Moře nstvůr 13 14 15 kapitola
Třináctá kapitola
|
K
|
onečně jsem objevil něco, v čem jsem byl vážně dobrý.
Pomsta královny Anny reagovala na každý můj povel. Věděl jsem, která lana napnout, které plachty vytáhnout, kterým směrem kormidlovat. Brázdili jsme vlny rychlostí, kterou jsem odhadoval na deset uzlů. Dokonce jsem chápal, jak je to rychle. Na plachetní loď to bylo sakra rychle.
Všechno to působilo dokonale – vítr ve tváři, vlny lámající se o příď.
Ale když jsme teď byli mimo nebezpečí, dokázal jsem myslet jenom na to, jak mi chybí Tyson a jak velkou starost mám o Grovera.
Nedokázal jsem se přenést přes to, jak strašně jsem to zpackal na ostrově kouzelnice Kirké. Kdyby nebylo Annabeth, byl bych ještě hlodavec a schovával se v kotci s bandou roztomilých huňatých pirátů. Myslel jsem na to, co řekla Kirké: Vidíš, Percy? Odemkl jsi své pravé já!
Pořád jsem si připadal proměněný. Nejen proto, že jsem měl najednou strašnou chuť na hlávkový salát.
Připadal jsem si nesvůj, jako by do mě přešel ten instinkt vyděšeného malého zvířátka. Nebo tam možná byl odjakživa. To mě fakt trápilo.
Pluli jsme celou noc.
Annabeth se snažila a pomáhala mi držet hlídky, ale plachtění jí nesedělo. Po několika hodinách kolébání sem a tam měla tvář zelenou jako barva pomazánky z avokáda a šla si dolů lehnout na visuté lůžko.
Pozoroval jsem obzor. Několikrát jsem zahlédl nestvůry. Do měsíčního světla vyrazil sloupec vody vysoký jako mrakodrap. Po vlnách klouzala řada zelených ostnů – ten tvor byl možná třicet metrů dlouhý, nějaký plaz. Vlastně jsem to ani nechtěl vědět.
Jednou jsem uviděl nereidky, zářící ženské duchy moře. Zkoušel jsem na ně mávat, ale zmizely do hlubin a já ani netušil, jestli mě viděly, nebo ne.
Někdy po půlnoci vyšla Annabeth na palubu. Zrovna jsme míjeli jakýsi ostrov s kouřící sopkou. Moře kolem pobřeží bublalo a vypařovalo se.
„Jedna z Héfaistových dílen,“ řekla Annabeth. „Tam vyrábí ty svoje kovové nestvůry.“
„Jako třeba bronzové býky?“
Přikývla. „Obepluj to. Velkým obloukem.“
Nemusela mi to říkat dvakrát. Vyhnuli jsme se ostrovu a brzy z něj zůstala jen rudá skvrna kouře za námi.
Podíval jsem se na Annabeth. „Ten důvod, proč tak nesnášíš kyklopy… ta historka o tom, proč doopravdy umřela Thalia. Co se stalo?“
Bylo těžké v té tmě rozeznat, jak se tváří.
„No, asi si to zasloužíš vědět,“ ozvala se konečně. „Tu noc, kdy nás Grover doprovázel do tábora, se spletl a párkrát špatně zabočil. Vzpomínáš si, jak ti to jednou říkal?“
Přikývl jsem.
„No, tak ta nejhorší odbočka vedla do doupěte jednoho kyklopa v Brooklynu.“
„V Brooklynu jsou kyklopové?“ zeptal jsem se.
„Nevěřil bys, kolik jich tam je, ale o to nejde. Tenhle kyklop nás napálil. Povedlo se mu nás rozdělit v chodbách jednoho starého domu ve Flatbushi. A kyklop dokáže napodobit každý hlas, Percy. Přesně jako Tyson na palubě Princezny Andromedy. Přilákal nás jednoho po druhém. Thalia si myslela, že jde zachránit Luka. Luke měl pocit, že mě slyší křičet o pomoc. A já… já byla sama potmě. Bylo mi sedm. Nedokázala jsem ani trefit k východu.“
Odhrnula si vlasy z tváře. „Vzpomínám si, jak jsem našla hlavní pokoj. Všude po zemi se tam válely kosti. A Thalia, Luke i Grover byli svázaní, v pusách měli roubíky a viseli ze stropu jako uzené šunky. Kyklop zrovna rozdělával uprostřed pokoje oheň. Vytáhla jsem nůž, ale uslyšel mě. Obrátil se a usmál se. Nějak znal hlas mého otce. Myslím, že mi to prostě vysál z hlavy. Řekl: ‚No tak, Annabeth, neboj se. Mám tě rád. Můžeš tady zůstat se mnou. Můžeš tu zůstat navždycky.‘“
Otřásl jsem se. Vyprávěla to tak, že i teď – po šesti letech – mě to děsilo víc než všechny duchařské historky, jaké jsem kdy slyšel. „Cos udělala?“
„Bodla jsem ho do nohy.“
Zíral jsem na ni. „Děláš si legraci? Bylo ti sedm a bodla jsi dospělého kyklopa do nohy?“
„No, vždyť by mě jinak zabil. Ale překvapila jsem ho. Měla jsem zrovna čas doběhnout k Thalii a rozříznout jí provazy na rukách. A pak už se o všechno ostatní postarala ona.“
„Jasně, ale stejně… bylas fakt statečná, Annabeth.“
Zavrtěla hlavou. „Málem jsme to nepřežili. Pořád ještě mám noční můry, Percy. O tom, jak ten kyklop mluvil tátovým hlasem. Kvůli němu nám trvalo tak dlouho dostat se do tábora. Všechny nestvůry, které nás pronásledovaly, nás mezitím stačily dohnat. To kvůli tomu Thalia umřela. Kdyby nebylo toho kyklopa, ještě by dnes žila.“
Seděli jsme na palubě a pozorovali, jak na noční obloze vychází Héraklovo souhvězdí.
„Běž dolů,“ řekla mi Annabeth. „Potřebuješ si taky odpočinout.“
Přikývl jsem. Víčka mi padala únavou. Ale když jsem se dostal dolů a našel si postel, trvalo mi dlouho, než jsem usnul. Pořád jsem myslel na tu Annabethinu historku. Uvažoval jsem o tom, jestli bych měl na jejím místě dost odvahy vydat se na tuhle výpravu, plout přímo k doupěti dalšího kyklopa.
O Groverovi se mi nezdálo.
Místo toho jsem zjistil, že jsem zase v Lukově salonu na palubě Princezny Andromedy. Závěsy měl roztažené. Venku byla noc. Ve vzduchu vířily stíny. Všude kolem šeptaly hlasy – duše mrtvých.
Dej si pozor, šeptaly. Léčky. Podvody.
Kronův zlatý sarkofág lehce zářil – jediný zdroj světla v pokoji.
Vyděsil mě chladný smích. Připadalo mi, že přichází z hloubky několika mil pod lodí. Ty nemáš odvahu, mladíčku. Nemůžeš mě zastavit.
Věděl jsem, co musím udělat. Musel jsem otevřít tu rakev.
Vytasil jsem Anaklusmos. Duchové kolem mě zavířili jako tornádo. Dej si pozor!
Srdce mi bušilo. Nedokázal jsem přimět nohy k pohybu, ale musel jsem Krona zastavit. Musel jsem zničit to v té rakvi, ať to bylo cokoliv.
Pak vedle mě promluvila nějaká dívka: „No, chaluhový mozečku?“
Ohlédl jsem se, myslel jsem, že uvidím Annabeth, ale ta dívka nebyla Annabeth. Měla pankáčské oblečení a stříbrné řetězy na zápěstích, černé vlasy jako dráty, tmavě podmalované pronikavé modré oči a spoustu pih na nose. Vypadala povědomě, ale netušil jsem, proč.
„No?“ zeptala se. „Chceme ho zastavit, nebo ne?“
Nemohl jsem odpovědět. Nedokázal jsem se pohnout.
