Moře nesvůr 10 11 12 kapitola
Desátá kapitola
|
„T
|
ermoska!“ vyjekl jsem, jak jsme se řítili k vodě.
„Co?“ Annabeth si musela myslet, že jsem se zbláznil. Křečovitě se držela popruhů člunu a vlasy jí vlály přímo nahoru jako pochodeň.
Ale Tyson mě pochopil. Podařilo se mu otevřít můj vak. Vytáhl Hermovu kouzelnou termosku a přitom se ani nepustil lodi, ani mu nevyklouzla.
Svištěly kolem nás šípy a oštěpy.
Popadl jsem termosku a doufal jsem, že dělám dobře. „Držte se!“
„Já se držím!“vyjekla Annabeth.
„Pořádně!“
Zachytil jsem se nohou za nafukovací lavičku člunu, Tyson popadl Annabeth a mě vzadu za trika a já pootočil víčko termosky o čtvrtinu.
Z termosky okamžitě vyrazil bílý proud větru a popohnal nás stranou, proměnil náš střemhlavý pád v pětačtyřicetistupňové nouzové přistání.
Zdálo se, že se vítr směje, když vyrážel z termosky, jako by byl šťastný, že se dostal na svobodu. Když jsme dopadli do oceánu, poskočili jsme jednou, dvakrát, odráželi jsme se jako žabka hozená na hladinu a pak už jsme svištěli jako motorový člun, do tváří nám stříkala slaná sprška a před námi nebylo nic než moře.
Z lodi za námi jsem slyšel vzteklé kvílení, ale z dosahu zbraní jsme už unikli. Princezna Andromeda se zmenšovala, až vypadala jako bílá hračka pro děti v dálce, a pak byla pryč.
Jak jsme se tak hnali po moři, pokoušeli jsme se s Annabeth poslat Cheirónovi vzkaz po bohyni Iris. Mysleli jsme si, že je nutné dát někomu vědět, co Luke dělá, a nevěděli jsme, komu jinému můžeme věřit.
Vítr z termosky způsobil příjemnou mořskou spršku, která dělala ve slunečním světle duhu – perfektní pro vysílání Iris – ale spojení bylo stejně bídné. Když Annabeth hodila do mlhy zlatou drachmu a poprosila bohyni duhy, aby nám ukázala Cheiróna, jeho tvář se sice objevila, ale v pozadí blikalo nějaké divné míhající se světlo a vřískala tam rocková hudba, jako by byl v nějakém tanečním klubu.
Řekli jsme mu o tom, jak jsme vyklouzli z tábora, o Lukeovi, o Princezně Andromedě a o zlaté rakvi na Kronovy ostatky, ale nevím, kolik toho slyšel kvůli tomu randálu u sebe a náporům větru a vody u nás.
„Percy,“ zvolal Cheirón, „musíš si dávat pozor na –“
Jeho hlas se utopil v hlasitém křiku za ním – hlasy tam halekaly jako Komančové na válečné stezce.
„Co?“ křičel jsem.
„Do háje s těmi mými příbuznými!“ Cheirón se sklonil, když mu nad hlavou proplul tác, a zmizel někam mimo zorné pole. „Annabeth, nemělas nechat Percyho opustit tábor! Ale pokud vážně získáte to rouno –“
„Jo, bejby!“ zaječel kdosi za Cheirónem. „Huhúúú!“
Hudba zesílila, reproduktory zněly tak nahlas, až se nám celý člun chvěl.
„– Miami,“ křičel Cheirón. „Pokusím se hlídat –“
Naše mlžná obrazovka se rozplynula, jako by po ní někdo na druhé straně hodil láhev, a Cheirón byl pryč.
O hodinu později jsme zahlédli zemi – dlouhý pás pláže lemovaný vysoko se tyčícími hotely. Voda začínala být plná rybářských loděk a tankerů. Po pravoboku nás minula pobřežní hlídka ve člunu a pak se obrátila, jako by si nás chtěla lépe prohlédnout. Zřejmě každý den nevidí žlutý záchranný člun se třemi dětmi a bez motoru, plující rychlostí sto uzlů za hodinu.
„To je pláž Virginia!“ řekla Annabeth, když jsme se přiblížili k pobřeží. „Ach, bohové, jak mohla Princezna Andromeda doplout přes noc tak daleko? Je to asi tak –“
„Pět set třicet námořních mil,“ řekl jsem.
Zírala na mě. „Jak to víš?“
„Já – já nevím.“
Annabeth nad tím chvilku uvažovala. „Percy, jakou máme polohu?“
„Šestatřicet stupňů čtyřiačtyřicet minut severní šířky, šestasedmdesát stupňů dvě minuty západní délky,“ vychrlil jsem ze sebe okamžitě. Pak jsem zavrtěl hlavou. „Páni. Jak to vím?“
„Díky svému otci,“ hádala Annabeth. „Když jsi na moři, máš dokonalý smysl pro polohu. To je úplně super.“
Nebyl jsem si tím jistý. Netoužil jsem po tom, být lidská džípíeska. Ale než jsem stačil něco říct, poplácal mě Tyson po rameni. „Blíží se k nám ta loď.“
Ohlédl jsem se. Člun pobřežní hlídky nás teď už rozhodně pronásledoval. Blikal světly a nabíral rychlost.
„Nemůžeme se nechat chytit,“ řekl jsem. „Měli by moc otázek.“
„Jeďme dál do zálivu Chesapeake,“ navrhla Annabeth. „Vím tam o místě, kde se schováme.“
Neptal jsem se jí, co tím myslí, ani jak to, že to tu tak dobře zná. Troufl jsem si pootočit víčkem termosky o trochu víc a čerstvý závan větru nás vystřelil kolem severního výběžku pláže Virginia do zálivu Chesapeake. Člun pobřežní hlídky za námi víc a víc zaostával. Nezpomalili jsme, dokud se břehy zálivu na obou stranách nezúžily. Uvědomil jsem si, že jsme vpluli do ústí řeky.
Cítil jsem tu změnu z mořské vody na sladkou. Najednou jsem se unavil a vyčerpal, jako by mi klesla hladina cukru v těle. Už jsem nevěděl, kde jsme ani kudy řídit člun. Dobře, že mě Annabeth naváděla.
„Tam,“ ukázala. „Kolem té písčiny.“
Stočili jsme se do bažinaté oblasti zarostlé močálovou travou. U obřího cypřiše jsem člun vytáhl na břeh.
Nad námi se tyčily stromy, porostlé popínavými rostlinami. V lese bzučel hmyz. Vzduch byl dusný a horký a z řeky stoupala pára. Ani zdaleka to nebyl Manhattan a mně se to nelíbilo.
„Pojďme,“ vyzvala nás Annabeth. „Je to jen kousek po břehu.“
„Co to je?“ chtěl jsem vědět.
„Jen pojď za mnou.“ Popadla pytel. „A měli bychom schovat člun. Nechceme na sebe přece zbytečně upozorňovat.“
Přikryli jsme člun větvemi a pak jsme s Tysonem šli za Annabeth po pobřeží. Nohy se nám bořily do červeného bahna. Kolem boty se mi proplazil had a zmizel v trávě.
„Nedobré místo,“ postěžoval si Tyson. Plácl po komárech, kteří si udělali osvěžovnu z jeho předloktí.
Za dalších pár minut oznámila Annabeth: „Tady.“
Viděl jsem jen místo s ostružiníky. Pak Annabeth odtáhla propletený kruh větví jako dveře a já si uvědomil, že hledím do zamaskovaného úkrytu.
Vnitřek byl dost velký pro tři, i když ten třetí byl Tyson. Stěny byly spleteny z rostlin jako nějaká indiánská chýše, ale vypadaly dost nepromokavě. V koutě se povalovalo všechno, co může člověk potřebovat k táboření – spací pytle, deky, nádoba s ledem a petrolejová lampa. Byly tam i zásoby pro polobohy – bronzové hroty oštěpů, toulec plný šípů, meč a krabice ambrózie. Páchlo to tam plesnivinou, jako by tam dlouho nikdo nebyl.
„Úkryt polokrevných.“ Podíval jsem se na Annabeth s úctou. „To tys to tady zařídila?“
„Thalia a já,“ řekla tiše. „A Luke.“
To by mi nemělo vadit. Chci říct, já věděl, že Thalia a Luke se o Annabeth starali, když byla malá. Věděl jsem, že ti tři byli společně na útěku, schovávali se před nestvůrami, přežívali odkázaní jen sami na sebe, než je našel Grover a pokusil se je dopravit na Vrch polokrevných. Ale kdykoli Annabeth mluvila o té době, kterou s nimi strávila, cítil jsem se tak trochu… nevím. Nesvůj?
Ne. To nebylo to pravé slovo.
Prostě jsem žárlil.
„Takže…“ podotkl jsem. „Nemyslíš, že nás tady Luke bude hledat?“
Zavrtěla hlavou. „Vybudovali jsme si spoustu bezpečných úkrytů, jako je tenhle. Pochybuju, že si Luke vůbec pamatuje, kde jsou. Nebo že se o to stará.“
Plácla sebou na deky a začala se probírat obsahem svého vaku. Dávala tak jasně najevo, že se jí nechce mluvit.
„Ehm, Tysone?“ obrátil jsem se na svého nevlastního bratra. „Nevadilo by ti jít na průzkum ven? Že by ses podíval, jestli tady v té pustině třeba není nějaká večerka?“
„Večerka?“
„Jo, obchod s něčím na zub. Koblihy s polevou nebo tak něco. Jenom nechoď daleko.“
„Koblihy s polevou,“ opakoval Tyson svědomitě. „Podívám se po koblihách s polevou v pustině.“ Zamířil ven a začal volat: „Koblihy, kde jste!“
Jakmile zmizel, posadil jsem se naproti Annabeth. „Poslouchej, mně je líto, že jsme, víš, potkali Luka.“
„Za to ty nemůžeš.“ Vytáhla nůž a začala čistit ostří hadrem.
„Nechal nás utéct nějak lehce,“ poznamenal jsem.
Doufal jsem, že mi to jen tak připadá, ale Annabeth vážně přikývla. „Taky mě to napadlo. Jak jsme slyšeli, co říká o tom risku, a ‚oni na tu návnadu skočí‘… Myslím, že mluvil o nás.“
„Rouno že je návnada? Nebo Grover?“
Studovala ostří svého nože. „Já nevím, Percy. Možná, že chce to rouno pro sebe. Možná doufá, že my odvedeme těžkou práci a on nám ho pak ukradne. Nechce se mi prostě věřit, že ten strom otrávil.“
„Co tím myslel,“ zeptal jsem se, „že by Thalia byla na jeho straně?“
„To se plete.“
„Neříkáš to moc jistě.“
Annabeth se do mě vpila pohledem a já začal litovat, že se jí na takové věci vůbec vyptávám, když drží v ruce nůž.
