pronásledoval pravou rukou po stole rozhodčího čokoládový banánek. „Pravidla všichni znáte. Dráha měří čtvrt míle. Jedou se dva okruhy. Dva koně na jeden vůz. Každý tým se skládá z vozataje a bojovníka. Zbraně jsou povoleny. Předpokládají se nečisté triky. Ale pokuste se nikoho nezabít!“ Tantalos se na nás usmál, jako bychom byli všichni zločinci. „Každé zabití bude přísně potrestáno. Celý týden žádné sušenkové sendviče u ohně! A teď si připravte vozy!“
Beckendorf odvedl Héfaistův tým na trať. Měli roztomilý vozík z bronzu a železa – dokonce i jejich koně byli kouzelní roboti stejně jako býci z Kolchidy. Nepochyboval jsem o tom, že ten vůz má všechny možné mechanické vymoženosti a luxusnější výbavu než dokonale vybavené maserati.
Arésův vůz byl krvavě rudý a táhly ho dvě strašlivé koňské kostry. Clarisse na vůz vyšplhala se svazkem oštěpů, koulemi s hřeby, ježky a spoustou dalších nechutných hračiček.
Apollónův vůz byl elegantní a uhlazený a celý ze zlata, tažený dvěma nádhernými zlatými koňmi. Jejich bojovník se ozbrojil lukem, i když sliboval, že na vozataje soupeřů střílet šípy nebude.
Hermův vůz měl zelenou barvu a vypadal tak nějak sešle, jako by celé roky trčel někde v garáži. Nevypadal nijak zvláštně, ale jeli v něm bratři Stollovi a já se třásl už jen při pomyšlení, jaké podrazy si připravili.
Zbývaly ještě dva vozy: jeden řídila Annabeth a ten druhý já.
Než začal závod, pokusil jsem se zajít za Annabeth a říct jí o svém snu.
Když jsem se zmínil o Groverovi, ožila, ale jakmile jsem jí vyklopil, co říkal, začala se zase tvářit nepřístupně a podezíravě.
„Chceš mě tím znervóznit,“ usoudila.
„Cože? Ne, to teda ne!“
„Ale jo! Jako by Grover jenom tak náhodou zakopl o tu jedinou věc, která by mohla tábor zachránit.“
„Co tím myslíš?“
Obrátila oči k nebi. „Vrať se do vozu, Percy.“
„Já si nevymýšlím. On má malér, Annabeth.“
Zaváhala. Viděl jsem, že se snaží rozhodnout, jestli mi má věřit, nebo ne. Přesto, že jsme se občas hádali, zažili jsme toho spolu spoustu. A já věděl, že by si nikdy nepřála, aby se Groverovi stalo něco špatného.
„Percy, to vcítění je hodně těžká věc. Myslím, že se ti to spíš vážně jenom zdálo.“
„Orákulum,“ napadlo mě. „Můžeme se poradit s Orákulem.“
Annabeth se zamračila.
Loni v létě před výpravou jsem navštívil podivného ducha, který žil v podkroví hlavní budovy, a ten mi určil věštbu. Splnila se tak, jak bych nikdy nečekal. Z toho zážitku jsem byl mimo ještě celé měsíce. Annabeth věděla, že bych nikdy nenavrhl jít za ním znova, kdybych to nemyslel úplně vážně.
Než stačila odpovědět, ozval se roh z lastury.
„Vozatajové!“ zavolal Tantalos. „Na start!“
„Promluvíme si pak,“ řekla mi Annabeth, „až potom, co vyhraju.“
Když jsem se vracel ke svému vozu, všiml jsem si, že je teď na stromech o hodně víc holubů než předtím – vrkali jako šílení, až celý les šustil. Nikdo jiný si jich zřejmě nevšímal, ale já z nich byl nervózní. Zobáky se jim divně leskly. Oči vypadaly lesklejší než u normálních ptáků.
Tysonovi se nedařilo zvládat naše koně. Musel jsem jim dlouho domlouvat, než se uklidnili.
Je to nestvůra, pane! stěžovali si mi.
Je to syn Poseidóna, poučil jsem je. Zrovna jako… no, zrovna jako já.
Ne! stáli na svém. Nestvůra! Žere koně! Nevěříme jí!
Po závodu vám dám kostky cukru, slíbil jsem.
Kostky cukru?
Veliké kostky cukru. A jablka. Já vám neřekl o jablkách?
Nakonec se ode mě nechali upoutat do postrojů.
Takže, pokud jsi nikdy neviděl řecký vůz, je stavěný tak, aby byl rychlý, ne bezpečný ani pohodlný. Je to vlastně dřevěný koš, vzadu otevřený, namontovaný na nápravě mezi dvěma koly. Vozataj celou dobu stojí a cítí každý hrbol na cestě. Vozík je vyrobený z tak lehkého dřeva, že pokud sklouzneš při ostré otáčce na koncích dráhy, nejspíš se převrátíš a zlikviduješ vozík i sebe. Je to ještě větší fofr než na skateboardu.
