Moře nestvůr 16 17 18 kapitola
Šestnáctá kapitola
|
„Č
|
lověk by řekl, že vyběhl přímo ze skal,“ zamumlal jsem.
„Plavte k lodi!“ zavelel Grover.
On a Clarisse se ponořili do příboje. Annabeth visela Clarisse na krku a pokoušela se jednou rukou odrážet, vlhké rouno ji ale táhlo dolů.
Netvor si rouna nevšímal.
„Ty, mladý kyklope!“ zaduněl Polyfémos. „Zrádce svého druhu!“
Tyson ztuhl.
„Neposlouchej ho!“ prosil jsem ho. „Pojď.“
Táhl jsem Tysona za ruku, ale jako bych se pokoušel odvléct horu. Obrátil se ke staršímu kyklopovi. „Já nejsem zrádce.“
„Sloužíš smrtelníkům!“ křikl Polyfémos. „Zlodějským lidem!“
Hodil první balvan. Tyson ho odrazil pěstí.
„Nejsem zrádce,“ prohlásil Tyson. „A ty nejsi můj druh.“
„Smrt nebo vítězství!“ Polyfémos vyrazil do příboje, ale nohu měl pořád zraněnou. Okamžitě zakopl a padl na tvář. Byla by to legrace, až na to, že se začal zase zvedat, plival slanou vodu a vrčel.
„Percy!“ křičela Clarisse. „Pojď!“
Byli už s rounem skoro u lodi. Kdybych tak dokázal toho netvora ještě chvíli zabavit…
„Běž,“ řekl mi Tyson. „Já velkého hnusáka zadržím.“
„Ne! Zabije tě!“ Už jsem o Tysona jednou přišel. Nehodlal jsem ho ztratit znovu. „Budeme s ním bojovat společně.“
„Společně,“ souhlasil Tyson.
Tasil jsem meč.
Polyfémos opatrně postupoval dopředu, kulhal hůř než předtím. Ale s rukou, kterou házel, nic neměl. Mrštil po nás druhým balvanem. Uhnul jsem stranou, ale stejně by mě to rozmačkalo, kdyby nebylo Tysonovy pěsti. Rozdrtila kámen na štěrk.
Přiměl jsem moře, aby se zvedlo. Vyrostla z něj šestimetrová vlna a posadila si mě na hřeben. Jel jsem na ní ke kyklopovi, nakopl ho do oka a přeskočil mu přes hlavu, jak ho voda hodila na pláž.
„Zničím tě!“ prskal Polyfémos. „Zloději roun!“
„To tys ukradl rouno!“ vykřikl jsem. „Zneužívals ho, abys nalákal na ostrov satyry a zabil je!“
„Tak? Satyrové dobré jídlo!“
„Rouno by se mělo užívat k léčení! Patří dětem bohů!“
„Já jsem dítě bohů!“ Polyfémos se po mně ohnal, ale já se jeho ráně vyhnul. „Otče Poseidóne, proklej tohohle lidského zloděje!“ Divoce mrkal, jako by skoro nic neviděl, a já si uvědomil, že se na mě zaměřuje podle zvuku mého hlasu.
„Poseidón mě neprokleje,“ ujistil jsem ho a couvl dozadu, zatímco Polyfémos hrábl do vzduchu. „Já jsem taky jeho syn. A on si na oblíbence nepotrpí.“
Polyfémos zařval. Vyrval z boku útesu olivovník a mrštil jím tam, kde jsem před chvílí stál. „Lidé nejsou jako my! Jsou zlí a prolhaní a podvádějí!“
Grover pomáhal Annabeth na palubu lodi. Clarisse na mě divoce mávala, abych šel taky.
Tyson se propracovával kolem Polyféma, pokoušel se dostat za něj.
„Hej, mladý!“ zvolal kyklop. „Kde jsi? Pomoz mi!“
Tyson se zastavil.
„Špatně tě vychovali!“ kvílel Polyfémos a třásl svou palicí z olivovníku. „Ubohý bratře sirotku! Pomoz mi!“
Nikdo se ani nehnul. Neslyšel jsem nic, jen oceán a bušení vlastního srdce. Pak Tyson popošel dopředu a jako na obranu vztáhl ruce nahoru před sebe.
„Nebojuj, bratře kyklope. Odlož ten –“
Polyfémos se bleskurychle otočil za hlasem.