„Percy, víš, koho mi připomínáš ze všeho nejvíc? Thalii. Vy dva jste si tak podobní, až mě to děsí. Chci říct, buďto byste byli nejlepší kamarádi, nebo byste se museli zaškrtit.“
„Já beru ty ‚nejlepší kamarády‘.“
„Thalia měla na svého otce někdy vztek. Ty taky. Ale obrátil by ses kvůli tomu proti Olympu?“
Díval jsem se na toulec se šípy v rohu. „Ne.“
„No tak vidíš. Ona taky ne. Luke se plete.“ Annabeth zarazila nůž do hlíny.
Chtěl jsem se jí zeptat na to proroctví, o kterém se Luke zmínil a co to má společného s mými šestnáctými narozeninami. Ale usoudil jsem, že by mi to neřekla. Cheirón prohlásil dost jasně, že to nemám slyšet, dokud bohové nerozhodnou jinak.
„Takže co to Luke myslel s těmi kyklopy?“ zeptal jsem se. „Říkal, že zrovna ty –“
„Já vím, co říkal. On… on mluvil o tom pravém důvodu, proč zemřela Thalia.“
Čekal jsem, nevěděl jsem, co mám říct.
Annabeth se roztřeseně nadechla. „Kyklopům nemůžeš nikdy věřit, Percy. Před šesti lety, tu noc, když nás Grover vedl na Vrch polokrevných –“
Přerušilo ji zaskřípění dveří. Otevřely se a dovnitř vlezl Tyson.
„Koblihy s polevou!“ prohlásil hrdě a ukázal krabici s pečivem.
Annabeth na něj nevěřícně zírala. „Kdes to sebral? Jsme tu uprostřed pustiny. Nikde kolem tady není nic –“
„Patnáct metrů,“ vysvětlil Tyson. „Obchod Obří koblihy – hned za kopcem!“
„To je zlé,“ zamumlala Annabeth.
Krčili jsme se za stromem a zírali na obchod s koblihami uprostřed lesů. Vypadal jako zbrusu nový, měl jasně osvětlené výlohy, parkoviště a silničku vedoucí do lesa, ale nic jiného kolem nebylo a žádná auta tam nestála. Viděli jsme jednoho zaměstnance, jak si čte za pokladnou časopis. A to bylo všechno. Na markýze obchodu stálo velkými černými písmeny, která jsem přečetl i já:
OBŘÍ KOBLIHY
Z písmena O ve slově OBŘÍ si ukusoval sousto kreslený obr. Vonělo to tam příjemně, po čerstvě usmažených koblihách s čokoládou.
„Nemělo by to tu být,“ zašeptala Annabeth. „Nepatří to sem.“
„Co?“ zeptal jsem se. „Je to prostě krám s koblihami.“
„Pssst!“
„Proč šeptáme? Tyson normálně šel dovnitř a koupil koblihy. Nic se mu nestalo.“
„On je obr.“
„Ale no tak, Annabeth. Obří koblihy neznamená nic špatného. Je to řetězec. V New Yorku jsou taky takové.“
„Je to řetězec,“ souhlasila. „A nemyslíš, že je divné, že se tu objevil hned potom, cos řekl Tysonovi, aby přinesl koblihy? Přímo tady uprostřed lesů?“
Zamyslel jsem se nad tím. Opravdu to bylo trochu divné, ale chci říct, že obchody s koblihami na mém žebříčku děsivých sil nestály zvlášť vysoko.
„Může to být hnízdo,“ vysvětlovala Annabeth.
Tyson zaskučel. Pochybuju, že by tomu, co říkala Annabeth, rozuměl o moc víc než já, ale lekal ho její tón. Snědl už půl tuctu koblih z krabice a celý obličej měl od cukru.
„Hnízdo čeho?“ zeptal jsem se.
„Nenapadlo tě někdy, že se tyhle řetězcové obchody objevují nějak moc rychle?“ zeptala se. „Jeden den tam není nic a pak druhý den – prásk, nová hamburgrárna nebo kavárna nebo tak? Nejdřív jeden podnik, pak dva, pak čtyři – přesné kopie a rozlézají se po celé zemi?“
„Hm, to ne. Nikdy jsem nad tím nepřemýšlel.“
„Percy, některé ty řetězce se množí tak rychle, protože všechna ta místa jsou kouzelně spojena s životní silou nestvůr. Některé Hermovy děti zjistily, jak to udělat, už v padesátých letech. Ony množí –“
Ztuhla.
„Co?“ chtěl jsem vědět. „Množí co?“
„Žádné – prudké – pohyby,“ vypravila ze sebe Annabeth, jako by jí šlo o život. „Hodně pomalu se obraťte.“
Pak jsem to uslyšel: škrábavý zvuk, jako by se něco velkého vleklo břichem po listí.
Obrátil jsem se a uviděl jakousi věc velikosti nosorožce, pohybovala se mezi stíny stromů. Syčelo to, přední půlka těla se kroutila všemi směry. Nejdřív jsem vůbec nechápal, co to vlastně vidím. Pak jsem si uvědomil, že ta věc má spoustu krků – nejmíň sedm a na každém sedí syčící hadí hlava. Bylo to kožnaté a pod každým krkem to mělo uvázaný plastový bryndáček s nápisem: JSEM DÍTĚ OBŘÍCH KOBLIH!
Vytáhl jsem pero, ale Annabeth se na mě upřeně zadívala – beze slov mě varovala. Ještě ne.
Pochopil jsem. Hodně nestvůr má hodně špatný zrak. Mohlo se stát, že nás ta hydra prostě mine. Ale kdybych teď otevřel meč, bronzová zář by ji jistě přitáhla.
Čekali jsme.
Hydra byla jen kousek od nás. Zdálo se, že očichává zem a stromy, jako by po něčem pátrala. Pak jsem si všiml, že dvě hlavy trhají kus žlutého plátna – jeden z našich vaků. Ta věc se nám už dostala do úkrytu. Šla po stopě našeho pachu.
Srdce mi bušilo. V táboře jsem viděl vycpanou hlavu hydry coby trofej, ale to mě nijak nepřipravilo na toho opravdového tvora. Každá hlava měla tvar kosočtverce jako u chřestýše, ale tlamy lemovaly křivé řady žraločích zubů.
Tyson se třásl. Ustoupil a při tom pohybu náhodou nohou rozlomil větvičku. Všech sedm hlav se k nám okamžitě obrátilo a zasyčelo.
„Utíkejte od sebe!“ vyjekla Annabeth. Uhnula doprava.
Já se vrhl doleva. Jedna hlava hydry plivla oblouk zelené tekutiny, která mi přelétla přes rameno a rozstříkla se o jilm. Z kmene se zakouřilo a začal se rozpadat. Celý strom se kácel přímo na Tysona, který se ještě pořád nehnul. Zkameněl hrůzou z netvora, kterého teď měl přímo před sebou.
„Tysone!“ Vší silou jsem se na něj vrhnul a srazil jsem ho stranou, zrovna když hydra vyrazila a strom jí dopadl na dvě ze sedmi hlav.
Hydra se zapotácela dozadu, trhnutím uvolnila hlavy a vztekle zařvala na padlý strom. Všech sedm hlav vystřelilo kyselinu a jilm se rozpustil na kouřící kaluž bláta.
„Pohni se!“ pobídl jsem Tysona. Rozběhl jsem se stranou a otevřel jsem Anaklusmos, doufal jsem, že na sebe přitáhnu pozornost netvora.
Vyšlo to.
Většina příšer nesnáší pohled na božskou ocel. Jakmile se objevila má zářící čepel, hydra k ní vyrazila všemi hlavami, syčela a obnažila zuby.
Dobrá zpráva: Tyson se na chvíli dostal mimo nebezpečí. A ta špatná: každou chvíli jsem se měl proměnit na kaluž bláta.
Jedna hlava na mě na zkoušku vyrazila. Bez rozmýšlení jsem máchl mečem.
„Ne!“ zaječela Annabeth.
Pozdě. Čistě jsem odřízl hydře hlavu. Odkutálela se do trávy a nechala po sobě cukající pahýl, který okamžitě přestal krvácet a začal se nafukovat jako balon.
Za pár vteřin se zraněný krk rozštěpil na dva a na obou vyrostla hlava normální velikosti. Najednou jsem hleděl na osmihlavou hydru.
„Percy!“ nadávala mi Annabeth. „Zrovna jsi někde otevřel další obchod Obřích koblih!“
Vyhnul jsem se spršce kyseliny. „Já mám každou chvíli umřít a ty se staráš o tohle?Jak to zabijeme?“
„Oheň!“ zavolala Annabeth. „Musíme mít oheň!“
Jakmile to řekla, vybavil se mi ten příběh. Hlavy hydry se přestanou množit jen tehdy, pokud spálíme pahýl dřív, než začne růst. Tak to aspoň udělal Héraklés. Ale my jsme žádný oheň neměli.
Couval jsem k řece. Hydra se plazila za mnou.
Annabeth se přemístila na mou levou stranu a pokusila se rozptýlit jednu hlavu, odrážela útoky jejích zubů nožem, ale další hlava vyrazila stranou jako palice a srazila Annabeth do bláta.
„Nemlátit moje kamarády!“ vyrazil ze sebe Tyson a vložil se mezi hydru a Annabeth. Zatímco se Annabeth zvedala na nohy, začal Tyson bušit do hlav nestvůry pěstmi tak rychle, až mi to připomínalo tu hru, kdy se zatloukají krtci do země. Ale ani Tyson nedokáže odrážet hydru napořád.
Sunuli jsme se dál a dál dozadu, vyhýbali se stříkancům kyseliny a odráželi útočící hlavy, ale neodsekávali je. Stejně jsem věděl, že jen odkládáme vlastní smrt. Nakonec uděláme nějakou chybu a ta příšera nás zabije.
Pak jsem uslyšel podivný zvuk – puf-puf-puf – a nejdřív to považoval za supění vlastního srdce. Bylo to tak silné, až se celý břeh otřásal.
„Co je to za randál?“ vykřikla Annabeth a nespouštěla oči z hydry.
„Parní motor,“ odpověděl Tyson.
„Cože?“ Přikrčil jsem se a hydra mi plivla kyselinu přes hlavu.
Pak se z řeky za námi ozval známý dívčí hlas: „Tady! Připravte dvaatřicetilibrák!“
Neodvažoval jsem se spustit hydru z očí, ale pokud za námi byl ten, kdo jsem si myslel, vycházelo mi, že teď máme nepřátele na dvou frontách.
Chraplavý mužský hlas namítl: „Jsou moc blízko, má paní!“
„Do háje s hrdiny!“ nadávala ta holka. „Plnou parou vpřed!“
„Ano, má paní.“
„Střílejte, jak je libo, kapitáne!“
Annabeth pochopila, co se děje, o zlomek vteřiny dřív než já. Zaječela: „Dolů!“ a my sebou plácli na zem, zrovna když se od řeky ozvalo BUUUM, až se otřásla zem. Následoval záblesk světla, sloup kouře a pak hydra přímo před námi explodovala. Přitom nás pokropila hnusným zeleným slizem, který se vypařil, jakmile se nás dotkl, jak to bývá s vnitřnostmi nestvůr.