Ta holka obrátila oči ke stropu. „Fajn. Nech to na mně.“
Poplácala se po zápěstí a stříbrné řetězy se proměnily – vyrovnaly se a roztáhly do mohutného štítu. Byl stříbrný a bronzový a uprostřed vystupovala obrovská tvář Medúzy. Vypadala jako posmrtná maska, jako by se do kovu obtiskla pravá hlava Gorgony. Nevěděl jsem, jestli je to tak, nebo jestli by mě ten štít mohl vážně proměnit na kámen, ale radši jsem se díval jinam. Už jen z toho, že jsem byl blízko něj, mě mrazilo strachem. Připadalo mi, že v opravdovém boji by byl nositel toho štítu skoro neporazitelný. Každý nepřítel s kouskem rozumu by se obrátil a utekl.
Ta dívka vytasila meč a postoupila k sarkofágu. Stínoví duchové se před ní rozestupovali, rozlétli se před děsivou aurou jejího štítu.
„Ne,“ zkusil jsem ji varovat.
Ale neposlechla mě. Kráčela si to přímo k sarkofágu a odsunula zlaté víko.
Chvíli jen tak stála a shlížela na to, co bylo v bedně. Rakev začínala zářit.
„Ne.“ Dívce se chvěl hlas. „To není možné.“
Z hloubek oceánu se Kronos zasmál tak hlasitě, že se celá loď otřásla.
„Ne!“ vyjekla dívka, ze sarkofágu vyrazilo zlaté světlo a spolklo ji.
„Ach!“ Prudce jsem se posadil ve visutém lůžku.
Annabeth se mnou třásla. „Percy, měl jsi zlý sen. Musíš vstát.“
„Co-co je?“ Protíral jsem si oči. „Co se děje?“
„Země,“ oznámila mi zachmuřeně. „Blížíme se k ostrovu Sirén.“
Stěží jsem ten ostrov před námi rozeznal – byla to jenom tmavá skvrna v mlze.
„Chci, abys pro mě něco udělal,“ řekla Annabeth. „Ty Sirény… brzo se octneme v dosahu jejich zpěvu.“
Vzpomínal jsem si na historky o Sirénách. Zpívaly tak sladce, že svými hlasy námořníky okouzlily a vlákaly je do smrtelné pasti.
„Jasně,“ ujistil jsem ji. „Můžeme si prostě ucpat uši. V podpalubí je velký soudek vosku –“
„Já je chci slyšet.“
Zamrkal jsem. „Proč?“
„Říká se, že Sirény zpívají pravdu o tom, po čem člověk touží. Vyprávějí ti věci, které si o sobě ani neuvědomuješ. To proto je to tak kouzelné. Pokud přežiješ… zmoudříš. Chci je slyšet. Jak často dostanu takovou příležitost?“
Od většiny jiných lidí by mi to nedávalo smysl. Ale Annabeth byla prostě Annabeth – no, když se někdo prokousává knížkami o starořecké architektuře a hltá dokumenty na historickém kanálu v televizi, soudil jsem, že ho můžou lákat i Sirény.
Svěřila se mi se svým plánem. Neochotně jsem jí pomohl se připravit.
Jakmile jsme měli na dohled skalnaté pobřeží ostrova, nařídil jsem jednomu provazu, aby se ovinul Annabeth kolem pasu a připoutal ji k přednímu stěžni.
„Nerozvazuj mě,“ řekla, „ať se stane, co chce, i kdybych nevímjak žebrala. Budu chtít skočit přímo přes palubu a utopit se.“
„Chceš mě navnadit?“
„Haha.“
Slíbil jsem, že ji pohlídám. Pak jsem vzal dva velké kusy vosku, uhnětl z nich ucpávky a nacpal si je do uší.
Annabeth se snažila potlačit úsměv, když mě spatřila s ucpávkami v uších. Zašklebil jsem se na ni a obrátil se ke kormidlu.
To ticho bylo příšerné. Neslyšel jsem nic, jen hučení krve v hlavě. Jak jsme se blížili k ostrovu, zvedaly se z mlhy zubaté skály. Nutil jsem Pomstu královny Anny, aby se jim vyhýbala. Kdybychom připluli blíž, rozřezaly by nám trup lodi na kousky.
Ohlédl jsem se. Zpočátku vypadala Annabeth úplně normálně. Pak se začala tvářit popleteně. Vyvalila oči.
Napínala se v provazech. Volala mě jménem – to jsem jí dokázal odečíst ze rtů. Její výraz byl jasný: chtěla pryč. Tohle je otázka života a smrti. Musím ji pustit z těch provazů hned teď.
Vypadala tak utrápeně, že bylo těžké ji neosvobodit.
Přinutil jsem se dívat jinam. Popohnal jsem Pomstu královny Anny, aby plula rychleji.
Pořád jsem z toho ostrova moc neviděl – jenom mlhu a skály – ale po vodě plavaly kusy dřeva a laminátů, trosky starých lodí, dokonce i pár nafukovacích polštářků z letadel.
Jak může hudba přimět tolik živých, aby změnili kurz? Teda, jasně, znal jsem pár hitovek, při kterých se mi chtělo vyskočit z okna, ale stejně… O čem tak mohly ty Sirény zpívat?
Na jednu nebezpečnou chvilku jsem rozuměl Annabethině zvědavosti. Svádělo mě to vytáhnout si ucpávky z uší, jen abych poznal tu píseň. Cítil jsem hlasy Sirén, vibrovaly v trámech lodi, pulzovaly mi v hlavě spolu s hukotem krve.
Annabeth mě úpěnlivě prosila, abych ji vysvobodil. Po tvářích se jí koulely slzy. Napínala se v provazech, jako by jí bránily ve všem, o co stála.
Jak můžeš být tak surový? jakoby mi říkala. Myslela jsem, že jsi můj kamarád.
Nasupeně jsem hleděl na mlžný ostrov. Chtělo se mi otevřít meč, ale nebylo s kým bojovat. Copak se dá bojovat s písní?
Ze všech sil jsem se snažil nepodívat se na Annabeth. Dařilo se mi to asi tak pět minut.
To byla má největší chyba.
Když už jsem to nemohl dál vydržet, ohlédl jsem se a našel… hromádku odříznutých provazů. Prázdný stožár. Na palubě ležel Annabethin bronzový nůž. Nějak se jí povedlo se zkroutit a chytit ho do ruky. Úplně jsem zapomněl ji odzbrojit.
Pospíchal jsem na bok lodi a uviděl ji. Jako šílená se plácala k ostrovu, vlny ji nesly přímo k rozeklaným skalám.
Křičel jsem na ni, ale pokud mě slyšela, nebylo to k ničemu. Byla jako v transu, plavala vstříc smrti.
Ohlédl jsem se na kormidlo a křikl: „Zůstaň!“
Pak jsem skočil přes palubu.
Zajel jsem do vody a přiměl proudy, aby se kolem mě stočily a vytvořily prudký příval, který mě vrhl kupředu.
Vynořil jsem se na hladinu a zahlédl Annabeth, ale chytila ji vlna a hodila ji mezi dva skalní zuby, ostré jako břitvy.
Neměl jsem jinou možnost. Vrhl jsem se za ní.
Ponořil jsem se pod ztroskotaný trup nějaké jachty, prokličkoval sbírkou plovoucích kovových koulí na řetězech, až pak mi došlo, že jsou to miny. Musel jsem vynaložit veškerou vládu nad vodou, aby mě nerozmačkala o skály a abych se nezamotal do sítí ostnatého drátu napnutého hned pod hladinou.
Proletěl jsem mezi dvěma skalními zuby a ocitl se v zálivu tvaru půlměsíce. Voda byla přecpaná ještě větší spoustou skalisek a vraků lodí a plovoucích min. Pláž pokrýval černý sopečný písek.
Zoufale jsem se rozhlédl kolem po Annabeth.
Byla tam.
Naštěstí nebo naneštěstí uměla dobře plavat. Podařilo se jí dostat se přes miny a skály. Byla už málem na té černé pláži.
Pak se mlha rozjasnila a já je uviděl – Sirény.