„Tysone!“ houkl jsem.
Strom do něj udeřil takovou silou, že kdybych to byl já, udělal by ze mě pizzu s extra dávkou oliv. Tyson odlétl dozadu a svým tělem vyryl rýhu do písku. Polyfémos vyrazil za ním, ale já vykřikl: „Ne!“ a udělal výpad s Anaklusmem, jak daleko jsem dokázal. Doufal jsem, že bodnu Polyféma zezadu do stehna, ale podařilo se mi vyskočit trochu výš. „Bééé!“ zabečel Polyfémos úplně stejně jako jeho ovce a ohnal se po mně stromem.
Přikrčil jsem se, ale stejně jsem dostal po zádech desítkami hrubých větviček. Krvácel jsem a byl poškrábaný a vyčerpaný. Morče ve mně by nejradši vzalo nohy na ramena. Ale ten strach jsem spolkl.
Polyfémos znovu máchl stromem, ale tentokrát jsem byl připravený. Popadl jsem větev, když mě míjela, nevšímal si bolesti v rukách, jak to se mnou trhlo nahoru, a nechal jsem kyklopa, aby mě zvedl do vzduchu. Nahoře jsem se pustil a snesl se mu přímo do obličeje – dopadl jsem mu oběma nohama na už tak dost poničené oko.
Polyfémos vyjekl bolestí. Tyson na něj skočil a stáhl ho dolů. Přistál jsem vedle nich – s mečem v ruce a v dosahu obrova srdce. Ale podívali jsme se s Tysonem na sebe a já věděl, že to nemůžu udělat. Nebylo to prostě správné.
„Pustíme ho,“ nařídil jsem Tysonovi. „A zdrhneme.“
Tyson z posledních sil odstrčil klejícího kyklopa a oba jsme se rozběhli do příboje.
„Já tě rozmáznu!“ ječel Polyfémos a prohýbal se bolestí. Obrovskýma rukama si zakrýval oko.
Ponořili jsme se s Tysonem do vln.
„Kde jsi?“ ječel Polyfémos. Sebral svou stromovou palici a hodil ji do moře. Rozstříkla vodu napravo od nás.
Povolal jsem proud, aby nás nesl, a zvolna jsme nabírali rychlost. Začínal jsem věřit, že se k lodi dostaneme, když najednou Clarisse zavolala z paluby: „Bezva, Jacksone! Přímo do ksichtu, kyklope!“
Drž klapačku, chtělo se mi zařvat.
„Grrr!“ Polyfémos sebral balvan. Hodil ho po zvuku hlasu Clarisse, ale na loď nedoletěl a taktak nás s Tysonem minul.
„Jo, jo!“ popichovala ho Clarisse. „Házíš jak chcípáček! Já tě naučím se se mnou ženit, ty idiote!“
„Clarisse!“ zařval jsem, protože už jsem to nemohl vydržet. „Drž hubu!“
Pozdě. Polyfémos hodil další balvan a tentokrát jsem bezmocně hleděl na to, jak mi přeletěl přes hlavu a prorazil trup Pomsty královny Anny.
Nevěřil bys, jak rychle se taková loď dokáže potopit. Pomsta královny Anny zaskřípala a zasténala a naklonila se dopředu, jako by jela po skluzavce na dětském hřišti.
Zaklel jsem, nutil jsem moře, aby nás postrkovalo rychleji, ale stěžně lodi už šly pod hladinu.
„Potop se!“ nařídil jsem Tysonovi. A zatímco nám nad hlavami letěl další balvan, ponořili jsme se pod vodu.
Mí kamarádi rychle klesali ke dnu, marně se pokoušeli plavat v bublající stopě vraku lodi.
Spousta lidí si neuvědomuje, že když se potápí loď, chová se jako výlevka, stahuje s sebou všechno kolem sebe. Clarisse byla zdatná plavkyně, ale ani jí se nedařilo z víru vymanit. Grover divoce hrabal kopyty. Annabeth visela na rounu, které se ve vodě lesklo jako plovoucí skvrna nově vyražených mincí.
Plaval jsem k nim, ale věděl jsem, že možná nebudu mít sílu vytáhnout kamarády ven. Ještě horší bylo, že kolem nich vířily kusy trámů. Ani má vláda nad vodou by mi nepomohla, kdybych některým dostal do hlavy.
Potřebujeme pomoc, pomyslel jsem si.