„Tfuj!“ křičela Annabeth.
„Parník!“ volal Tyson.
Postavil jsem se a rozkašlal se z mraku dýmu střelného prachu, který se valil po březích.
Po řece k nám bafala ta nejdivnější loď, jakou jsem kdy viděl. Seděla nízko na vodě jako ponorka a palubu měla opancéřovanou železem. Uprostřed byla lichoběžníková dělová komora a na každé straně otvory pro hlavně. Z vršku vlála vlajka – divočák a oštěp v krvavě rudém poli. Palubu lemovali zombie v šedých uniformách – mrtví vojáci s mihotajícími se tvářemi, které jim jenom zčásti zakrývaly lebku. Podobali se duchům, které jsem viděl v podsvětí hlídat Hadův palác.
Ta loď byla nedobytná. Bojový křižník z války Severu proti Jihu. Taktak jsem dokázal rozluštit jméno na přídi z písmen pokrytých mechem: CSS Birmingham.
A hned vedle kouřícího kanónu, který nás málem zabil, stála v plném řeckém bojovém brnění Clarisse.
„Jste nuly,“ ušklíbla se pohrdavě. „Ale asi vás budu muset zachránit. Pojďte na palubu.“
Jedenáctá kapitola
|
„M
|
áte veliký malér,“ oznámila nám Clarisse.
Zrovna jsme absolvovali po lodi exkurzi, o kterou jsme nestáli, po temných prostorech nacpaných mrtvými námořníky. Viděli jsme zásobník na uhlí, kotle a motor, který burácel a hekal, jako by měl každou minutou vybuchnout. Viděli jsme kormidelnu a muniční sklad a dělostřeleckou palubu (tu si Clarisse zvlášť oblíbila) se dvěma kanóny Dahlgren s nedrážkovanou hlavní na levoboku a pravoboku a s devítipalcovou ručnicí Brooke na přídi a na zádi – všechno bylo speciálně upraveno, aby to mohlo střílet dělové koule z božského bronzu.
Kamkoli jsme šli, mrtví vojáci Konfederace na nás zírali a jejich přízračné vousaté tváře se jim mihotaly na lebkách. Annabeth uznávali, protože jim řekla, že je z Virginie. Zajímali se i o mě, protože se jmenuju Jackson – jako ten jižanský generál – ale pak jsem to zkazil, když jsem vyklopil, že pocházím z New Yorku. Všichni zasyčeli a mumlali nadávky na Yankeeho ze Severu.
Tyson se jich děsil. Po celou prohlídku ho musela Annabeth držet za ruku, z čehož nebyla ani trochu nadšená.
Nakonec nás dovedli na večeři. Kajuty kapitána Birminghamu byly velké asi tak jako šatna, ale pořád ještě mnohem větší než všechny další prostory na palubě. Stůl byl prostřen bílým ubrusem a nádobí bylo z porcelánu. Kostlivci z posádky podávali burákové máslo a sendviče s džemem, bramborové lupínky a limonádu Dr. Pepper. Nechtělo se mi jíst nic, co servírovali duchové, ale hlad zvítězil nad strachem.
„Tantalos vás navždycky vyloučil,“ oznámila nám Clarisse samolibě. „Pan D. říkal, že pokud někdo z vás ještě někdy páchne do tábora, promění vás na veverky a přejede autem.“
„To oni ti dali tuhle loď?“ zeptal jsem se.
„Jasně, že ne. Můj táta.“
„Arés?“
Clarisse se ušklíbla. „Myslíš, že tvůj tatík je jediný, kdo má moc na moři? Duchové té strany, která ve válce prohraje, odjakživa dluží službu Arésovi. To je jejich prokletí za to, že prohráli. Poprosila jsem otce o dopravu po moři a mám ji. Tihle chlapi udělají všechno, co jim nakážu. Je to tak, kapitáne?“
Kapitán stál za ní a vypadal přísně a hrozivě. Jeho žhnoucí zelené oči mě hltaly hladovým pohledem. „Pokud to přinese konec téhle příšerné války a vytoužený mír, madam, uděláme cokoli. Zničíme kohokoli.“
Clarisse se usmála. „Zničí kohokoli. Tak se mi to líbí.“
Tyson polkl.
„Clarisse,“ řekla Annabeth, „Luke jde možná taky po rounu. Viděli jsme ho. Má ty souřadnice a míří na jih. Má výletní loď plnou nestvůr –“
„Dobře! Odpálím ho rovnou z vody.“
„Ty to nechápeš,“ zaprotestovala Annabeth. „Musíme spojit síly. Dovol nám, ať ti pomůžeme –“
„Ne!“ Clarisse praštila do stolu. „Tohle je moje výprava, chytrolínko! Konečně se i já stanu hrdinkou a vy dva mi tu šanci neukradnete.“
„Kde máš někoho ze srubu?“ zeptal jsem se. „Dovolili ti přece vzít si dva kamarády, ne?“
„Oni ne… nechala jsem je tam. Aby chránili tábor.“
„Chceš říct, že ani lidi z tvého vlastního srubu ti nechtějí pomáhat?“
„Buď zticha, Persíku! Já je nepotřebuju! Ani tebe!“
„Clarisse,“ domlouval jsem jí. „Tantalos tě využívá. Jemu je tábor ukradený. Rád ho uvidí zničený. Připravil to tak, abys neuspěla.“
„Ne! Já kašlu na to, co Orákulum –“ zarazila se.
„Co?“ zeptal jsem se. „Co ti řeklo Orákulum?“
„Nic.“ Clarisse zrůžověly uši. „Stačí, abys věděl, že já tuhle výpravu dokončím a ty mi pomáhat nebudeš. Na druhé straně tě nemůžu nechat jít.“
„Takže jsme vězni?“ zeptala se Annabeth.
„Hosté. Prozatím.“ Clarisse si opřela nohy o bílý plátěný ubrus a otevřela další limonádu. „Kapitáne, odveďte je dolů. Přidělte jim lůžka na spací palubě. A pokud se nebudou chovat slušně, ukažte jim, co děláme s nepřátelskými špiony.“
Sen se dostavil, jakmile jsem usnul.
Grover seděl u svého stavu a zoufale rozplétal svatební vlečku, když se dveře z balvanu najednou odvalily a kyklop zařval: „Ha!“
Grover vyjekl: „Drahý! Já ne – přišels tak tiše!“
„Rozplétáš!“ zaduněl Polyfémos. „Takže v tom je ten problém!“
„Ale to ne. Já – já ne –“
„Pojď!“ Polyfémos chňapl Grovera kolem pasu a napůl ho nesl, napůl táhl tunely jeskyně. Grover bojoval, aby udržel střevíce s vysokými podpatky na kopytech. Závoj mu klouzal po hlavě a hrozilo, že mu spadne.
Kyklop ho vyvlekl do jeskyně veliké jako skladiště ozdobené nejrůznějším ovčím harampádím. Bylo tam sklápěcí křeslo pokryté vlnou, vlnou obalený televizní přijímač, hrubě vytesané police na knihy obtížené ovčí sbírkou – kávovými hrnky ve tvaru ovčích hlav, sádrovými figurínami ovcí, ovčími stolními hrami, obrázkovými knihami a akčními figurkami. Na podlaze se povalovaly hromady ovčích kostí a dalších kostí, které nevypadaly tak docela jako ovčí – byly to kosti satyrů, kteří přišli na ostrov hledat Pana.
Polyfémos postavil Grovera na zem, než odvalil další velký balvan. Do jeskyně proniklo denní světlo a Grover toužebně zaskučel. Čerstvý vzduch!
Kyklop ho vyvlekl ven na vršek kopce nad nejkrásnějším ostrovem, jaký jsem kdy viděl.
Byl tvarovaný jako sedlo rozetnuté napůl sekerou. Na každé straně se táhly svěží zelené kopce a uprostřed široké údolí, rozdělené hlubokou roklí, která byla překlenuta provazovým žebříkem s deskami. Ke kraji kaňonu stékaly půvabné potůčky a řinuly se dolů v duhově zbarvených vodopádech. Po stromech poletovali papoušci. Na keřích kvetly růžové a purpurové květy. Na loukách se pásly stovky ovcí a jejich vlna se zvláštně třpytila jako měděné a stříbrné mince.
A uprostřed ostrova, hned vedle provazového žebříku, stál obrovský pokroucený dub a na jeho nejnižší větvi něco zářilo.
Zlaté rouno.
Dokonce i ve snu jsem cítil, jak z něj po ostrově vyzařuje síla, díky níž je tráva zelenější, květiny krásnější. Málem jsem cítil, jak to přirozené kouzlo pracuje. Mohl jsem si jen domýšlet, jak mocná musí být ta vůně pro satyra.
Grover zakňoural.
„Ano,“ řekl Polyfémos pyšně. „Vidíš to tam? To rouno je poklad mé sbírky! Ukradl jsem ho hrdinům už dávno. A od té doby – samé jídlo! Satyrové sem táhnou z celého světa jako můry k plameni. Satyrové jsou dobré jídlo! A teď –“
Polyfémos sebral hrůznou sadu bronzových nůžek.
Grover vyjekl, ale Polyfémos jen zvedl nejbližší ovci, jako by to bylo plyšové zvířátko, a ostříhal z ní vlnu. Podal tu načechranou hromadu Groverovi.
„Dej to na kolovrátek!“ nařídil pyšně. „Kouzelná. Tahle se nedá rozplést.“
„Ach… no…“
„Ubohý cukroušku!“ ušklíbl se Polyfémos. „Špatná tkadlena. Ha-ha! Žádný strach. To vlákno to zvládne. Dokončíš svatební vlečku do zítřka!“
„To je ale… od tebe pozorné!“
„Hehe.“
„Ale – ale, drahý,“ zasípal Grover, „co když někdo přijde zachránit – chci říct napadnout tenhle ostrov?“ Grover se podíval přímo na mě a já věděl, že se na to ptá kvůli mně. „Co mu zabrání, aby nenapochodoval přímo sem ke tvé jeskyni?“
„Ženské strachy! Jak roztomilé! Neboj se. Polyfémos má moderní bezpečnostní systém. Museli by projít přes mé mazlíčky.“
„Mazlíčky?“
Grover se podíval přes ostrov, ale nikde nic nebylo vidět, jen ovce, pasoucí se mírumilovně na loukách.
„A pak,“ zavrčel Polyfémos, „by musel projít skrz mě!“
Udeřil pěstí do nejbližší skály a ta praskla a rozpůlila se. „A teď pojď!“ houkl. „Zpátky do jeskyně.“
Grover vypadal, že se rozbrečí – tak blízko svobody a současně tak beznadějně daleko. V očích mu stály slzy, když se dveře z balvanu zavalily a znovu ho uzavřely v té strašné, pochodněmi osvětlené temnotě kyklopovy jeskyně.