Představ si hejno supů velikosti člověka – se špinavými černými pery, šedými drápy a vrásčitými růžovými krky. A teď si na těch krcích představ lidské hlavy, ale takové, které se neustále proměňují.
Neslyšel jsem je, ale viděl jsem, že zpívají. Jak se jim pusy hýbaly, tváře se jim měnily na lidi, které jsem znal – na mámu, Poseidóna, Grovera, Tysona, Cheiróna. Na všechny lidi, které jsem chtěl vidět ze všeho nejvíc. Konejšivě se usmívali a zvali mě dál. Ale v každé podobě, kterou Sirény nabraly, měly mastné huby, špinavé od zbytků starých jídel. Jako supi se krmily přímo tlamami a nevypadalo to, že by chodily do podniku Obří koblihy.
Annabeth plavala k nim.
Věděl jsem, že jí nesmím dovolit vyjít z vody. Moře byla má jediná výhoda. Vždycky mě nějak ochránilo. Vyrazil jsem kupředu a popadl jsem ji za kotník.
Jakmile jsem se jí dotkl, projel mi celým tělem otřes, uviděl jsem Sirény tak, jak je musela vidět Annabeth.
Na piknikové dece v Central Parku seděli tři lidé. Před sebou měli rozloženou hostinu. Poznal jsem Annabethina otce podle fotek, které mi ukázala – světlovlasý sportovní chlapík po čtyřicítce. Držel se za ruce s krásnou ženou, která se hodně podobala Annabeth. Byla pohodlně oblečená – v džínách a džínové košili a sportovních botách – ale nějak z ní vyzařovala síla. Věděl jsem, že se dívám na bohyni Athénu. Vedle nich seděl nějaký mladík… Luke.
Celá ta scéna zářila teplým nažloutlým světlem. Všichni tři si povídali a smáli se, a když uviděli Annabeth, rozzářily se jim nadšeně tváře. Annabethina máma a táta k ní natáhli ruce. Luke se usmál a naznačil Annabeth, aby si sedla vedle něj – jako by ji nikdy nezradil, jako by byl pořád jejím kamarádem.
Za stromy Central Parku se tyčilo panoráma města.
Zadržel jsem dech, protože to byl Manhattan, ale zároveň to nebyl Manhattan. Byl úplně přestavěný z oslnivého bílého mramoru, větší a velkolepější než dřív – se zlatými okny a zahradami na střechách. Bylo to lepší než New York. Lepší než hora Olymp.
Okamžitě jsem věděl, že to všechno navrhla Annabeth. Byla architektkou celého nového světa. Dala zas dohromady své rodiče. Zachránila Luka. Dokázala všechno, co kdy chtěla.
Pořádně jsem zamrkal. Když jsem otevřel oči, viděl jsem jenom Sirény – rozčepýřené supy s lidskými obličeji připravené nakrmit se další obětí.
Stáhl jsem Annabeth zpátky do příboje. Neslyšel jsem ji, ale odhadoval jsem, že ječí. Kopala mě do obličeje, ale držel jsem ji dál.
Přiměl jsem proudy, aby nás odnesly do zálivu. Annabeth do mě tloukla pěstmi a kopala mě, takže se mi dost těžko soustředilo. Mlátila sebou tak, že jsme málem narazili do plovoucí miny. Nevěděl jsem, co mám dělat. Pokud se mnou bude dál bojovat, nikdy se nedostanu zpátky na loď živý.
Ponořili jsme se pod hladinu a Annabeth se přestala prát. Zatvářila se popleteně. Pak se nám hlavy vynořily na povrch a ona se zase začala bránit.
Ta voda! Zvuk se pod hladinou moc dobře nešíří. Kdybych ji dokázal udržet dost dlouho dole, mohl bych kouzlo té hudby prolomit. Jistě, Annabeth by nemohla dýchat, ale to mi v tu chvíli připadalo jako menší problém.
Popadl jsem ji kolem pasu a nařídil vlnám, aby nás stáhly dolů.
Vyrazili jsme do hlubin – tři metry, šest metrů. Věděl jsem, že musím dát pozor, protože vydržím mnohem větší tlak než Annabeth. Bojovala a lapala po dechu a kolem nás stoupaly bubliny.
Bubliny.
Byl jsem zoufalý. Musel jsem udržet Annabeth při životě. Představil jsem si všechny bubliny v moři – neustále se pěnícím, vlnícím se. Představoval jsem si, jak se ty kousky vzduchu spojí a stáhnou se ke mně.
Moře mě poslechlo. Následoval bílý příval, po celém těle mě zalechtalo, a když jsem zase něco uviděl, ocitli jsme se s Annabeth ve velké bublině vzduchu. Do vody nám trčely jenom nohy.
Lapala po dechu a kašlala. Celé tělo se jí otřásalo, ale když se na mě podívala, věděl jsem, že kouzlo bylo prolomeno.
Začala brečet – myslím příšerně brečet, až usedalo srdce. Položila si mi hlavu na rameno a já ji držel.
Kolem se shromažďovaly ryby a civěly na nás – hejno barakud, pár zvědavých marlinů.
Zmizte! nařídil jsem jim.
Odplavaly, ale řekl bych, že dost neochotně. Přísahal bych, že vím, co mají za lubem. Chystaly se vypustit do moře drby o synovi Poseidóna a nějaké holce na dně zálivu Sirén.
„Dostanu nás zpátky na loď,“ řekl jsem Annabeth. „V pohodě. Jenom se drž.“
Annabeth přikývla, aby mi dala najevo, že už je na tom líp, pak něco zamumlala, ale kvůli tomu vosku v uších jsem ji neslyšel.
Přiměl jsem proud, aby naváděl naši divnou malou vzduchovou ponorku mezi útesy a ostnatým drátem zpátky k trupu Pomsty královny Anny, která udržovala pomalý a stabilní kurz směrem od ostrova.
Drželi jsme se pod vodou a sledovali jsme loď, dokud jsem neusoudil, že jsme se dostali mimo doslech Sirén. Pak jsem se vynořil a vzduchová bublina praskla.
Nařídil jsem provazovému žebříku, aby se spustil z boku lodi, a vyšplhali jsme na palubu.
Nechal jsem si špunty v uších, jenom tak pro jistotu. Pluli jsme, dokud nebyl ostrov úplně z dohledu. Annabeth seděla zachumlaná v dece na přední palubě. Konečně zvedla hlavu, omámená a smutná a jen pusou naznačila: Už můžeš.
Vytáhl jsem si ucpávky. Žádný zpěv nebyl slyšet. Odpoledne bylo tiché až na zvuk vln narážejících na trup lodi. Mlha se proměnila na modré nebe, jako by ostrov Sirén nikdy neexistoval.
„Jsi v pořádku?“ zeptal jsem se. Sotva jsem to řekl, došlo mi, jak to zní pitomě. Jistěže nebyla v pořádku.
„Neuvědomila jsem si to,“ zamumlala.
„Co?“
Její oči měly stejnou barvu jako mlha nad ostrovem Sirén. „Jak silné může být to vábení.“
Nechtěl jsem přiznat, že jsem viděl, co jí Sirény slibovaly. Připadal jsem si jako nějaký šmírák. Ale připadalo mi, že to Annabeth musím říct.