Ano. Byl to Tysonův hlas, zazněl mi v hlavě hlasitě a jasně.
Podíval jsem se na něj trochu poplašeně. Už jsem slyšel, jak ke mně pod vodou promlouvají mořské víly a další vodní duchové, ale nikdy se mi nestalo… Tyson byl Poseidónův syn. Mohli jsme se spolu domlouvat.
Duhák, napadlo Tysona.
Přikývl jsem, zavřel oči, soustředil se a připojil jsem svůj hlas k Tysonovu: DUHÁKU! Potřebujeme tě!
V temnotě pod námi se okamžitě zaleskly temné obrysy – tři koně s rybími ocasy se rychle hnali nahoru, rychleji než delfíni. Duhák a jeho druhové se dívali naším směrem a vypadalo to, že nám čtou myšlenky. Mrskli sebou do vraku a za chviličku už v oblaku bublin vyrazili nahoru – nesli Grovera, Annabeth a Clarisse, každý visel na krku jednoho hipokampa.
Duhák, ten největší, vezl Clarisse. Přihnal se k nám a nechal Tysona, aby se ho chytil za hřívu. Jeho kamarád, který nesl Annabeth, udělal totéž pro mě.
Vyrazili jsme nad hladinu a uháněli pryč od Polyfémova ostrova. Za námi jsem slyšel kyklopa, jak triumfálně řve: „Dokázal jsem to! Konečně jsem utopil Nikoho!“
Doufal jsem, že nikdy nepřijde na to, jak se spletl.
Klouzali jsme mořem, ostrov se zmenšoval na skvrnku a pak zmizel úplně.
„Zvládli jsme to,“ zamumlala Annabeth vyčerpaně. „My…“
Svezla se na krk hipokampa a okamžitě usnula.
Nevěděl jsem, jak daleko nás můžou hipokampové odnést. Nevěděl jsem, kam to plujeme. Jenom jsem podpíral Annabeth, aby nespadla, zakrýval ji zlatým rounem, kvůli kterému jsme tolik vytrpěli, a v duchu jsem vzdával bohům díky.
Což mi připomnělo… ještě jsem bohům něco dlužil.
„Jsi génius,“ přiznal jsem Annabeth tiše.
Pak jsem si položil hlavu na rouno, a než jsem si to uvědomil, taky jsem usnul.
Sedmnáctá kapitola
|
„P
|
ercy, vzbuď se.“
Do tváře mi stříkla slaná voda. Annabeth mi třásla ramenem.
V dálce se slunce sklánělo za horizont města. Viděl jsem pobřežní silnici lemovanou palmami, výklady obchodů zářící červenými a modrými neony, přístav plný plachetnic a výletních lodí.
„Myslím, že to je Miami,“ prohlásila Annabeth. „Ale hipokampové se chovají nějak divně.“
A taky že ano, naši rybí přátelé zpomalili a řehtali a plavali v kruzích, čenichali ve vodě. Nevypadali zvlášť nadšeně. Jeden z nich kýchl. Tušil jsem, co si asi myslí.
„Dál nás nedovezou,“ oznámil jsem ostatním. „Je tu moc lidí. Moc špíny. Musíme doplavat na břeh sami.“
Nikdo z nás z toho nebyl nadšený, ale poděkovali jsme Duhákovi a jeho přátelům za svezení. Tyson rozloučení trochu oplakal. Odvázal svou nouzovou sedlovou brašnu, kterou si vyrobil a ve které měl soupravu nářadí a pár dalších věcí zachráněných z vraku Birminghamu. Objal Duháka kolem krku, věnoval mu promáčené mango, které sebral na ostrově, a rozloučil se.
Jakmile bílé hřívy hipokampů zmizely v moři, vydali jsme se ke břehu. Vlny nás hnaly dopředu a za chviličku jsme se ocitli zase zpátky ve světě smrtelníků. Bloudili jsme kolem přístavišť výletních lodí, tlačili se mezi davy lidí, kteří sem dorazili na prázdniny. Nosiči pospíchali sem a tam s vozíky naloženými zavazadly. Taxikáři na sebe španělsky pokřikovali a zkoušeli se navzájem předbíhat ve frontě na zákazníky. Pokud si nás někdo všiml – pěti dětí, ze kterých kapala voda a které vypadaly jako po bitvě s nějakou nestvůrou – nedal to najevo.