Probudil jsem se, když se na lodi rozezněly poplašné zvony.
Kapitánův chraplavý hlas rozkazoval: „Všichni na pomoc na palubu! Najít lady Clarisse! Kde je ta dívka?“
Pak se nade mnou objevil jeho přízračný obličej. „Vstávej, Yankee. Tvoji kamarádi jsou už vzhůru. Blížíme se ke vstupu.“
„Ke vstupu kam?“
Věnoval mi umrlčí úsměv. „Do Moře nestvůr, kam jinam.“
Nacpal jsem si svých pár věcí, které přežily hydru, do námořnického plátěného batohu a přehodil jsem si ho přes rameno. Měl jsem neodbytný pocit, že ať to dopadne, jak chce, další noc už na palubě Birminghamu trávit nebudu.
Byl jsem na cestě nahoru, když mě něco přimělo se zastavit. Něco poblíž – něco povědomého a nepříjemného. Neměl jsem k tomu žádný důvod, ale připadalo mi, že se mám pustit do boje. Chtělo se mi praštit nějakého mrtvého vojáka Konfederace. Naposledy jsem takový vztek cítil…
Místo abych šel nahoru, připlížil jsem se k okraji ventilační mřížky a nakoukl dolů na kotelní palubu.
Clarisse stála přímo pode mnou a mluvila k obrazu, který se mihotal v páře z kotlů – byl to svalnatý muž v motorkářském oblečení z černé kůže, s vojenským sestřihem, tmavými brýlemi s červeným nádechem a s nožem, upevněným na boku.
Pěsti se mi samy od sebe zaťaly. Byl to můj nejneoblíbenější vládce z Olympu: Arés, bůh války.
„Já ti kašlu na výmluvy, holčičko!“ zavrčel.
„A-ano, otče,“ zamumlala Clarisse.
„Nechceš vidět, jak se naštvu, co?“
„Ne, otče.“
„Ne, otče,“ pitvořil se po ní Arés. „Ty jsi ale dojemná. Měl jsem tu výpravu svěřit některýmu svýmu synovi.“
„Mně se to podaří!“ slibovala Clarisse a hlas se jí třásl. „Budeš na mě pyšný.“
„Jenom aby,“ varoval ji. „To tys mě požádala o tuhle výpravu, holka. Jestli necháš toho malýho hnusáka Jacksona, aby ti ji ukradl –“
„Ale Orákulum říkalo –“
„JÁ KAŠLU NA TO, CO ŘÍKALO!“ zahulákal Arés s takovou silou, až se jeho obraz zatřásl. „Ty to dokážeš. A jestli ne…“
Zvedl pěst. I když to byla jenom postava v páře, Clarisse sebou trhla.
„Rozumíme si?“ zavrčel Arés.
Poplašné zvony se znovu rozezněly. Slyšel jsem, jak se ke mně blíží hlasy, důstojníci křičeli rozkazy, aby se připravila děla.
Odplížil jsem se od ventilační mřížky a vydal jsem se nahoru, abych se přidal k Annabeth a Tysonovi na stožárové palubě.
„Co se děje?“ ptala se mě Annabeth. „Další sen?“
Přikývl jsem, ale neřekl jsem nic. Nevěděl jsem, co si mám o té scéně dole myslet. Trápilo mě to skoro stejně jako ten sen o Groverovi.
Clarisse vyšla po schodech nahoru hned za mnou. Snažil jsem se jí vyhýbat pohledem.
Sebrala jednomu mrtvolnému důstojníkovi dalekohled a zahleděla se k obzoru. „Konečně. Kapitáne, plnou parou vpřed!“
Podíval jsem se stejným směrem jako ona, ale moc jsem toho neviděl. Nebe bylo zamračené, vzduch zamlžený a vlhký jako pára z žehličky. Napínal jsem zrak, ale viděl jsem jen pár tmavých rozmazaných skvrn v dálce.
Můj námořní smysl mi prozradil, že jsme někde u pobřeží severní Floridy, takže jsme přes noc urazili dlouhou cestu, delší, než by zvládla každá loď smrtelníků.
Zvýšili jsme rychlost a motor zasténal.
Tyson nervózně zamumlal: „Velká námaha na písty. Nejsou na hlubokou vodu.“
Netušil jsem, jak to ví, ale byl jsem z toho nesvůj.
Po několika dalších minutách se ty tmavé skvrny před námi zaostřily. Na severu vyrůstala z moře mohutná masa kamene – ostrov s útesy nejmíň třicet metrů vysokými. Asi tak půl míle jižně od něj bylo vidět další tmavou skvrnu, zuřící bouři. Nebe a moře se vařily dohromady jako burácející masa.
„Hurikán?“ zeptala se Annabeth.
„Ne,“ odpověděla Clarisse. „Charybda.“
Annabeth zbledla. „Blázníš?“
„Jediná cesta do Moře nestvůr. Přímo mezi Charybdou a její sestrou Skyllou.“ Clarisse ukázala na vrcholek útesu a mě přepadl pocit, že tam nahoře žije něco, co bych nerad potkal.
„Co blázníš, jediná cesta?“ zeptal jsem se. „Moře je přece volné! Prostě to obeplujme.“
Clarisse obrátila oči k nebi. „Copak ty nic neznáš? Kdybych se je pokusila obeplout, prostě by se zase objevily přede mnou. Pokud se chceš dostat do Moře nestvůr, musíš mezinimi proplout.“
„A co srážející se skály?“ zkusila to Annabeth. „To je další vstup. Použil ho Iason.“
„Kanony skálu neodpálím,“ namítla Clarisse. „Kdežto nestvůry…“
„Ty jsi blázen,“ zakroutila hlavou Annabeth.
„Koukej a uč se, chytrolínko.“ Clarisse se obrátila ke kapitánovi. „Nastavit kurz na Charybdu!“
„Ano, má paní.“
Motor zasténal, železné plátování zarachotilo a loď začala nabírat rychlost.
„Clarisse,“ řekl jsem, „Charybda saje moře. Je to tak v tom příběhu?“
„A zase ho vyplivuje, jasně.“
„A co Skylla?“
„Ta žije v jeskyni nahoře na těch útesech. Když se k ní dostaneme moc blízko, její hadí hlavy se snesou dolů a začnou vytahovat námořníky z lodi.“
„Tak si teda vyberme Skyllu,“ navrhl jsem. „Všichni půjdou do podpalubí a prostě prosupíme kolem.“
„Ne!“ stála na svém Clarisse. „Pokud Skylla nedostane svoje maso, mohla by sebrat celou loď. Navíc je to vysoko na zaměření. Moje kanony nedokážou pálit přímo nahoru. Charybda si jenom tak sedí uprostřed toho svého víru. Poplujeme přímo na ni, namíříme na ni kanóny a odstřelíme ji do Tartaru!“
Prohlásila to s takovým zanícením, že se mi skoro chtělo jí věřit.
Motor hučel. Kotle se tak zahřívaly, že jsem cítil, jak se mi paluba pod nohama rozpaluje. Komíny chrlily kouř. Rudá Arésova vlajka se třepetala ve větru.
Když jsme se dostali blíž k nestvůrám, zvuk Charybdy sílil a sílil – příšerné dunění obrovského množství vody, jako by někdo spláchl největší záchod ve vesmíru. Pokaždé, když Charybda nasála vodu, loď se otřásla a zhoupla se dopředu. Pokaždé, když vydechla, zvedli jsme se na vodě a bičovaly nás třímetrové vlny.
Pokoušel jsem se ten vír nějak změřit. Došel jsem k závěru, že Charybdě trvá asi tři minuty, než nasaje a zničí všechno v okruhu půl míle. Abychom se jí vyhnuli, museli bychom plout přímo podél útesů Skylly. A i když mohla být Skylla pořádně zlá, ty útesy mi připadaly docela sympatické.
Nemrtví námořníci se činili na stožárové palubě. Podle mě už měli zkušenosti se ztracenou bitvou, takže je to netrápilo. Nebo se možná nestarali, že bude po nich, protože už stejně zemřeli. Ani z jednoho mi nebylo nijak líp.
Annabeth stála vedle mě a svírala zábradlí. „Pořád máš tu termosku plnou větru?“
Přikývl jsem. „Ale je nebezpečné použít to při takovém víru. Další vítr by mohl všechno ještě zhoršit.“
„A co takhle nějak ovládnout vodu?“ zeptala se. „Jsi Poseidónův syn. Už jsi to dokázal.“
Měla pravdu. Zavřel jsem oči a pokoušel se uklidnit moře, ale nemohl jsem se soustředit. Charybda byla hlasitá a mocná. Vlny nereagovaly.
„Já – já to nedokážu,“ přiznal jsem zoufale.
„Potřebujeme náhradní plán,“ usoudila Annabeth. „Tohle nepůjde.“
„Annabeth má pravdu,“ přidal se Tyson. „Motor není dobrý.“
„Jak to myslíš?“ zeptala se.
„Tlak. Písty potřebují spravit.“
Než to mohl vysvětlit, ten kosmický záchod zase spláchl s hlasitým chrrrst! Loď se zhoupla kupředu a mě to hodilo na palubu. Ocitli jsme se ve víru.
„Plnou parou vzad!“ křičela Clarisse do toho hluku. Moře se kolem nás pěnilo, vlny se rozbíjely o palubu. Železné plátování už bylo tak horké, že se z něj kouřilo. „Dostaňme se na dostřel! Připravit kanóny na pravoboku!“
Mrtvoly Konfederace pobíhaly sem a tam. Lodní šroub se točil obráceně, pokoušel se loď zpomalit, ale pořád jsme klouzali do středu víru.
Z podpalubí vyrazil jeden námořnický zombie a běžel ke Clarisse. Ze šedé uniformy se mu kouřilo. Vousy mu hořely. „Kotelna se přehřívá, madam! Loď vybuchne!“
„No tak běžte dolů a spravte to!“
„To nejde!“ křičel námořník. „V tom žáru se vypaříme.“
Clarisse praštila z boku do komory kanónu. „Nepotřebuju nic víc než pár minut! Jenom se dostat na dostřel!“
„Ženeme se moc rychle,“ prohlásil ponuře kapitán. „Připravte se na smrt.“
„Ne!“ zařval Tyson. „Já to umím spravit.“
Clarisse se na něj nevěřícně podívala. „Ty?“
„Je to kyklop,“ řekla Annabeth. „Oheň mu neublíží. A zná mechaniku.“
„Běž!“ vykřikla Clarisse.