Vzal jsem si otěže a nasměroval vůz ke startovní čáře. Dal jsem Tysonovi třímetrové bidlo a řekl mu, že jeho úkolem bude odrážet ostatní vozíky, pokud se k nám dostanou moc blízko, a odpalovat všechno, co se na nás pokusí hodit.
„Nebít tou holí koníky,“ prohlásil pevně.
„Ne,“ souhlasil jsem. „Ani lidi, pokud to půjde. Pojedeme ten závod čistě. Jenom likviduj všechno, co by nám mohlo vadit, a nech mě, abych se mohl soustředit na řízení.“
„My vyhrajeme!“ Rozzářil se.
Máme tu prohru skoro úplně jistou, pomyslel jsem si pro sebe, ale musel jsemto zkusit. Chtěl jsem ukázat ostatním… no, vlastně jsem přesně nevěděl, co jim chci ukázat. Že Tyson není tak špatný kluk? Že se nestydím za to, že mě s ním vidí na veřejnosti? A třeba i to, že mi neublížili všemi těmi hláškami a nadávkami?
Když se vozíky srovnaly, shromáždili se v lese další holubi s lesklýma očima. Štěbetali tak hlasitě, že si toho táborníci na tribunách začínali všímat a nervózně se ohlíželi na stromy, které se pod vahou ptáků třásly. Tantalos nevypadal, že by mu to dělalo starosti, ale musel zvýšit hlas, aby ho přes ten hluk bylo slyšet.
„Vozatajové!“ zvolal. „Na startovní čáru!“
Máchl rukou a zazněl startovní výstřel. Vozíky s rachotem ožily. Kopyta zabušila do země. Dav zajásal.
Skoro okamžitě se ozvalo hlasité zlověstné prásk!Ohlédl jsem se právě včas, abych zahlédl, jak se Apollónův vozík převrátil. Narazil do něj Hermův vůz – možná omylem, možná ne. Jezdce to vyhodilo ven, ale jejich splašení koně táhli zlatý vůz šikmo přes dráhu. Hermův tým, Travis a Connor Stollovi, se rozesmáli nad svým štěstím, ale ne nadlouho. Apollónovi koně se srazili s jejich a Hermův vůz se převrátil taky. V prachu zbyla jen hromada polámaného dřeva a čtyři vzpínající se koně.
Dva vozy byly vyřazeny na prvních několika metrech. Tenhle sport se mi líbil.
Soustředil jsem se zase dopředu. Měli jsme dobrý čas, předjeli jsme arésovce, ale Annabethin vůz byl daleko před námi. Annabeth už vybírala první zatáčku a její ozbrojenec s oštěpem se šklebil a mával na nás a křičel: „Čau v cíli!“
Héfaistův vozík nás taky začínal dohánět.
Beckendorf zmáčkl nějaký knoflík a na boku jeho vozu se vysunula deska.
„Pardon, Percy!“ zaječel. Přímo na naše kola vyrazily tři sady koulí a řetězů. Úplně by nás byly zničily, kdyby Tyson rychle nemáchl bidlem a nesrazil je. Pořádně strčil do Héfaistova vozu, až odskočil, a my ho předjeli.
„Dobrá práce, Tysone!“ vykřikl jsem.
„Ptáci!“ zvolal.
„Co?“
Hnali jsme se tak rychle, že bylo těžké něco zahlédnout nebo uslyšet, ale Tyson ukázal směrem k lesu a já uviděl to, čeho jsem se bál. Holubi se zvedali ze stromů. Kroužili jako veliké tornádo a mířili k závodní dráze.
O nic nejde, pomyslel jsem si. Jsou to jenom holubi.
Nutil jsem se soustředit na závod.
Zvládli jsme první zatáčku, kola pod námi skřípala, hrozilo, že se vozík převrhne, ale byli jsme už jenom tři metry za Annabeth. Kdybych se tak dokázal dostat ještě o kousek blíž, mohl by Tyson použít tu svou hůl…
Annabethin bojovník se už neusmíval. Vybral si ze své sbírky oštěp a namířil na mě. Užuž se chystal hodit, když jsme uslyšeli křik.
Holubi se rojili – tisíce jich střemhlav bombardovaly diváky na tribunách, napadaly další vozy. Sesypaly se na Beckendorfa. Jeho bojovník se je pokoušel odpalovat, ale nic neviděl. Vůz se vybočil z kurzu a brázdil jahodová pole, až se z mechanických koní kouřilo.
Clarisse v Arésově voze rozkázala svému bojovníkovi, aby přes korbu rychle zatáhl maskovací síť. Ptáci se rojili kolem, klovali a chňapali bojovníkovi po rukách, jak se pokoušel držet síť nahoře, ale Clarisse jen zatnula zuby a jela dál. Jejím skeletovým koním zřejmě ten zmatek nevadil. Holubi jim marně klovali do prázdných očních důlků a prolétávali jim hrudními koši, ale hřebci běželi pořád dál.