Teď, když jsme byli zpátky mezi smrtelníky, zahalila Tysonovo jediné oko zase mlha. Grover si nasadil čepici a tenisky. Dokonce i rouno se proměnilo z ovčí kůže na středoškolskou červeno-zlatou bundu s velikým třpytivým písmenem omega na kapse.
Annabeth se rozběhla k nejbližší schránce s novinami a zkontrolovala datum na Miami Heraldu. Zaklela. „Osmnáctého června! Jsme z tábora pryč deset dní!“
„To není možné!“ divila se Clarisse.
Ale já věděl, že ano. Na místech, kde žijí nestvůry, ubíhá čas jinak.
„Thaliin strom už musí být skoro mrtvý,“ zakvílel Grover. „Musíme to rouno dostat zpátky dnes večer.“
Clarisse sebou žuchla na chodník. „Jak to asi tak máme provést?“ Hlas se jí třásl. „Jsme stovky mil daleko. Nemáme prachy. Nemáme odvoz. Tohle je přesně, jak řeklo Orákulum. Je to tvoje vina, Jacksone! Kdyby ses do toho nezamíchal –“
„Percyho vina?“ vybuchla Annabeth. „Clarisse, jak můžeš něco takového říct? Ty jsi ta největší –“
„Nechte toho!“ zasáhl jsem.
Clarisse si složila hlavu do dlaní. Annabeth zoufale dupla nohou.
Problém byl tenhle: já málem zapomněl, že výprava má být záležitostí Clarisse. Na chvilku jsem se nad tím zamyslel z jejího pohledu a byla to hrůza. Jak bych se asi cítil já, kdyby se mi do toho připletla banda dalších hrdinů a udělala ze mě pitomce?
Myslel jsem na to, co jsem vyslechl v kotelně na lodi Birmingham – jak Arés křičel na Clarisse, jak ji varoval, aby si nedovolila selhat. Arésovi byl tábor úplně ukradený, ale jestli mu Clarisse udělá ostudu…
„Clarisse,“ zkusil jsem to, „co ti přesně řeklo Orákulum?“
Zvedla oči. Myslel jsem, že mě pošle do háje, ale místo toho se zhluboka nadechla a zarecitovala své proroctví:
„Železným korábem s posádkou kostlivců vydáš se do noci,
najdeš, cos hledala, nezdar však čeká tě bez přátel pomoci,
zoufalství, beznaděj do konce života,
domů tě ponese na křídlech samota.“
„Ufff,“ zamumlal Grover.
„Ne,“ řekl jsem. „Ne… počkej chvíli. Mám to.“
Prohledal jsem si kapsy, jestli nenajdu nějaké peníze, a neobjevil jsem nic, jen jednu zlatou drachmu. „Má tu někdo prachy?“
Annabeth a Grover zasmušile zavrtěli hlavami. Clarisse vytáhla z kapsy vlhký konfederační dolar a vzdychla.
„Prachy?“ zeptal se Tyson váhavě. „Jako… zelené papírky?“
Podíval jsem se na něj. „Jasně.“
„Jako ty, co byly v pytli?“
„Jo, ale ty pytle už jsme dávno ztra –“
Zadrhl jsem se, když se Tyson začal prohrabovat sedlovou brašnou a vytáhl igelitový sáček plný peněz, které nám dal Hermés s dalšími zásobami.
„Tysone!“ vykřikl jsem. „Jak jsi –“
„Já myslel, že je to krmení pro Duháka,“ pokrčil rameny. „Našel jsem to plavat v moři, ale byly tam jen ty papírky. Škoda.“
Podal mi peníze. Pětidolarovky a desetidolarovky, nejmíň tři sta dolarů.
Rozběhl jsem se k obrubníku a chytil taxi, ze kterého zrovna vystupovala rodina výletníků. „Clarisse,“ houkl jsem na ni. „Dělej. Jedeš na letiště. Annabeth, dej jí rouno.“
Nevím, kdo se tvářil vyjeveněji, když jsem bral Annabeth bundu, cpal peníze do kapsy a strkal ji Clarisse do náruče.