„Tysone, ne!“ Popadl jsem ho za ruku. „Je to strašně nebezpečné!“
Poplácal mě po ruce. „Jediná cesta, brácho.“ Měl odhodlaný výraz – sebejistý, vyrovnaný. Takhle jsem ho nikdy dřív neviděl. „Já to spravím. Hned se vrátím.“
Jak jsem ho tak pozoroval, jak za tím doutnajícím námořníkem mizí do podpalubí, měl jsem strašný pocit. Chtěl jsem se za ním rozběhnout, ale loď znovu poskočila – a pak jsem uviděl Charybdu.
Objevila se jen pár set metrů od nás, zahlédl jsem ji skrz vír mlhy, kouře a vody. První věc, které jsem si všiml, byl útes – černá skála z korálů, s fíkovníkem držícím se na vršku, podivně pokojná věc přímo uprostřed víru. Všude kolem se voda stáčela do trychtýře jako světlo kolem temné díry. Pak jsem uviděl hroznou věc zakotvenou na útesu hned nad hladinou – obrovská tlama se slizovitými rty a zuby velikosti veslic obrostlými mechem. A nejhorší bylo, že ty zuby měly rovnátka, pásy rezavého kovu s povlakem, s kousky ryb a naplavenin a plovoucího smetí, které v nich uvízlo.
Charybda byla jako zubařova noční můra. Nic než velká černá tlama s křivými zuby a pořádným předkusem a po staletí nedělala nic, než se krmila a po jídle si nečistila zuby. Jak jsem se tak díval, celé moře kolem ní to vtáhlo do prázdnoty – žraloky, hejna ryb, obří oliheň. A uvědomil jsem si, že za několik vteřin se tam ocitne i konfederační loď Birmingham.
„Lady Clarisse,“ houkl kapitán. „Kanony na přídi a na pravoboku jsou v dostřelu!“
„Palte!“ nařídila Clarisse.
Do tlamy nestvůry byly vypáleny tři salvy. Jedna vyrazila okraj řezáku. Další zmizela v jícnu. Třetí zasáhla jeden ze zachovalých pásů rovnátek, odrazila se zpátky na nás a sestřelila Arésovu vlajku ze stožáru.
„Znovu!“ zavelela Clarisse. Dělostřelci naládovali, ale já věděl, že je to k ničemu. Museli bychom na to monstrum vystřelit stokrát, abychom mu doopravdy ublížili, a tolik času jsme neměli. Nasávalo nás to moc rychle.
Najednou se vibrace paluby změnily. Motor hučel silněji a stabilněji. Loď se otřásla a my se začali odtahovat od tlamy.
„Tyson to zvládl!“ zvolala Annabeth.
„Počkat!“ namítla Clarisse. „Musíme se držet blízko!“
„Umřeme!“ vykřikl jsem. „Musíme se dostat dál.“
Chytil jsem se zábradlí, jak se loď bránila podtlaku. Prohnala se kolem nás zničená Arésova vlajka a uvízla v Charybdiných rovnátkách. Nepostupovali jsme nijak rychle, ale aspoň jsme se drželi. Tyson nám nějak zajistil dost síly na to, aby nás vír nenasál.
Tlama se najednou zavřela. Moře umlklo a nastal absolutní klidu. Přes Charybdu se přelila voda.
Pak se tlama otevřela, zrovna tak rychle, jako se zavřela, vychrlila stěnu vody a vyvrhla všechno nepoživatelné včetně našich dělových koulí. Jedna z nich práskla do boku Birminghamu se zvučným cink jako zvoneček na pouťové atrakci.
Odhodilo nás to dozadu na vlně, která musela být dvanáct metrů vysoká. Nasadil jsem veškerou sílu vůle a snažil jsem se loď udržet, aby se nepřevrhla, ale pořád jsme se neovladatelně točili a řítili se na útesy na druhé straně úžiny.
Z podpalubí vyrazil další doutnající námořník. Vrazil do Clarisse a málem je oba srazil přes palubu. „Motor každou chvíli vybuchne!“
„Kde je Tyson?“ zjišťoval jsem.
„Pořád tam dole,“ řekl námořník. „Nějak to drží dohromady, ale nevím, jak dlouho to ještě dokáže.“
Kapitán prohlásil: „Musíme opustit loď.“
„Ne!“ vykřikla Clarisse.
„Nemáme jinou možnost, má paní. Trup se už rozlamuje! Loď to nezvládne –“
Větu už nedokončil. Jako blesk se z nebe sneslo cosi hnědého a zeleného, chňaplo to kapitána a vytáhlo ho pryč. Zbyly po něm jenom kožené boty.
„Skylla!“ zaječel námořník a z útesu vyrazil další sloup hadího těla a popadl ho. Odehrálo se to tak rychle, že to bylo spíš jako pozorovat laserový paprsek než nestvůru. Nerozeznal jsem ani tvář té potvory, jen záblesk zubů a šupiny.
Otevřel jsem meč a pokoušel se nestvůru seknout, zatímco odnášela dalšího námořníka, ale byl jsem strašně pomalý.
„Všichni dolů!“ vykřikl jsem.
„Nemůžeme!“ I Clarisse vytasila meč. „Dolní paluba je v plamenech.“
„Záchranné čluny!“ napadlo Annabeth. „Rychle!“
„Nikdy se nevyhnou těm útesům,“ sýčkovala Clarisse. „Všechny nás to sežere.“
„Musíme to zkusit. Percy, termosku.“
„Nemůžu opustit Tysona!“
„Musíme připravit čluny!“
Clarisse poslechla Annabeth. Spolu s několika nemrtvými námořníky odkryla jednu ze dvou záchranných veslic, zatímco hlavy Skylly pršely z nebe jako zubatý roj meteoritů a sbíraly jižanské námořníky jednoho po druhém.
„Připrav další loď.“ Hodil jsem Annabeth termosku. „Já jdu pro Tysona.“
„Nemůžeš!“ namítla. „To horko tě zabije!“
Neposlouchal jsem ji. Rozběhl jsem se k průlezu do kotelny, když tu najednou jsem se už nohama nedotýkal paluby. Letěl jsem přímo vzhůru, vítr mi hvízdal v uších, bok útesu jsem měl jenom pár centimetrů od tváře.
Skylla mě nějak popadla za batoh a zvedala mě nahoru do svého doupěte. Bez uvažování jsem máchl mečem za sebe a podařilo se mi tu věc bodnout do slídivého žlutého oka. Zachrochtala a pustila mě.
Už jenom ten pád by mi stačil, protože jsem byl tak třicet metrů ve vzduchu. Ale jak jsem padal, loď Birmingham pode mnou navíc explodovala.
PRRRÁÁÁSK!
Strojovna vybuchla a rozmetala kusy železných plátů do všech směrů jako ohnivá křídla.
„Tysone!“ zaječel jsem.
Záchranným člunům se podařilo dostat se z lodi, ale ne daleko. Hořící vrak pršel dolů z nebe. Clarisse a Annabeth to buď roztrhalo, nebo spálilo, nebo stáhlo na dno silou potápějícího se trupu, a to byl ještě optimistický dohad, že unikly Skylle.
Pak jsem uslyšel jinou explozi – zvuk Hermovy kouzelné termosky, která se otevírala trochu moc rychle. Bílé pásy větru zaduly všemi směry, rozehnaly záchranné lodě, sebraly mě z mého volného pádu a postrčily mě přes oceán.
Nic jsem neviděl. Otáčel jsem se ve vzduchu, něco tvrdého mě praštilo do hlavy, narazil jsem na hladinu tak prudce, že by mi to polámalo všechny kosti, kdybych nebyl syn boha moře.
Poslední, co jsem si pamatoval, bylo to, že se potápím do hořícího moře, vím, že Tyson je navždycky pryč, a lituju, že se nemůžu utopit.
Dvanáctá kapitola
|
P
|
robudil jsem se na veslici s nouzovou plachtou, spíchnutou ze šedé látky uniformy. Vedle mě seděla Annabeth a obracela plachtu po větru.
Pokusil jsem se posadit a okamžitě jsem zmalátněl.
„Odpočívej,“ nařídila mi. „Budeš to potřebovat.“
„Co Tyson…?“
Zavrtěla hlavou. „Percy, je mi to vážně líto.“
Mlčeli jsme a vlny námi házely nahoru a dolů.
„Možná to přežil,“ zkusila to nepřesvědčivě. „Podle mě ho oheň zabít nemůže.“
Přikývl jsem, ale neměl jsem důvod cítit nějakou naději. Viděl jsem, jak ta exploze prorvala masivní železo. Pokud byl Tyson tam dole v kotelně, nemohl to v žádném případě přežít.
Obětoval pro nás život a já dokázal myslet jenom na ty doby, kdy jsem se za něj styděl a zapíral, že jsme příbuzní.
Vlny pleskaly o loď. Annabeth mi ukázala pár věcí, které zachránila z vraku – Hermovu termosku (teď už prázdnou), pytel plný ambrózie, pár námořnických košil a láhev limonády Dr. Pepper. Vylovila mě z vody a našla můj batoh, rozkousnutý napůl zuby Skylly. Většina mých věcí uplavala, ale zůstala mi Hermova lahvička vitaminů a samozřejmě jsem měl Anaklusmos. To pero se mi pokaždé znovu objevilo v kapse, ať jsem ho ztratil kdekoli.
Pluli jsme celé hodiny. Teď, když jsme byli v Moři nestvůr, se voda leskla jasnější zelení, podobala se kyselině hydry. Vítr voněl čerstvě a slaně, ale nesl v sobě i kovový pach – jako by se blížila bouře. Nebo něco ještě nebezpečnějšího. Věděl jsem, kterým směrem máme plout. Věděl jsem, že jsme přesně sto třináct námořních mil západně až severozápadně od našeho cíle. Ale ani tak jsem se necítil o nic míň ztracený.
Ať jsme se obrátili kamkoli, slunce jako by mi svítilo přímo do očí. Střídavě jsme upíjeli limonádu a stínili se plachtou, jak to šlo. A probrali jsme můj poslední sen o Groverovi.
Podle Annabethina odhadu jsme ho museli najít za necelých čtyřiadvacet hodin, pokud byl můj sen přesný a pokud si to kyklop Polyfémos nerozmyslel a nezkusil se s Groverem oženit dřív.
„Jo,“ zabručel jsem hořce. „Kyklopovi nemůžeš nikdy věřit.“
Annabeth zírala přes vodu. „Je mi to líto, Percy. V Tysonovi jsem se spletla, rozumíš? Moc ráda bych mu to řekla.“
Snažil jsem se na ni pořád zlobit, ale nebylo to lehké. Prožili jsme toho spolu spoustu. Mnohokrát mi zachránila život. Bylo ode mě hloupé se na ni vztekat.
Zahleděl jsem se na náš ubohý majeteček – na prázdnou termosku na vítr, na lahvičku multivitaminů. Myslel jsem na to, jak Luke zuřil, když jsem s ním chtěl promluvit o jeho otci.