Diváci takové štěstí neměli. Ptáci jim sekali po každém kousku odhaleného masa a vyvolávali masovou paniku. Teď, když se dostali blíž, bylo jasné, že to nejsou obyčejní holubi. Měli slídivé zlé oči a zobáky z bronzu a soudě podle jekotu táborníků musely být ostré jako břitvy.
„Stymfalští ptáci!“ vykřikla Annabeth. Zpomalila a přiblížila se se svým vozem k mému. „Jestli je neodeženeme, ozobou všechny až na kost!“
„Tysone,“ rozhodl jsem, „obracíme!“
„Jedeme špatně?“ zeptal se.
„To pořád,“ zabručel jsem, ale nasměroval jsem vozík směrem k tribunám.
Annabeth jela hned vedle mě. Vykřikla: „Hrdinové, do zbraně!“ Ale netušil jsem, jak by ji mohl někdo slyšet přes to vřeštění ptáků a všeobecný zmatek.
Chytil jsem otěže jednou rukou a podařilo se mi vytáhnout meč, zatímco jsem cítil nápor ptáků, kteří hrozivě klapali kovovými zobáky a oháněli se po mé tváři. Srážel jsem je ve vzduchu a oni explodovali na prach a peří, ale pořád jich ještě zbývaly miliony. Jeden mě drápl do zad a já málem vyskočil přímo z vozu.
Annabeth neměla o nic větší štěstí. Čím víc jsme se blížili k tribunám, tím byla hejna ptáků početnější.
Někteří diváci se pokoušeli bránit. Athénini táborníci volali po štítech. Lučištníci z Apollónova srubu vytáhli luky a šípy, připraveni vyvraždit to nebezpečí, ale vzhledem k tomu, že mnoho táborníků bylo s ptáky v jednom chumlu, nedalo se střílet.
„Je jich moc!“ zaječel jsem na Annabeth. „Jak se jich zbavíme?“
Sekla po jednom holubovi nožem. „Herkules použil zvuk! Mosazné zvony! Zaplašil je nejhroznějším zvukem, jaký mohl –“
Najednou vyvalila oči. „Percy… Cheirónova sbírka!“
Okamžitě jsem pochopil. „Myslíš, že to zabere?“
Podala otěže svému bojovníkovi a přeskočila ze svého vozu do mého, jako by to byla ta nejjednodušší věc na světě. „K hlavní budově! Je to naše jediná šance!“
Clarisse právě projížděla cílovou čarou, úplně bez soupeřů. A teprve teď si zřejmě všimla, jak vážný je ten ptačí problém.
Když nás viděla, jak jedeme pryč, vykřikla: „Vy utíkáte! Bojuje se tady, vy srabi!“ Vytasila meč a vyrazila k tribunám.
Pobídl jsem koně do trysku. Vůz rachotil přes jahodová pole, přes volejbalové hřiště a s trhnutím se zastavil před hlavní budovou. Vřítili jsme se s Annabeth dovnitř a uháněli jsme chodbou do Cheirónova bytu.
Jeho přehrávač stál pořád na nočním stolku. I jeho oblíbená cédéčka. Popadl jsem to nejprotivnější, jaké jsem našel, Annabeth chňapla přístroj a společně jsme běželi zase ven.
Vozy na závodní trati byly v plamenech. Zranění táborníci se rozbíhali všemi směry, ptáci jim rvali šaty a tahali je za vlasy, zatímco Tantalos honil sladkosti od snídaně kolem tribun a každou chvíli křikl: „Všechno je pod kontrolou! Není se čeho bát!“
Zastavili jsme se u cílové čáry. Annabeth připravila přehrávač. Modlil jsem se, aby neměl vybité baterie.
Zmáčkl jsem PLAY a pustil Cheirónovu oblíbenou hudbu – Největší hity Deana Martina. Najednou se vzduch naplnil violami a italským skučením party chlápků.
Ďábelští holubi začali šílet. Létali v kruzích, naráželi do sebe, jako by si chtěli vyrazit mozky z hlav. Pak úplně opustili dráhu a jako mohutná temná vlna se vznesli k obloze.
„Teď!“ vykřikla Annabeth. „Lučištníci!“
Na tak zřetelné cíle se Apollónovým lukostřelcům mířilo bezvadně. Většina z nich uměla vypálit pět nebo šest šípů najednou. Za pár minut byla zem posetá mrtvými holuby s bronzovými zobáky a ti, kteří přežili, vypadali jen jako vzdálená tečka na obzoru.
Tábor byl zachráněn, ale pohled na trosky nestál za nic. Většina vozů byla úplně zničená. Skoro všichni byli zranění, krváceli ze spousty ptačích klovanců. Kluci a holky z Afroditina srubu ječeli, protože si zničili účesy i oblečení.
„Bravo!“ poznamenal Tantalos, ale nepodíval se na mě ani na Annabeth. „Máme našeho prvního vítěze!“ Došel k cílové čáře a předal zlatý vavřín za závod Clarisse, která se tvářila úplně popleteně.
Pak se obrátil a usmál se na mě. „A teď tresty pro výtržníky, kteří narušili závod.“