„Viděl jsem, jak jsi přestavěla Manhattan,“ pověděl jsem jí. „A Luka a tvoje rodiče.“
Začervenala se. „Tys to viděl?“
„Jak ti Luke řekl tam na Princezně Andromedě, že bys mohla začít budovat svět od začátku… to tě vážně dostalo, co?“
Přitáhla si deku k sobě. „Moje osudová chyba. To mi ukázaly Sirény. Moje osudová chyba je hubris.“
Zamrkal jsem. „Ta hnědá věc, co se maže na vegetariánské sendviče?“
Obrátila oči k nebi. „Ne, chaluhový mozečku. To je hummus. Hubris je horší.“
„Co může být horší než hummus?“
„Hubris znamená vražednou pýchu, Percy. Když si myslíš, že zvládneš věci líp než kdokoliv jiný… dokonce než bohové.“
„A ty si tak připadáš?“
Sklopila oči. „Neříkáš si někdy, že je svět vážně podělaný? Co kdybychom ho mohli postavit znova úplně od začátku? Žádné další války. Žádní bezdomovci. Žádná povinná četba přes prázdniny.“
„To zní dobře.“
„Já vím, že Západ představuje spoustu nejlepšího, co kdy lidé udělali – to proto ten oheň pořád hoří. To proto je tu pořád Olymp. Ale někdy člověk prostě vidí to špatné, víš? A začne uvažovat stejně jako Luke: ‚Kdybych dokázal tohle všechno zničit, mohl bych to pak udělat líp.‘ Necítil jsi někdy něco takového? Jako že ty bys řídil svět líp?“
„Ehm… ne. Kdybych já řídil svět, tak by to byl horor.“
„Tak to máš štěstí. Hubris není tvoje osudová chyba.“
„A co je?“
„Já nevím, Percy, ale každý hrdina nějakou má. Pokud ji nenajdeš a nenaučíš se ji ovládat… no, neříká se jí ‚osudová‘ pronic zanic.“
Uvažoval jsem o tom. Nijak zvlášť mě to nenadchlo.
Taky jsem si všiml, že Annabeth moc nemluvila o těch osobních věcech, které by mohla změnit – jako dát rodiče zase dohromady, nebo zachránit Luka. Chápal jsem to. Nechtěl jsem přiznat, kolikrát jsem sám snil o tom, že bych zařídil, aby rodiče zase žili spolu.
Představil jsem si mámu, samotnou v našem bytečku v Upper East Side. Snažil jsem se vzpomenout si na vůni jejích modrých vaflí v kuchyni. Připadalo mi to hrozně daleko.
„Takže to stálo za to?“ zeptal jsem se Annabeth. „Cítíš se teď… moudřejší?“
Zahleděla se někam do dálky. „Nevím jistě. Ale my musíme zachránit tábor. Pokud nezastavíme Luka…“
Nemusela ani mluvit dál. Pokud Lukův způsob myšlení lákal i Annabeth, těžko říct, kolik dalších polokrevných by se k němu mohlo připojit.
Myslel jsem na sen o dívce a o tom zlatém sarkofágu. Netušil jsem, co to znamená, ale měl jsem pocit, že něco nechápu. Něco hrozného, co Kronos plánuje. Co ta holka viděla, když otevřela víko rakve?
Annabeth najednou vyvalila oči. „Percy.“
Obrátil jsem se.
Před námi byla další skvrna země – ostrov tvaru sedla se zalesněnými kopci a bílými plážemi a zelenými loukami – přesně takový jsem viděl ve snech.
Můj námořní smysl mi to potvrdil. Třicet stupňů jednatřicet minut severní šířky, sedmdesát pět stupňů dvanáct minut západní délky.
Dorazili jsme do kyklopova domova.
Čtrnáctá kapitola
|
K
|
dyž se řekne „ostrov nestvůr“, vybavíš si drsné skály a kosti rozházené po pobřeží jako na ostrově Sirén.
Kyklopův ostrov nebyl nic takového. Chci říct, jasně, byl tam provazový žebřík přes propast, což nevěstilo nic dobrého. Klidně bys tam mohl vyvěsit billboard s nápisem TADY ŽIJE NĚCO STRAŠLIVÉHO. Ale jinak to místo vypadalo jako na pohlednici z Karibiku: zelená pole, tropické ovocné stromy a bílé pláže. Jak jsme pluli k pobřeží, nadechla se Annabeth sladkého vzduchu. „Rouno,“ řekla.
Přikývl jsem. Ještě jsem rouno neviděl, ale už jsem cítil jeho sílu. Uvěřil jsem, že uzdraví všechno, dokonce i otrávený Thaliin strom. „Neumře ostrov, když ho odneseme?“
Annabeth zavrtěla hlavou. „Vybledne. Bude zas vypadat tak, jak by vypadal normálně.“
Připadal jsem si trochu provinile, že se chystáme zničit takový ráj, ale připomínal jsem si, že nemáme na vybranou. Tábor polokrevných je v maléru. A Tyson… Tyson by byl ještě s námi, kdyby nebylo té výpravy.
Na louce na dně strže se popásalo několik tuctů ovcí. Vypadaly dost mírumilovně, ale byly veliké – asi jako hroši. Hned za nimi se táhla stezka, která vedla nahoru do kopců. Na jejím vršku, u okraje kaňonu, stál mohutný dub, který jsem viděl ve snech. Ve větvích se mu lesklo něco zlatého.
„Je to hrozně lehké,“ zamyslel jsem se. „To tam jenom tak vylezeme a sebereme si to?“
Annabeth přimhouřila oči. „Měl by tu být nějaký hlídač. Nějaký drak nebo…“
V tu chvíli se z křoví vynořil jelen. Vyklusal na louku, nejspíš hledal trávu k jídlu, když tu najednou všechny ovce zabečely a vrhly se na něj. Seběhlo se to tak rychle, že jelen zavrávoral a ztratil se v moři vlny a dusajících kopyt.
Vzduchem létala tráva a chumáče srsti.
O vteřinku později se všechny ovce rozešly, vrátily se k mírumilovnému popásání jako předtím. Tam, kde byl jelen, teď ležela hromádka jasně bílých kostí.
Vyměnili jsme si s Annabeth pohledy.
„Jsou jako pirani,“ poznamenala.
„Pirani v kožiše. Jak se tam –“
„Percy!“ zalapala po dechu Annabeth a popadla mě za ruku. „Podívej.“
Ukázala dolů na pláž, hned pod louku s ovcemi. Na mělčině tam ležela vytažená loďka… další záchranný člun z konfederační lodi Birmingham.
Usoudili jsme, že se přes ty masožravé ovce v žádném případě nedostaneme. Annabeth se chtěla proplížit po stezce s nasazenou čepicí neviditelnosti a popadnout rouno, ale nakonec jsem ji přesvědčil, že by se něco mohlo pokazit. Ovce by ji mohly vycítit. Mohl by se objevit další hlídač. Prostě něco. A kdyby se to stalo, byl bych daleko a nemohl jí pomoct.
Kromě toho, náš první úkol bylo najít Grovera a toho, kdo připlul na té lodi – pokud ovšem prošel přes ovce. Byl jsem moc nervózní na to, abych řekl, že jsem tajně doufal… že by Tyson mohl být naživu.
Přivázali jsme Pomstu královny Anny na zadní straně ostrova, kde se útesy zdvihaly dobrých šedesát metrů vysoko. Počítal jsem, že tam loď nebude tolik vidět.
Vypadalo to, že by se ty skály daly zlézt, ale jen těžko – asi tak jako lávová stěna u nás v táboře. Aspoň tam ale nebyly ovce. Doufal jsem, že Polyfémos nechová i masožravé horské kozy.
Přiveslovali jsme v záchranném člunu k okraji skali a vydali se nahoru, hodně pomalu. Annabeth šla první, protože byla lepší lezkyní.
Měli jsme namále jenom tak šestkrát nebo sedmkrát, což mi připadalo jako docela slušný výkon. Jednou jsem se špatně chytil a zjistil jsem, že visím za jednu ruku z převisu asi tak pět metrů nad skalnatým příbojem. Ale objevil jsem další záchyt a lezl dál. Za minutu Annabeth došlápla na kluzký mech a ujela jí noha. Naštěstí našla jinou oporu a stoupla si na ni. Naneštěstí ta opora byl zrovna můj obličej.
„Pardon,“ zamumlala.
„To nic,“ zavrčel jsem, i když jsem nikdy netoužil poznat, jak chutná Annabethina teniska.
Nakonec, když už mi připadalo, že mám v prstech roztavené olovo a svaly na pažích se mi vyčerpáním třásly, vyvlekli jsme se přes vršek útesu a zhroutili se tam.
„Uf,“ ulevil jsem si.
„Jau,“ zasténala Annabeth.
„Grrr!“ zařval nějaký další hlas.