„Annabeth, jaká byla ta věštba, kterou zná Cheirón?“
Našpulila rty. „Percy, neměla bych –“
„Já vím, Cheirón slíbil bohům, že mi to neřekne. Ale tys nic neslíbila, je to tak?“
„Vědět není vždycky nejlepší.“
„Tvoje máma je bohyně moudrosti!“
„Já vím! Ale když se hrdinové dozvědí o svojí budoucnosti, vždycky se ji snaží změnit, a nikdy to nevyjde.“
„Bohové mají strach z něčeho, co udělám, až budu starší,“ hádal jsem. „Až mi bude šestnáct.“
Annabeth obracela svou čepici Yankeeů v rukách. „Percy, já neznám celé proroctví, ale varuje před nějakým polokrevným dítětem Velké trojky – před příštím, které se dožije šestnácti let. To je ten pravý důvod, proč Zeus, Poseidón a Hádés uzavřeli po druhé světové válce dohodu, že už nebudou mít děti. Další dítě Velké trojky, které se dožije šestnácti let, bude nebezpečná zbraň.“
„Proč?“
„Protože ten hrdina rozhodne o osudu Olympu. On nebo ona udělá rozhodnutí, které buď zachrání éru bohů, nebo ji zničí.“
Dal jsem si načas, aby mi to pořádně došlo. Mořskou nemocí netrpím, ale najednou se mi zhoupl žaludek. „To proto mě Kronos loni v létě nezabil.“
Přikývla. „Mohl by ses mu hodit. Kdyby tě přetáhl na svou stranu, měli by bohové vážný malér.“
„Ale pokud jde v tom proroctví o mě –“
„To poznáme, jedině když přežiješ ještě tři roky. To je pro polokrevného dost dlouhá doba. Když se Cheirón dozvěděl o Thalii, myslel si, že se ta věštba týká jí. Proto se tak zoufale snažil dostat ji bezpečně do tábora. Pak v boji padla a proměnila se v borovici a nikdo z nás nevěděl, co si má o tom všem myslet. Dokud ses neobjevil ty.“
Po levoboku se nám z vody vynořila skoro pět metrů dlouhá zelená ostnatá hřbetní ploutev a zase zmizela.
„To dítě v proroctví… nemůže to být třeba kyklop?“ zeptal jsem se. „Velká trojka má spoustu dětí mezi nestvůrami.“
Annabeth zavrtěla hlavou. „Orákulum řeklo ‚polokrevný‘. To vždycky znamená napůl člověk, napůl bůh. Vážně není naživu nikdo, kdo by to mohl být, kromě tebe.“
„Tak proč mě bohové vůbec nechávají žít? Bylo by bezpečnější mě zabít.“
„To máš pravdu.“
„Dík.“
„Percy, já nevím. Myslím, že někteří bohové by tě rádi zabili, ale nejspíš se bojí, že by urazili Poseidóna. A jiní… možná tě pořád pozorují a snaží se odhadnout, jaký hrdina z tebe bude. Koneckonců bys mohl být nástrojem pro přežití. Hlavní otázka je… co uděláš za tři roky? Jak se rozhodneš?“
„Naznačilo něco to proroctví?“
Annabeth zaváhala.
Možná by mi prozradila víc, ale právě tehdy se přímo odnikud snesl z nebe racek a přistál na našem provizorním stěžni. Annabeth se vylekala, když jí ten pták upustil do klína malý chumel listů.
„Země,“ řekla. „Země je blízko!“
Posadil jsem se zpříma. Jistě, v dálce se rýsovala modrá a hnědá linie. Za další minutu jsem rozeznal ostrov s malou horou uprostřed, zářivě bílou skupinu budov, pláž posetou palmami, přístav plný nejrůznějších podivných plavidel.
Proud táhl naši loď k tomu, co vypadalo jako tropický ráj.
„Vítejte!“ zahlaholila žena s deskami.
Vypadala jako letuška – modrý kostýmek, dokonalý make-up, vlasy stažené do koňského ohonu. Vystoupili jsme na molo a ona nám potřásla rukama. Věnovala nám tak oslnivý úsměv, až bys řekl, že jsme zrovna vystoupili z Princezny Andromedy, ne z omlácené loďky.
Na druhé straně naše loď nebyla nejdivnější plavidlo v přístavu. Kromě skupiny zábavních jachet tu byla ponorka amerického námořnictva, několik kánoí z vydlabaného kmene a staromódní třístěžňová plachetnice. Měli tu přistávací plochu pro vrtulníky s helikoptérou s nápisem „Pátý kanál Fort Lauderdale“ a krátkou přistávací dráhou s malým osobním tryskáčem a vrtulovým letadlem, které vypadalo jako stíhačka z druhé světové války. Možná to byly jenom repliky vystavené pro turisty.
„Jste u nás poprvé?“ zjišťovala ta dáma s deskami.
Annabeth a já jsme si vyměnili pohledy. Annabeth ze sebe vydala jen: „Ehm…“
„Poprvé – v – lázních,“ řekla žena a zapisovala si to do papírů na desce. „Podívejme se…“
Kriticky nás přejela pohledem shora dolů. „Hmmm. Pro mladou dámu pro začátek bylinný zábal. A samozřejmě celková úprava zevnějšku pro mladého pána.“
„Cože?“ zeptal jsem se.
Měla moc práce se svými poznámkami, než aby odpověděla.
„Správně!“ prohlásila pak s bodrým úsměvem. „No, jsem přesvědčená, že K. K. si s vámi bude chtít promluvit osobně ještě před slavností luau. Pojďte, prosím.“
A bylo to tady. Annabeth a já jsme byli na léčky zvyklí a ty léčky obyčejně vypadaly zpočátku dobře. Takže jsem čekal, že se ta dáma každou chvíli promění v hada nebo v nějakého démona nebo podobně. Ale na druhé straně jsme většinu dne strávili na loďce. Byl jsem přehřátý, unavený a hladový, a když se ta žena zmínila o slavnosti, žaludek se mi postavil na zadní a žebral jako pes.
„Myslím, že to neuškodí,“ zamumlala Annabeth.
Jistěže nám to mohlo uškodit, ale stejně jsme za tou ženskou šli. Ruce jsem držel v kapsách, kde jsem si schovával svou jedinou kouzelnou obranu – Hermovy vitaminy a Anaklusmos – ale čím dál jsme se blížili k lázním, tím víc jsem na ně zapomínal.
Bylo to tam úžasné. Bílý mramor a modrá voda, kam jsem se podíval. Po svahu hory se táhly terasy, na každé úrovni měly bazény, spojené vodními skluzavkami a vodopády a podvodními tunely, kterými mohl člověk proplavat. Fontány rozstřikovaly vodu do vzduchu a malovaly úžasné tvary jako třeba orly v letu a koně v trysku.
Tyson koně miloval a já věděl, že by se mu ty fontány líbily. Už jsem se chtěl obrátit, abych se podíval, jak se tváří, a teprve pak jsem si vzpomněl: Tyson je pryč.
„Jsi v pořádku?“ zeptala se mě Annabeth. „Vypadáš bledý.“
„Nic mi není,“ zalhal jsem. „Jenom… pojďme dál.“
Míjeli jsme všechna možná ochočená zvířata. V hromadě plážových osušek dřímala mořská želva. Leopard se ve spánku roztahoval na skokanském prkně. Lázeňští hosté – co jsem viděl, byly to samé mladé ženy – polehávali na skládacích lehátkách, popíjeli ovocné koktejly nebo si četli časopisy, na tvářích jim zasychal nějaký bylinkový sajrajt a manikérky v bílých uniformách jim ošetřovaly nehty.
Když jsme zamířili po schodech nahoru k čemusi, co vypadalo jako hlavní budova, uslyšel jsem zpívat nějakou ženu. Její hlas se nesl vzduchem jako ukolébavka. Slova byla v nějakém jiném jazyce než ve starořečtině, ale stejně starém – možná to byla mínojština nebo něco podobného. Rozuměl jsem, o čem zpívá – o měsíčním světle v olivových hájích, o barvách svítání. A o kouzlu. Něco o kouzlu. Ten hlas jako by mě zvedal ze schodů a nesl mě k ní.
Vešli jsme do velké místnosti, která měla přední stěnu celou z oken. Zadní stěnu pokrývala zrcadla, takže to vypadalo, jako by se pokoj táhl donekonečna. Stálo tam pár kousků od pohledu drahého bílého nábytku a na stole v rohu velká drátěná klec. Jaksi tam nezapadala, ale zvlášť jsem o tom neuvažoval, protože zrovna v tu chvíli jsem uviděl tu ženu, která zpívala… no páni.
Seděla u tkalcovského stavu velikosti obří televize a úžasně šikovně proplétala barevná vlákna sem a tam. Gobelín se mihotal, jako by byl trojrozměrný – scéna s vodopádem působila tak skutečně, že jsem přímo viděl plynoucí vodu a mraky, táhnoucí se po obloze na tkanině.
Annabeth zalapala po dechu. „To je nádhera.“
Žena se obrátila. Byla ještě krásnější než tkanina. V dlouhých tmavých vlasech měla zapletená zlatá vlákna. Měla pronikavé zelené oči a na sobě hedvábné černé šaty se vzorem, který jako by se na látce pohyboval: stíny zvířat, černá v černé, jako jelen, který běží nočním lesem.
„Ty dokážeš ocenit tkaní, má drahá?“ zeptala se ta žena.
„To ano, paní!“ přikývla Annabeth. „Moje matka je –“
Zarazila se. Člověk nemůže jenom tak mezi řečí přiznat, že jeho matka je Athéna, bohyně, která vynalezla stav. Většina lidí by toho dotyčného pak rovnou zamkla do polstrovaného pokoje.
Naše hostitelka se jen usmála. „Máš dobrý vkus, má drahá. Jsem moc ráda, že jste přišli. Jmenuji se K. K.“
Zvířata v kleci v rohu se rozkvičela. Podle zvuku to musela být morčata.
Představili jsme se té ženě. Prohlédla si mě tak nějak odmítavě, jako bych neprošel nějakou zkouškou. Okamžitě jsem se cítil pod psa. Z nějakého důvodu jsem té paní chtěl vážně udělat radost.
„Ach, drahý,“ povzdechla si. „Ty doopravdy potřebuješ mou pomoc.“
„Co prosím, madam?“ zeptal jsem se.
K. K. zavolala na ženu v kostýmku: „Hyllo, vezmi Annabeth na prohlídku, ano? Ukaž jí, co tady všechno máme. Bude třeba ji převléknout. A ty vlasy, svatá dobroto. Až si promluvím s tímto mladým džentlmenem, probereme její celkový vzhled.“
„Ale…“ Annabethin hlas zněl ublíženě. „Co je špatného na mých vlasech?“
K. K. se shovívavě usmála. „Má drahá, jsi rozkošná. Opravdu! Ale vůbec nepředvádíš všechno, co v tobě je. Tolik promarněného potenciálu!“
„Promarněného?“
„No, jistě nejsi spokojená s tím, jak vypadáš! Svatá dobroto, to není nikdo. Ale nedělej si starosti. Tady v lázních dokážeme zdokonalit každého. Hylla ti ukáže, co mám na mysli. Ty, má drahá, potřebuješ odemknout své pravé já!“
Annabeth toužebně zahořely oči. Nikdy jsem neviděl, že by jí tak dokonale došla řeč. „Ale… co Percy?“
„Á, jistě,“ pokývala K. K. a věnovala mi smutný pohled. „Percy vyžaduje mou osobní péči. Potřebuje mnohem víc práce než ty.“
Kdyby mi to řekl někdo jiný, jistě bych se naštval, ale když to prohlásila K. K., zesmutněl jsem. Zklamal jsem ji. Musel jsem vymyslet, jak se polepšit.