Kdybych nebyl tak unavený, vyskočil bych dalších šedesát metrů vysoko. Bleskurychle jsem se obrátil, ale neviděl jsem, kdo to řval.
Annabeth mi připlácla ruku na pusu a ukázala dopředu.
Skalní převis, na kterém jsme seděli, byl užší, než jsem si uvědomil. Na protější straně klesal a právě odtamtud přicházel ten hlas – ozýval se přímo pod námi.
„Ty jsi ale divoká!“ zahulákal hluboký hlas.
„Tak se pojď bít!“ Byl to hlas Clarisse, to bylo jasné. „Vrať mi můj meč a já s tebou budu bojovat!“
Nestvůra zaburácela smíchem.
Annabeth a já jsme se připlížili k okraji. Ocitli jsme se přímo nad vchodem do kyklopovy jeskyně. Pod námi stáli Polyfémos a Grover, pořád ve svatebních šatech. Clarisse byla svázaná, visela hlavou dolů nad kotlem vařící vody. Napůl jsem doufal, že tam pod námi uvidím i Tysona. Sice by mu hrozilo nebezpečí, ale aspoň bych věděl, že žije. Ale nebylo po něm ani stopy.
„Hmmm,“ uvažoval Polyfémos. „Sežrat tu chvástavou holku hned, nebo počkat na svatební hostinu? Co myslí moje nevěsta?“
Obrátil se na Grovera, který couvl a skoro zakopl o hotovou svatební vlečku. „Ach, ehm, já zrovna teď nemám hlad, drahý. Možná –“
„Řekls nevěsta?“ zajímala se Clarisse. „Kdo – Grover?“
Annabeth vedle mě zamumlala: „Drž klapačku. Prosím, ať je zticha.“
Polyfémos se zamračil. „Jaký ‚Grover‘?“
„Satyr!“ vykřikla Clarisse.
„Ach!“ vyjekl Grover. „Chuděrce se vaří mozeček z té horké vody. Sundej ji, drahý!“
Polyfémos přivřel víčko přes zlověstné mléčné oko, jako by se pokoušel změřit si Clarisse jasněji.
Kyklop byl napohled ještě horší, než vypadal ve snech. Trochu proto, že jeho zatuchlý puch byl teď blíž a útočil na nás přímo. A trochu proto, že byl oblečený ve svatebních šatech – hrubé skotské sukni a plédu přes rameno, spíchnutého z pastelově modrých smokingů. Jako kdyby svlékl celou svatební společnost.
„Jaký satyr?“ zeptal se Polyfémos. „Satyrové jsou dobré jídlo. Tys mi přivedla satyra?“
„Ne, ty obří idiote!“ vykřikla Clarisse. „Tenhle satyr! Ten v těch svatebních šatech!“
Nejradši bych zakroutil Clarisse krkem, ale bylo pozdě. Dokázal jsem se jenom dívat, jak se Polyfémos otočil a strhl Groverovi svatební závoj – odhalil jeho kudrnatou srst, ježaté vousy dospívajícího kluka a drobné růžky.
Polyfémos těžce dýchal a snažil se ovládnout vztek. „Moc dobře nevidím,“ zavrčel. „Od té doby, kdy mě před lety jeden odvážlivec píchl do oka. Ale TY – NEJSI – KYKLOPKA!“
Kyklop popadl Grovera za šaty a serval mu je. Pod nimi se objevil Grover v džínách a tričku. Kňučel a krčil se, jak se mu netvor ohnal nad hlavou.
„Přestaň!“ prosil Grover. „Nežer mě syrového! Já – já mám dobrý recept!“
Natáhl jsem se po meči, ale Annabeth zasyčela: „Počkej!“
Polyfémos zaváhal s balvanem v ruce, jak se chystal praštit svou nastávající.
„Recept?“ zeptal se Grovera.
„No a-ano! Přece bys mě nejedl syrového. Dostaneš nějakou bakterii a botulismus a všechny možné hrůzy. Mnohem líp ti budu chutnat pomalu ugrilovaný na ohni. S mangovým čatní! Mohl by sis hned teď pro to mango zajít, tamhle do lesa. Já tu na tebe počkám.“
Netvor si to rozvažoval. Srdce mi bušilo do žeber. Počítal jsem, že pokud zaútočím, zemřu. Ale nemohl jsem dopustit, aby ta nestvůra Grovera zabila.
„Grilovaný satyr s mangovým čatní,“ přemýšlel Polyfémos. Podíval se zas na Clarisse, která pořád visela nad kotlem s vroucí vodou. „Ty jsi taky satyr?“
„Ne, ty přerostlá hromado hnoje!“ vyjekla. „Já jsem holka! Dcera Arése! Okamžitě mě odvaž, abych ti mohla urvat ruce!“
„Urvat ruce,“ opakoval Polyfémos.
„A nacpat ti je do krku!“
„Máš kuráž.“
„Sundej mě!“
Polyfémos chňapl Grovera, jako by to bylo zlobivé štěně. „Teď musím pást ovce. Svatba se odkládá na večer. Pak sežeru satyra jako hlavní chod!“
„Ale… ty se budeš přece jenom ženit?“ Groverův hlas zněl nějak uraženě. „Kdo bude nevěsta?“
Polyfémos se podíval k vařícímu kotli.
Clarisse vydala jakýsi tlumený zvuk. „To ne! To nemyslíš vážně. Já nejsem –“
Než jsme s Annabeth stačili něco udělat, Polyfémos ji utrhl z provazu, jako by byla zralé jablko, a hodil ji i s Groverem hluboko do jeskyně. „Udělejte si tam pohodlí! Přijdu za soumraku na tu velkou událost!“
Pak kyklop zahvízdal, z jeskyně se vyhrnulo smíšené stádo koz a ovcí – menší než byly ty lidožravé – a vydalo se za svým pánem. Jak zvířata mířila na pastvinu, poplácal Polyfémos některé z nich po zádech a oslovil je jmény – Skopovina, Bambule, Kudrnka a tak dál.
Když se vykolébala poslední ovce, Polyfémos přivalil před vchod jeskyně balvan tak snadno, jako by zavíral dveře ledničky, a křik Clarisse a Grovera zevnitř utichl.
„Mango,“ zabručel Polyfémos pro sebe. „Co je to mango?“
Vykročil ve svém něžně modrém úboru ženicha z kopce dolů a nechal nás u jeskyně samotné, s kotlem vařící vody a šestitunovým balvanem.
Snažili jsme se tak dlouho, že nám to připadalo jako celé hodiny, ale zbytečně. Balvan se ani nehnul. Křičeli jsme do puklin, klepali na kámen, dělali všechno, co nás napadlo, abychom dali Groverovi znamení, ale jestli nás slyšel, to jsme netušili.
I kdyby se nám nějakým zázrakem podařilo Polyféma zabít, nijak by nám to nepomohlo. Grover a Clarisse by v té uzavřené jeskyni umřeli. Jediná cesta, jak pohnout balvanem, byla nechat to na kyklopovi.
Úplně zoufalý jsem bodl mečem do balvanu. Vylétly z něj jiskry, ale jinak se nestalo nic. Veliký kus kamene není zrovna nepřítel, se kterým se dá bojovat kouzelným mečem.
Annabeth a já jsme se v naprosté beznaději posadili na hřeben a pozorovali vzdálený bleděmodrý obrys kyklopa, jak se pohybuje uprostřed stáda. Moudře udržoval normální zvířata dál od těch masožravých ovcí, každou skupinu na jedné straně veliké strže, která rozdělovala ostrov. Jediná cesta přes ni byl most z provazů a prken a ta byla na ovčí kopýtka moc daleko od sebe.
Dívali jsme se, jak Polyfémos navštívil své masožravé stádo na vzdálené straně ostrova. Ovce ho bohužel nesežraly. Vlastně to vypadalo, že jim je úplně ukradený. Krmil je kusy záhadného masa z velkého proutěného koše. To ve mně jen posílilo pocit, který jsem měl od té doby, kdy mě Kirké proměnila v morče – že je možná načase, abych se přidal ke Groverovi a stal se vegetariánem.