Morčata kvičela, jako by měla hlad.
„No…“ začala Annabeth. „Asi by…“
„Pojď tudy, drahá,“ řekla Hylla. A Annabeth se nechala odvést do lázeňských zahrad lemovaných vodopády.
K. K. mě chytla za paži a zavedla mě ke stěně se zrcadly. „Vidíš, Percy… potřebuješ pořádnou pomoc, abys v sobě odemkl vlastní potenciál. První krok je přiznat si, že nejsi spokojený s tím, jak to je.“
Před tím zrcadlem jsem byl nervózní. Nesnášel jsem úvahy o tom, jak vypadám – třeba o tom prvním uhru, který mi vyrazil na nose na začátku školního roku, nebo o tom, že nemám přední zuby nejrovnější, nebo že mám na hlavě věčně vrabčí hnízdo.
Hlas K. K. mi tohle všechno připomněl, jako by mě strkala pod mikroskop. A moje oblečení stálo taky za houby. Věděl jsem to.
Co na tom? myslelo si něco ve mně. Ale když jsem stál před zrcadlem K. K., bylo těžké na sobě vidět něco dobrého.
„No tak, no tak,“ těšila mě K. K. „Co kdybychom zkusili… tohle.“
Luskla prsty a přes zrcadlo se přetáhla nebesky modrá záclona. Mihotala se jako látka na jejím stavu.
„Co vidíš?“ zeptala se K. K.
Podíval jsem se na tu modrou látku a netušil jsem, co myslí. „Já ne –“
Pak to změnilo barvy. Uviděl jsem sám sebe – odraz, ale zároveň to odraz nebyl. Tam na té látce se chvěla bezvadnější verze Percyho Jacksona – v padnoucím super oblečení, se sebejistým úsměvem. Zuby jsem měl rovné. Žádné uhry. Dokonale opálený. Atletičtější postava. Možná i o pár čísel vyšší. Byl jsem to já, ale bez chyb.
„Páni,“ vypravil jsem ze sebe.
„Chceš tohle?“ zeptala se K. K. „Nebo mám zkusili jiný –“
„Ne,“ zarazil jsem ji. „Tohle… tohle je bezva. Vážně dokážete –“
„Můžu ti poskytnout úplnou profesionální úpravu,“ slíbila K. K.
„A v čem je háček?“ zeptal jsem se. „Musím něco jako… držet nějakou zvláštní dietu?“
„Ale ne, je to úplně jednoduché,“ řekla K. K. „Spousta čerstvého ovoce, mírný cvičební program a samozřejmě… tohle.“
Přistoupila ke svému baru a naplnila sklenici vodou. Pak roztrhla pytlík nějakého rozpustného nápoje a nasypala ten červený prášek do vody. Směs začala zářit. Když to vyprchalo, vypadal nápoj jako normální jahodový mléčný koktejl.
„Jeden takový místo pravidelného jídla,“ prohlásila K. K. „Zaručuju ti, že výsledek uvidíš okamžitě.“
„Jak je to možné?“
Zasmála se. „Proč se na to ptát? Copak nechceš být dokonalý okamžitě?“
Kdesi vzadu v hlavě mě něco trápilo. „Proč tady v lázních nejsou žádní muži?“
„Ale jistěže tu jsou,“ ubezpečila mě K. K. „Už brzy se s nimi setkáš. Jenom zkus tu směs. Uvidíš.“
Podíval jsem se na modrou látku, na svůj odraz, a přitom ne svůj.
„No tak, Percy,“ napomínala mě K. K. „Nejtěžší část toho procesu úpravy je vzdát se kontroly. Musíš se rozhodnout: chceš věřit svému názoru na to, jak bys měl vypadat, nebo mému?“
Cítil jsem, jak mi v krku vyschlo. Slyšel jsem se říkat: „Vašemu.“
K. K. se usmála a podala mi sklenici. Zvedl jsem si ji k puse.
Chutnalo to tak, jak to vypadalo – jako jahodový mléčný koktejl. Skoro hned se ve mně rozlilo teplo. Nejprve příjemné, potom až bolavě horké, pronikavé, jako by ta směs ve mně vřela.
Zkroutil jsem se a pustil sklenku. „Co jste to… co se to děje?“
„Nedělej si starosti, Percy,“ řekla K. K. „Ta bolest pomine. Podívej se! Jak jsem slíbila. Okamžitý výsledek.“
Něco bylo špatně.
Záclona se rozplynula a já viděl v zrcadle, jak se mi zmenšují ruce, kroutí se, vyrůstají z nich dlouhé jemné drápky. Na tváři mi vyrazila srst, i pod trikem a všude, kde si to umíte představit. Zuby mi v puse nějak ztěžkly. Oblečení mi začínalo být velké, K. K. se zvětšovala – ne, to já jsem se scvrkával.
Pak jsem se najednou příšerně rychle ponořil do jeskyně tmavé látky. Byl jsem pohřben ve vlastním triku. Snažil jsem se utéct, ale popadly mě nějaké ruce – ruce velké jako já sám. Pokoušel jsem se křičet o pomoc, ale z pusy mi vycházelo jenom: „Kví, kví, kví!“
Ty obří ruce mě stiskly na břiše a zvedly mě do výšky. Bránil jsem se a kopal nohama a rukama, které mi připadaly hrozně krátké, a najednou jsem zděšeně zíral do obrovské tváře K. K. „Dokonalé!“ zaduněl její hlas. Poplašeně jsem se svíjel, ale ona mě jen chytila pevněji kolem srstnatého bříška. „Vidíš, Percy? Odemkl jsi své pravé já!“
Přidržela mě u zrcadla a z toho, co jsem uviděl, jsem se v hrůze zas rozpištěl: „Kví, kví, kví!“ Stálatam K. K., krásná a usměvavá, a držela načepýřeného tvora s výraznými předními zuby, s drobnými drápky a bílo-oranžovou kožešinou. Když jsem se pohnul, udělal to i ten chundelatý tvor v zrcadle. Byl jsem… byl jsem…
„Morčátko,“ promluvila K. K. „Krásné, že? Říká se jim taky guinejská prasátka. Muži jsou prasata, Percy Jacksone. Dřív jsem je proměňovala v opravdová prasata, ale byli tak smradlaví a velicí a obtížně se chovali. Nijak zvlášť se nelišili od toho, co byli dřív, vážně. Morčátka jsou mnohem praktičtější! A teď pojď a seznam se s ostatními muži.“
„Kvííí!“ protestoval jsem a snažil se ji poškrábat, ale K. K. mě stiskla tak pevně, že jsem málem ztratil vědomí.
„Nic takového, maličký,“ napomenula mě, „nebo tebou nakrmím sovy. Běž do klece jako hodný malý mazlíček. Když se budeš dobře chovat, zítra už můžeš být na cestě. Vždycky se najde nějaká školní třída, která potřebuje nové morčátko.“
Mozek mi pracoval stejně rychle jako drobounké srdíčko. Potřeboval jsem se dostat zpátky ke svému oblečení, které leželo na hromadě na zemi. Kdyby se mi to povedlo, mohl bych vytáhnout z kapsy Anaklusmos a… A co pak? Nedokázal bych pero otevřít. A i kdyby se mi to povedlo, stejně bych meč neudržel.
Bezmocně jsem se svíjel, když mě K. K. nesla ke kleci s morčaty a otvírala drátěné dveře.
„Seznam se s mými problémovými jedinci, Percy,“ vyzvala mě. „Nikdy z nich nebudou dobří mazlíčci do třídy, ale můžou tě leccos naučit. Většina z nich je v téhle kleci už tři sta let. Pokud s nimi nechceš zůstat napořád, navrhuju ti –“
Ozval se Annabethin hlas: „Slečno K. K.?“
K. K. starořecky zaklela. Zastrčila mě do klece a zavřela dveře. Kvičel jsem a škrábal o mříže, ale k ničemu to nebylo. Viděl jsem, jak K. K. rychle odkopla mé oblečení pod stav, zrovna když Annabeth vešla.
Málem jsem ji nepoznal. Měla na sobě hedvábné šaty bez rukávů jako K. K., jen byly bílé. Světlé vlasy měla čerstvě umyté a načesané a vyzdobené zlatými stužkami. A nejhorší ze všeho bylo to, že byla namalovaná. Nečekal jsem, že by se při něčem takovém nechala někdy přistihnout. Netvrdím, že nevypadala dobře. Vážně jí to slušelo. I kdybych dokázal něco říct kromě kví, kví, kví, nejspíš bych byl stejně celý zaražený. Ale zároveň na tom bylo něco úplně špatně. Prostě to nebyla Annabeth.
Rozhlédla se po pokoji a zamračila se. „Kde je Percy?“
Rozkvičel jsem se jako o život, ale zřejmě mě neslyšela.
K. K. se usmála. „Podstupuje právě jedno z mých ošetření, má drahá. Nemusíš se bát. Vypadáš báječně! Co říkáš na tu prohlídku?“
Annabeth se rozzářila. „Ta vaše knihovna je úžasná!“
„Ano, to je,“ souhlasila K. K. „Nejlepší znalosti uplynulých tří tisíciletí. Cokoli, co chceš studovat, cokoli, čím chceš být, má drahá.“
„Architektka?“
„Ale kde!“ ušklíbla se K. K. „Ty, má drahá, máš v sobě nadání pro kouzelnici. Stejně jako já.“
Annabeth o krok ustoupila. „Kouzelnici?“
„Ano, má drahá.“ K. K. zvedla ruku. V dlani se jí objevil plamen a tancoval jí na špičkách prstů. „Moje matka je bohyně kouzel. Poznám dceru Athény, jakmile ji uvidím. My dvě se od sebe tak moc nelišíme. Obě vyhledáváme vědomosti. Obě oceňujeme velikost. Ani jedna z nás nepotřebuje stát ve stínu mužů.“
„Já – já tomu nerozumím.“
Zase jsem zakvičel z plných plic, snažil jsem se přilákat Annabethinu pozornost, ale buď mě neslyšela, nebo si myslela, že ty zvuky nejsou důležité. Mezitím se z kotce trousila další morčata, aby si mě prohlédla. Nečekal bych, že morčata můžou vypadat výhružně, ale tahle ano. Bylo jich půl tuctu, měla špinavé kožichy a polámané zuby a slídivé červené oči. Byla ulepená od pilin a páchla, jako by tam opravdu trčela tři sta let a celou tu dobu jim nikdo nevyčistil klec.