„Chce to nějakou lest,“ rozhodla se Annabeth. „Silou ho porazit nemůžeme, takže ho musíme nějak přelstít.“
„Fajn,“ souhlasil jsem. „Ale jak?“
„To jsem ještě nevymyslela.“
„No, výborně.“
„Polyfémos bude muset odsunout ten kámen, aby, pustil ovce dovnitř.“
„Při západu slunce,“ řekl jsem. „A přitom se ožení s Clarisse a dá si Grovera k večeři. Ani nevím, co je nechutnější.“
„Můžu proklouznout dovnitř,“ navrhla. „Neviditelná.“
„A co já?“
„Ty ovce,“ dumala Annabeth. Věnovala mi jeden ze svých potutelných pohledů, při kterých jsem byl vždycky ve střehu. „Nevadí ti ovce?“
„Prostě se nepouštěj!“ poradila mi Annabeth, která stála neviditelná kdesi po mé pravé ruce. Jí se to lehko řeklo. Ona nevisela hlavou dolů z ovčího břicha.
No, musím přiznat, že to nebylo tak těžké, jak jsem si myslel. Kolikrát jsem vlezl pod auto, abych vyměnil mámě olej, a tohle se od toho zas tak moc nelišilo. Ovcím to bylo úplně fuk. Dokonce i ty nejmenší kusy z kyklopova stáda byly dost velké na to, aby mě unesly, a vlnu měly hustou. Prostě jsem ji zakroutil a udělal si z ní držadla, zahákl nohy za stehenní kosti ovce a šup – připadal jsem si jako malý klokan, který se veze na ovčí hrudi a snaží se, aby mu vlna nelezla do pusy a do nosu.
Pokud tě to zajímá, tak spodek ovce nijak zvlášť nevoní. Představ si zimní svetr, protažený bahnem a asi tak týden pohozený v prádelním koši. Nějak tak to smrdělo.
Slunce zapadalo.
Sotva jsem zaujal svou neobvyklou pozici, kyklop zaduněl: „Uááá! Kozičky! Ovečky!“
Stádo se začalo svědomitě vléct zpátky po svazích do jeskyně.
„To je ono!“ zašeptala Annabeth. „Budu blízko. Neboj se.“
V duchu jsem slíbil bohům, že pokud tohle přežiju, přiznám Annabeth, že je génius. Jen mě trochu lekalo, že mě bohové přimějí ten slib splnit.
Mé ovčí taxi se začalo škrábat do kopce. Neurazili jsme ani sto metrů a ruce a nohy mě začaly z toho držení bolet. Popadl jsem ovčí srst pevněji a zvíře nespokojeně zabečelo. Nevyčítal jsem mu to. Ani mně by se nelíbilo, kdyby mi někdo šplhal po vlasech. Ale kdybych se nedržel, určitě bych spadl přímo tam před tou nestvůrou.
„Pepřenka!“ zavolal kyklop a poplácal jednu ovci přede mnou. „Ajnštajn! Lapálie – ech, tady jsi, Lapálie!“
Polyfémos popleskal mou ovci a málem mě přitom srazil na zem. „Nabrali jsme masíčko?“
A jéje, pomyslel jsem si. A je to tady.
Ale Polyfémos se jenom zasmál, plácl ovci po zadku a popohnal nás kupředu. „Běž, tlusťoško! Polyfémos si tě dá brzo k snídani!“
A tak jsem se ocitl v jeskyni.
Viděl jsem, jak dovnitř vcházejí poslední ovce. Jestli ho Annabeth brzo nevyruší…
Kyklop se už chystal přivalit balvan zpátky na místo, když odněkud zvenku houkla Annabeth: „Ahoj, hnusáku!“
Polyfémos ztuhl. „Kdo to řekl?“
„Nikdo!“ vykřikla Annabeth.
Vyvolala přesně tu reakci, ve kterou doufala. Obličej netvora zrudl vztekem.
„Nikdo!“ houkl Polyfémos. „Já si tě pamatuju!“
„Jsi moc hloupý, aby sis někoho pamatoval,“ posmívala se mu Annabeth. „Natož Nikoho.“
Modlil jsem se k bohům, aby už byla v pohybu, když to řekla, protože Polyfémos divoce zařval, popadl nejbližší balvan (což byly náhodou přední dveře jeskyně) a hodil ho za zvukem Annabethina hlasu. Slyšel jsem, jak se kámen rozbil na tisíc kousíčků.
Hroznou chvíli bylo ticho. Pak Annabeth zařvala: „Ani házet ses od té doby nenaučil!“
Polyfémos zavyl: „Pojď sem! Nech mě, ať tě zabiju, Nikdo!“
„Nemůžeš zabít Nikoho, ty tupý křupane,“ popíchla ho. „Pojď si mě najít!“
Polyfémos se řítil z kopce za jejím hlasem.
Teda, ta věc s Nikým možná vypadala jako nesmysl, ale Annabeth mi vysvětlila, že tohle jméno použil před stovkami let Odysseus, aby Polyféma ošidil. Hned potom mu vydloubl oko velkým horkým klackem. Annabeth počítala s tím, že Polyfémos bude na to jméno ještě pořád háklivý, a měla pravdu. Tak zuřivě chtěl najít starého nepřítele, až zapomněl na to, že by měl zase zavřít vchod do jeskyně. Zřejmě ho ani nenapadlo, že Annabeth má ženský hlas, kdežto ten první Nikdo byl muž. Na druhé straně, chtěl se oženit s Groverem, takže to měl možná s muži a ženami celé trochu popletené.
Jen jsem doufal, že se Annabeth udrží naživu a dokáže ho rozptylovat dost dlouho na to, abych našel Grovera a Clarisse.
Pustil jsem se svého dopravního prostředku, poplácal Lapálii po hlavě a omluvil se jí. Pátral jsem v hlavní jeskyni, ale po Groverovi ani po Clarisse tu nebyla ani stopa. Tlačil jsem se stádem ovcí a koz dozadu.
I když se mi o tomhle místě zdálo, najít cestu bludištěm nebylo jen tak. Hnal jsem se po chodbách posetých kostmi, prostory plnými koberečků z ovčí kůže a betonových soch ovcí v životní velikosti, ve kterých jsem poznal práci Medúzy. Byly tu sbírky ovčích triček, velké tuby lanolinového krému, vlněné kabáty, ponožky a klobouky s beraními rohy. Konečně jsem našel prádelnu. Grover se tam krčil v koutě a pokoušel se nůžkami přestřihnout pouta Clarisse.
„To je nanic,“ stěžovala si Clarisse. „Ten provaz je jak ze železa!“
„Ještě pár minut!“
„Grovere,“ vykřikla rozčileně. „Už na tom děláš věcnost!“
A pak mě uviděli.
„Percy?“ vyjekla Clarisse. „Tys měl přece vyletět do vzduchu!“
„Taky tě rád vidím. A teď se nehýbej, dokud –“
„Perrrcy!“ zamečel Grover a sevřel mě ve své kozlí náruči. „Tys mě slyšel! Přišels!“
„Jasně, kámo,“ řekl jsem. „Jistěže jsem přišel.“
„Kde je Annabeth?“
„Venku,“ odpověděl jsem. „Ale není čas na řeči. Clarisse, drž.“
Otevřel jsem Anaklusmos a rozsekl jí provazy. Stála ztuhle a masírovala si zápěstí. Chvíli na mě zírala, pak se podívala na zem a zamumlala: „Díky.“
„Rádo se stalo,“ přikývl jsem. „A teď mi řekni, byl na palubě té tvé záchranné lodi ještě někdo?“
Clarisse se zatvářila překvapeně. „Ne. Jenom já. Všichni ostatní z Birminghamu… no, ani jsem nevěděla, že jste to zvládli vy dva.“
Sklopil jsem oči a snažil se na to nemyslet. Moje poslední naděje, že uvidím Tysona živého, právě vyletěla komínem. „Dobře. Tak pojďme. Musíme pomoct –“
Jeskyní se rozlehl výbuch a hned po něm výkřik, který mi prozradil, že už je možná pozdě. Byla to Annabeth a ječela strachem.
Patnáctá kapitola
|
„L
|
apil jsem Nikoho!“ radoval se Polyfémos.
Připlížili jsme se ke vchodu do jeskyně a uviděli kyklopa, jak se škodolibě šklebí a zvedá prázdnou ruku. Nestvůra zatřásla pěstí a na zem se snesla baseballová čepice. Objevila se Annabeth, visela za nohy dolů.
„Ha!“ houkl kyklop. „Protivná neviditelná holka! Takovou podobnou budu mít za ženu. To znamená, že tebe si ugriluju s mangovým čatní!“
Annabeth se bránila, ale vypadala jako omráčená. Na čele měla ošklivou ránu a pohled jejích očí byl skelný.
„Já na něj zaútočím,“ pošeptal jsem Clarisse. „Naše loď je vzadu u ostrova. Ty a Grover –“
„To ani náhodou,“ prohlásili současně. Clarisse se vyzbrojila kopím s beraním rohem, cennou součástí sbírky z kyklopovy jeskyně. Grover našel ovčí stehenní kost, z čehož nebyl dvakrát odvázaný, ale svíral ji jako palici, připravený k útoku.
„Vyrazíme na něj společně,“ zavrčela Clarisse.
„Jasně,“ potvrdil Grover. Pak zamrkal, jako by se mu nechtělo věřit, že se právě s Clarisse na něčem shodl.
„Dobře,“ připustil jsem. „Útočný plán Makedonie.“
Přikývli. Všichni jsme měli za sebou stejné tréninkové kurzy v Táboře polokrevných. Věděli, o čem mluvím. Měli se proplížit ven po obou stranách a napadnout kyklopa po křídlech, zatímco já ho rozptýlím vpředu. Nejspíš to znamenalo, že zemřeme všichni místo toho, abych tu zůstal jen já, ale byl jsem za tu pomoc vděčný.
Zvedl jsem meč a houkl: „Hej, hnusáku!“
Obr se ke mně otočil. „Další?Kdo jsi?“
„Pusť mou kamarádku. To já jsem ten, kdo tě urazil.“
„Ty jsi Nikdo?“
„Přesně tak, ty smradlavý kýble soplů!“ Neznělo to tak dobře jako urážky od Annabeth, ale nic lepšího mě nenapadlo. „Já jsem Nikdo a jsem na to hrdý! Dělej, pusť ji a pojď sem. Chci ti zas vyšťouchnout oko.“
„GRRR!“ zařval.
Dobrá zpráva: pustil Annabeth. Špatná zpráva: pustil ji po hlavě na skály. Zůstala dole ležet bez hnutí jako hadrová panenka.
Další špatná zpráva: Polyfémos se řítil přímo na mě, tisíc páchnoucích liber kyklopa, se kterými jsem musel bojovat pomocí maličkého meče.
„Za Pana!“ vrhl se do boje Grover zprava. Hodil svou ovčí kost a ta se netvorovi neškodně odrazila od čela. Clarisse přiběhla zleva a opřela kopí o zem právě včas, aby na něj kyklop stoupl. Zakvílel bolestí a Clarisse se vrhla z cesty, aby ji neušlapal. Ale kyklop si jen vytrhl násadu jako velkou třísku a blížil se ke mně.
Připravil jsem se s Anaklusmem k boji.
Netvor po mně chňapl. Překulil jsem se na bok a bodl ho do stehna.
Doufal jsem, že uvidím, jak se rozplyne, ale tahle nestvůra byla velká a silná.
„Vezmi Annabeth!“ zaječel jsem na Grovera.
Přihnal se k ní, popadl její čepici neviditelnosti a zvedl ji, zatímco jsem se s Clarisse snažil zaměstnat Polyféma.
Musím uznat, že Clarisse byla statečná. Znovu a znovu na kyklopa dorážela. Bil do země, dupal po ní, chňapal po ní, ale ona byla rychlá. A jakmile zaútočila, napodobil jsem ji a bodl netvora do špičky nohy nebo do kotníku nebo do ruky.
Ale tohle jsme nemohli dělat věčně. Nakonec se unavíme, nebo bude mít obr šťastnou ruku. Stačilo by mu zasáhnout nás jenom jednou, aby nás zabil.
Koutkem oka jsem viděl Grovera, jak nese Annabeth po provazovém mostě. Já bych si tu cestu nevybral, vzhledem k masožravým ovcím na druhé straně, ale v tu chvíli to tam vypadalo líp než na téhle straně propasti. Vnuklo mi to nápad.
„Stáhni se!“ rozkázal jsem Clarisse.
Odkulila se a kyklopova pěst rozdrtila olivovník vedle ní.
Utíkali jsme k mostu, Polyfémos hned za námi. Po té spoustě ran byl posekaný a belhal se, ale dokázali jsme ho jenom zpomalit a rozzuřit.
„Rozemelu vás do ovčího žrádla!“ sliboval nám. „Tisíc kleteb na Nikoho!“
„Rychleji!“ nařídil jsem Clarisse.
Hnali jsme se z kopce. Most byl naše jediná možnost. Grover se zrovna dostal na druhou stranu a skládal Annabeth na zem. Museli jsme taky přeběhnout na druhou stranu, než nás ten obr chytí.
„Grovere!“ zaječel jsem. „Vezmi si od Annabeth nůž!“
Vyvalil oči, když uviděl kyklopa za námi, ale přikývl na znamení, že můj rozkaz pochopil. Zatímco jsme se s Clarisse hnali po mostě, začal Grover odřezávat provazy.
První lano udělalo lup!
Polyfémos se řítil za námi, až se most divoce kymácel.
Provazy byly teď napůl odřezané. Clarisse a já jsme, skočili na pevnou zem a přistáli vedle Grovera. Divoce jsem máchl mečem a odsekl zbývající provazy.
Most se zhroutil do propasti a kyklop zakvílel… radostí, protože už stál vedle nás.
„Nedokázal to!“ vykřikl škodolibě. „Nikdo to nedokázal!“
Clarisse a Grover se na něj pokusili zaútočit, ale nestvůra je odrazila jako mouchy.
Rozzuřil jsem se. Nechtělo se mi věřit, že jsem se dostal takhle daleko, ztratil Tysona, tolik toho protrpěl, jen abych neuspěl – zastavený velkým hloupým netvorem ve světle modrém smokingovém kiltu. Nikdo nebude takhle mlátit mé přátele! Chci říct… nikdo, ne Nikdo. No, víš, jak to myslím.
Projela mnou síla. Zvedl jsem meč a zaútočil jsem, zapomněl jsem, že jsem beznadějně slabší. Zarazil jsem meč kyklopovi do břicha. Když se zkroutil, práskl jsem ho jílcem do nosu. Sekal jsem a kopal a mlátil. Vzpamatoval jsem se, teprve když Polyfémos ležel roztažený na zádech a celý omráčený sténal a já stál nad ním a špičkou meče mu mířil do oka.
„Uhhh,“ kvílel Polyfémos.
„Percy!“ lapal po dechu Grover. „Jaks to –“
„Prosím, neee!“ sténal kyklop a žalostně ke mně vzhlížel. Z nosu mu tekla krev. V koutku napůl slepého oka se mu třpytily slzy. „Mo-mo-moje ovečky mě potřebují. Jen chci chránit své ovečky!“
Rozbrečel se.
Vyhrál jsem. Stačilo mi už jen bodnout – jeden rychlý výpad.
„Zabij ho!“ zařvala Clarisse. „Na co čekáš?“
Kyklopův hlas zněl tak zničeně, zrovna jako… jako Tysonův.
„Je to kyklop!“ varoval mě Grover. „Nevěř mu!“
Věděl jsem, že má pravdu. Věděl jsem, že Annabeth by řekla totéž.
Ale Polyfémos vzlykal… a mně poprvé došlo, že i on je syn Poseidóna. Stejně jako Tyson. Jako já. Jak bych ho mohl jen tak chladnokrevně zabít?