„Zůstaň se mnou,“ přemlouvala právě K. K. Annabeth. „Studuj se mnou. Můžeš se přidat k našim lidem, stát se kouzelnicí, naučit se, jak podřizovat druhé vlastní vůli. Staneš se nesmrtelnou!“
„Ale –“
„Jsi příliš inteligentní, moje drahá,“ naléhala K. K. „Víš dobře, že se tomu hloupému táboru pro hrdiny nedá věřit. Kolik velkých ženských hrdinek mezi polokrevnými mi můžeš jmenovat?“
„Hm, Atalantu, Amélii Earhartovou –“
„Pfff! Všechnu slávu shrábnou vždycky muži.“ K. K. sevřela pěst a uhasila kouzelný plamen. „Pro ženy je jedinou cestou k moci kouzelnictví. Médea, Kalypsó, tohle byly silné ženy! A samozřejmě já. Největší ze všech.“
„Vy… K. K… Kirké!“
„Ano, má drahá.“
Annabeth couvla a Kirké se rozesmála. „Nemusíš se bát. Nechci ti ublížit.“
„Co jste provedla Percymu?“
„Jen jsem mu pomohla proměnit se do jeho pravé podoby.“
Annabeth se rozhlížela po pokoji. Konečně si všimla klece, mě, jak škrábu do mříží, a všech ostatních morčat namačkaných kolem. Vykulila oči.
„Zapomeň na něj,“ řekla Kirké. „Přidej se ke mně a uč se kouzlení.“
„Ale –“
„O tvého kamaráda bude dobře postaráno. Dopravíme ho do skvělého nového domova na pevnině. Děti v nějaké školce ho budou zbožňovat. A ty se zatím staneš moudrou a mocnou. Budeš mít všechno, po čem jsi kdy toužila.“
Annabeth na mě pořád hleděla, ale tvářila se zasněně. Civěla stejně jako já, když mě Kirké obloudila, abych vypil ten morčecí mléčný koktejl. Pištěl jsem a škrábal, snažil se ji varovat, aby se vzpamatovala, ale byl jsem úplně bezmocný.
„Nechte mě si to rozmyslet,“ zamumlala Annabeth. „Jenom… dejte mi minutku o samotě. Abych se mohla rozloučit.“
„Jistě, moje drahá,“ zavrkala Kirké. „Minutku! Ach… a abys měla absolutní soukromí…“ Máchla rukou a na okna se snesly železné mříže. Vyplula z pokoje a já slyšel, jak za ní zaklaply zámky ve dveřích.
Zasněný výraz se z Annabethiny tváře vytratil.
Pospíchala k mé kleci. „Fajn, který jsi ty?“
Kvičel jsem, ale to dělala i ostatní morčata. Annabeth se tvářila zoufale. Prohlížela pokoj a zahlédla, jak zpod stavu vykukuje okraj mých džínů.
Ano!
Vrhla se k nim a prohrabala mi kapsy.
Ale místo aby vytáhla pero, našla lahvičku Hermových multivitaminů a začala bojovat s uzávěrem.
Chtěl jsem na ni zaječet, že teď není čas brát doplněk ke stravě! Musí vytáhnout meč!
Vhodila si do pusy citrónovou žvýkačku, zrovna když se dveře rozletěly a vrátila se Kirké v doprovodu dvou pomocnic v kostýmcích.
„No,“ vzdychla Kirké, „taková minutka uběhne hrozně rychle. Jak mi odpovíš, má drahá?“
„Takhle,“ odsekla Annabeth a vytasila svůj bronzový nůž.
Kouzelnice ustoupila, ale její překvapení hned pominulo. Ušklíbla se. „Myslíš to vážně, holčičko, nůž proti mé magii? Je to moudré?“
Kirké se ohlédla na své pomocnice, které se usmívaly. Zvedly ruce, jako by se chystaly provést nějaké kouzlo.
Utíkej! chtěl jsem zakřičet na Annabeth, ale nedokázal jsem ze sebe vypravit nic víc než hlodavčí zvuky. Ostatní morčata kvičela hrůzou a cupitala po kleci. Taky jsem měl nutkání zpanikařit a schovat se, ale musel jsem něco vymyslet! Nepřežil bych, kdybych přišel o Annabeth stejně jako o Tysona.
„Jakpak upravíme Annabeth?“ zamyslela se Kirké. „Něco malého a nevrlého… rejsek!“
Z prstů jí vyrazil modrý oheň a jako hadi se obtočit kolem Annabeth.
V hrůze jsem scéně přihlížel, ale nestalo se nic. Annabeth byla pořád Annabeth, jen ještě vzteklejší. Skočila ke Kirké a vrazila jí hrot svého nože pod krk. „Co kdybyste mě místo toho proměnila na pantera? Abych vám mohla zatnout drápy do krku!“
„Jak to?“ kňučela Kirké.
Annabeth zvedla mou lahvičku s vitaminy, aby ji čarodějnice viděly.
Kirké vztekle zavyla. „Proklínám Herma a ty jeho multivitaminy! To je mi ale móda! Nijak ti neprospějí.“
„Proměňte Percyho zpátky na člověka, nebo bude zle!“ nakázala Annabeth.
„Nemůžu!“
„Takže jste si o to řekla.“
Pomocnice Kirké popošly kupředu, ale jejich paní jim nařídila: „Zpátky! Je imunní vůči kouzlům, dokud ten zatracený vitamin nepřestane účinkovat.“
Annabeth přivlekla Kirké ke kleci, odkopla vršek a nasypala zbytek vitaminů dovnitř.
„Ne!“ zaječela Kirké.
Hnal jsem se po vitaminech jako první, ale všechna ostatní morčata vycupitala z úkrytu a zkoumala tu novou potravu.
Kousl jsem si poprvé a cítil jsem, jak uvnitř celý hořím. Hryzal jsem vitamin, až přestal vypadat tak veliký, pak se klec zmenšila a pak najednou prásk! Klecexplodovala. Seděl jsem na podlaze, znovu jako člověk – nějakým zázrakem zpátky ve svém oblečení, díky bohům – společně se šesti dalšími chlápky. Všichni vypadali popletení, mrkali a vytřásali si dřevěné piliny z vlasů.
„Ne!“ zlobila se Kirké. „Ty tomu nerozumíš! Tihle jsou nejhorší!“
Jeden z mužů se postavil – byl to veliký chlap s dlouhou zacuchanou bradkou, černou jako uhel, a se zuby stejné barvy. Měl na sobě divné šaty z vlny a kůže, boty až po kolena a dost schlíplý klobouk. Ostatní muži byli oblečeni jednodušeji – v krátkých kalhotách a flekatých bílých košilích. Všichni byli bosí.
„Argggh!“ zařval ten kolos. „Co mi to ta čarodějnice provedla!“
„Ne!“ protestovala Kirké.
Annabeth zalapala po dechu. „Já vás poznávám! Jste Edward Teach, syn Arése?“
„No jasně, děvenko,“ zavrčel ten mohutný chlap. „Ale většinou mě nazývají Černovous! A tady je ta čarodějnice, která nás polapila, mládenci. Proženeme ji a pak si dopřeju pořádnou mísu celeru! Argggh!“
Kirké se dala do křiku. Spolu se svými pomocnicemi vyběhla z pokoje, pronásledována piráty.
Annabeth schovala nůž a upřela na mě svůj pohled.
„Díky…“ odmlčel jsem se. „Vážně je mi líto –“
Než jsem stačil vymyslet, jak se omluvit za to, že jsem byl takový idiot, objala mě a stejně rychle se zase odtáhla. „Jsem ráda, že z tebe není morče.“
„To já taky.“ Doufal jsem, že nejsem tak rudý, jak jsem si připadal.
Vypletla si zlaté stužky z vlasů.
„Pojď, chaluhový mozečku,“ řekla. „Musíme zmizet, dokud na nás Kirké nemá čas.“
Seběhli jsme dolů po svahu po terasách, kolem ječících lázeňských pracovníků a pirátů, plenících letovisko. Černovousovi muži připravovali bambusové louče na slavnost, házeli svazky bylin do bazénu a sráželi stoly se saunovými osuškami.
Připadal jsem si skoro provinile, že jsme ty divoké piráty osvobodili, ale říkal jsem si, že si zaslouží trochu zábavy, když tři sta let dřepěli v kleci.
„Kterou loď?“ zeptala se Annabeth, když jsme se dostali k molu.
Zoufale jsem se rozhlédl kolem. Nemohli jsme si zas vzít svou záchrannou veslici. Museli jsme se z ostrova dostat rychle, ale co jiného jsme mohli použít? Ponorku? Proudové letadlo? Nic z toho jsem řídit neuměl. A pak jsem to uviděl.
„Tamhle,“ řekl jsem.
Annabeth zamrkala. „Ale –“
„Dokážu to řídit.“
„Jak?“
Neuměl jsem to vysvětlit. Prostě jsem nějak věděl, že ta stará plachetnice je pro mě přesně to pravé. Popadl jsem Annabeth za ruku a táhl ji k třístěžňové lodi. Na přídi měla namalované jméno, které jsem měl rozluštit až později: Pomsta královny Anny.
„Argggh!“ zařval Černovous kdesi za námi. „Ti spratci se naloďují na mou loď. Chyťte je, mládenci!“
„Nestačíme odrazit včas!“ křičela Annabeth, když jsme lezli na palubu.
Rozhlédl jsem se kolem po beznadějné spleti plachtoví a lan. Na tři sta let staré plavidlo byla ta loď ve výborném stavu, ale stejně by padesátičlenné posádce trvalo několik hodin, než by ji vypravila na cestu. Několik hodin jsme neměli. Viděl jsem, jak piráti sbíhají po schodech, máchají loučemi a výhonky celeru.
Zavřel jsem oči a soustředil se na vlny olizující trup lodi, na oceánské proudy, na vítr všude kolem. Najednou se mi v hlavě vynořilo to správné slovo.
„Záďový stěžeň!“ vyjekl jsem.
Annabeth se na mě podívala, jako bych se zbláznil, ale v příští vteřině se vzduch naplnil hvízdáním napínaných provazů, roztahujících se plachet a skřípotem dřevěných kladek.
Annabeth se přikrčila, jak jí nad hlavou prosvištělo jakési lano, a pevně objala stěžeň. „Percy, jak…“
Odpověď jsem neměl, ale cítil jsem, jak na mě loď reaguje, jako by to byl kus mého těla. Přinutil jsem plachty vytáhnout se tak snadno, jako bych natáhl ruku. Přiměl jsem kormidlo, aby se otáčelo.
Pomsta královny Anny se odrazila od mola, a když piráti dorazili k vodě, byli jsme už na cestě a pluli jsme do Moře nestvůr.