„Chceme jenom rouno,“ řekl jsem netvorovi. „Souhlasíš s tím, že si ho můžeme vzít?“
„Ne!“ křičela Clarisse. „Zabij ho!“
Nestvůra popotáhla. „Mé krásné rouno. Skvost mé sbírky. Vezmi si ho, krutý člověče. Vezmi si ho a odejdi.“
„Pomalu ustoupím,“ pověděl jsem netvorovi. „Jediný falešný pohyb…“
Polyfémos přikývl na znamení, že mi rozumí.
Ustoupil jsem… a Polyfémos vyrazil bleskurychle jako kobra a přimáčkl mě ke kraji útesu.
„Hloupý smrtelníku,“ zařval a zvedl se na nohy. „Vzít si mé rouno? Haha! Nejdřív tě sním.“
Otevřel obrovskou hubu a já věděl, že ty zkažené stoličky budou poslední věc, kterou v životě uvidím.
Pak mi něco zasvištělo nad hlavou a žuch!
Polyfémovi vletěl do hrdla kámen velikosti basketbalového míče – krásná střela za tři body přímo do koše. Kyklop se začal dusit, pokoušel se tu nečekanou pilulku spolknout. Zapotácel se dozadu, ale neměl už kam se potácet. Pata mu sklouzla, okraj útesu se rozdrolil a obrovský Polyfémos zamáchal rukama jako kuře, ovšem vzlétnout se mu nepodařilo a skácel se do propasti.
Obrátil jsem se.
Na stezce v půlce cesty na pobřeží stál uprostřed stáda zabijáckých ovcí můj starý přítel, naprosto nezraněný.
„Zlý Polyfémos,“ prohlásil Tyson. „Všichni kyklopové nejsou tak milí, jak vypadají.“
Tyson nám podal krátkou verzi svého příběhu: hipokampus Duhák – který nás zřejmě doprovázel už od průlivu Long Islandu a čekal, že si s ním bude Tyson hrát – ho našel, jak klesá ke dnu pod vrakem lodi Birmingham, a vytáhl ho do bezpečí. Spolu s Tysonem od té doby prohledávali Moře nestvůr a snažili se nás najít, až Tyson zachytil pach ovcí a objevil tento ostrov.
Chtělo se mi toho velkého křupana obejmout, jenže stál uprostřed stáda zabijáckých ovcí. „Tysone, díky bohům. Annabeth je zraněná!“
„Díky bohům, že je zraněná?“ zeptal se popleteně.
„Ne!“ Klekl jsem si vedle Annabeth a z toho, co jsem viděl, se mi udělalo zle. Rána na jejím čele byla horší, než jsem si předtím všiml. Tam, kde jí začínaly vlasy, byla ulepená od krve. Kůži měla bledou a vlhkou.
Vyměnili jsme si s Groverem nervózní pohledy. Pak mě něco napadlo. „Tysone, to rouno. Můžeš mi ho donést?“
„Které?“ zeptal se Tyson a rozhlížel se po stovkách ovcí.
„Na stromě!“ vykřikl jsem. „To zlaté!“
„Jo. To hezké. Jasně.“
Tyson se sunul kupředu a dával pozor, aby nepošlapal ovce. Kdyby se někdo z nás pokusil k rounu přiblížit, sežraly by ho zaživa, ale Tyson zřejmě páchl podobně jako Polyfémos, protože stádu vůbec nevadil. Jen se k němu tlačilo a láskyplně bečelo, jako by čekalo, že dostane nějaký ovčí pamlsek z toho velkého proutěného koše. Tyson se natáhl a zvedl rouno z větve. Listy na stromě okamžitě zežloutly. Tyson se začal brodit mezi ovcemi zpátky ke mně, ale já na něj jen houkl: „Není čas! Hoď mi ho!“
Zlatá beraní kůže plachtila vzduchem jako lesklý házecí talíř. S heknutím jsem ji chytil. Byla těžší, než jsem čekal – tak třicet, pětatřicet kilo vzácné zlaté vlny.
Rozprostřel jsem rouno na Annabeth, přikryl jsem jí všechno až na obličej a tiše se modlil ke všem bohům, kteří mě napadli, dokonce i k těm, které jsem neměl rád.
Prosím. Prosím.
Do tváře se jí vrátila barva. Víčka se jí zachvěla a zvedla se. Rána na čele se začala zacelovat. Uviděla Grovera a slabě ze sebe vypravila: „Ty nejsi… vdaný?“
Grover se zašklebil. „Ne. Kámoši mi to rozmluvili.“
„Annabeth,“ řekl jsem, „jenom klidně lež.“
Přes naše protesty se ale posadila a já si všiml, že rána na tváři se už skoro úplně zahojila. Annabeth vypadala o moc líp. Vlastně přímo zářila zdravím, jako by jí někdo píchl v injekci pozlátko.
Mezitím se to Tysonovi zkomplikovalo s ovcemi. „Dolů!“ říkal jim, jak se na něj pokoušely vyšplhat, hledaly jídlo. Několik jich čenichalo naším směrem. „Ne, ovečky. Tudy! Pojďte tudy!“
Daly si říct, ale bylo jasné, že jsou hladové, a začínalo jim docházet, že pro ně Tyson nemá žádné dobroty. Neudrží se donekonečna, když je kolem tolik čerstvého masa.
„Musíme jít,“ řekl jsem. „Naše loď je…“ Pomsta královny Anny byla daleko odtud. Nejkratší cesta vedla přes rokli a my právě zničili jediný most. Jediná další možnost byla skrz ovce.
„Tysone,“ zavolal jsem, „mohl bys to stádo odvést co nejdál?“
„Ovce chtějí jídlo.“
„Já vím! Chtějí jíst lidi! Jen je odveď pryč ze stezky. Dej nám čas, ať se dostaneme na pobřeží. Pak tam za námi přijď.“
Tyson se zatvářil pochybovačně, ale hvízdl. „Pojďte, ovečky! Ehm, lidé k jídlu jsou tamhle!“
Odběhl na louku a ovce se hnaly za ním.
„Drž si na sobě to rouno,“ řekl jsem Annabeth. „Jenom pro případ, že bys ještě nebyla úplně uzdravená. Můžeš vstát?“
Zkusila to, ale tvář jí zase zbledla. „Au. Nejsem úplně zahojená.“
Clarisse si k ní dřepla a osahala jí hrudník, až Annabeth těžce vzdychla.
„Zlomená žebra,“ oznámila Clarisse. „Uzdravuje se to, ale rozhodně to jsou zlomeniny.“
„Jak to poznáš?“ zeptal jsem se.
Clarisse se do mě zabodla pohledem. „Protože už jsem v životě pár žeber zlomila, ty skrčku! Budu ji muset nést.“
Než jsem stačil něco namítnout, zvedla Clarisse Annabeth jako pytel mouky a vlekla ji na pobřeží. Grover a já jsme šli za nimi.
Jakmile jsme se dostali k vodě, soustředil jsem se na Pomstu královny Anny. Přiměl jsem ji, aby zvedla kotvu a připlula ke mně. Po několika nervózních minutách jsem konečně zahlédl loď, jak zahýbá kolem výběžku ostrova.
„Jsem tu!“ zakřičel Tyson. Hnal se po stezce k nám, ovce pár desítek metrů za ním, zoufale bečely, protože jim kamarád kyklop utíkal a nenakrmil je.
„Do vody za námi asi nepůjdou,“ řekl jsem ostatním. „Stačí nám doplavat k lodi.“
„S Annabeth v tomhle stavu?“ namítla Clarisse.
„Zvládneme to,“ stál jsem na svém. Začínal jsem se cítit zase jistý. Byl jsem zpátky na domovské půdě – v moři. „Jakmile se dostaneme k lodi, jsme za vodou.“
A málem jsme to zvládli.
Zrovna jsme se brodili vodou v ústí rokle, když jsme uslyšeli příšerný řev a uviděli Polyféma, poškrábaného a pohmožděného, s rozervaným bleděmodrým svatebním úborem, ale pořád ještě hodně živého, jak se k nám plácá vodou s balvany v obou rukách.