Clarisse řekla: „Ty bys mě fakt nechal –“
„Je to tvoje výprava,“ přerušil jsem ji. „Máme peníze jenom na jednu letenku. Kromě toho, já cestovat vzduchem nemůžu, Zeus by mě rozmetal na milion kousků. Tohle znamená to proroctví: nezdar však čeká tě bez přátel pomoci – bez nás bys tu výpravu nezvládla, ale s námi ano. A domů tě ponese na křídlech samota – musíš odletět sama. Musíš dostat rouno bezpečně zpátky do tábora.“
Přímo jsem viděl, jak jí to v hlavě pracuje – nejdřív podezíravě. Uvažovala, jaký trik to na ni hraju, pak konečně usoudila, že to myslím vážně.
Skočila do taxíku. „Můžeš si na mě vsadit. Já nezklamu.“
„To by bylo fajn.“
Auto odjelo a zůstal po něm jenom kouř z výfuku. Rouno bylo na cestě.
„Percy,“ prohlásila Annabeth, „to bylo tak –“
„Velkorysé?“ napověděl jí Grover.
„Šílené,“ opravila ho Annabeth. „Sázíš životy celého tábora na to, že Clarisse dopraví rouno bezpečně zpátky do večera?“
„Je to její výprava,“ pokrčil jsem rameny. „Zaslouží si šanci.“
„Percy je hodný,“ oznámil Tyson.
„Percy je až moc hodný,“ zabručela Annabeth. Nemohl jsem si pomoct, připadalo mi, že možná, fakt jen možná, to na ni udělalo trochu dojem. Každopádně jsem ji překvapil. A to se nepodařilo každý den.
„Pojďte,“ řekl jsem kamarádům. „Najdeme si nějakou jinou cestu domů.“
Otočil jsem se a zjistil jsem, že mám na krku hrot meče.
„Čau, bratránku,“ zašklebil se Luke. „Vítej zpátky ve Státech.“
Zleva i zprava se kolem nás objevili jeho medvědí zabijáci. Jeden popadl Annabeth a Grovera za límce triček. Druhý se pokusil chytit Tysona, ale ten ho odrazil do hromady zavazadel a zařval na Luka.
„Percy,“ pronesl Luke klidně, „řekni tomu svému obrovi, aby dal pokoj, jinak nařídím Oreiovi, aby tvým kámošům praštil hlavami o sebe.“
Oreios se zašklebil a zvedl Annabeth a Grovera nad zem. Kopali a ječeli.
„Co po nás chceš, Luku?“ zavrčel jsem.
Usmál se a na tváři se mu zavlnila jizva.
Ukázal na konec mola a já si všiml toho, co jsem měl vidět už dávno. Největší loď v přístavu byla Princezna Andromeda.
„Co bych tak mohl chtít, Percy,“ odpověděl Luke, „samozřejmě nabídnout vám svou pohostinnost.“
Ta medvědí dvojčata nás nahnala na palubu Princezny Andromedy. Hodila nás na palubu na zádi před bazén se šumícími fontánami, které stříkaly vodu do vzduchu. Shromáždil se tam tucet Lukových vybraných zabijáků – hadí lidé, Laistrygonové, polobozi v bojové zbroji – aby se podívali, jak se nám dostane té „pohostinnosti“.
„Takže to rouno,“ uvažoval Luke. „Kde asi je?“
Prohlédl si nás, píchl mi špičkou meče do trika, šťouchl Groverovi do džínů.
„Hej!“ vykřikl Grover. „To pod tím je pravá kozlí srst!“
„Pardon, starý kamaráde,“ usmál se Luke. „Zkrátka mi vydej rouno a já tě nechám být, aby ses mohl vrátit na tu svou, hm, malou přírodní výpravu.“
„Bla-ha-ha!“ protestoval Grover. „Jaký starý kamarád!“
„Možná jsi mě pořádně neslyšel.“ Lukův hlas byl nebezpečně klidný. „Kde – je – to – rouno?“
„Tady není,“ odpověděl jsem. Nejspíš jsem měl držet pusu, ale dělalo mi dobře na něj tu pravdu vychrlit. „Poslali jsme ho napřed. Zpackal jsi to.“
Luke přivřel oči. „Lžeš. Nemůžete mít…“ Obličej mu zrudl, jak mu ta hrozná možnost došla. „Clarisse?“
Přikývl jsem.
„Vy jste uvěřili… vy jste dali…“
„Jo.“
„Agrie!“
Medvědí obr sebou trhl. „A-ano?“
„Běž dolů a připrav mého koně. Přiveď ho na palubu. Potřebuju si zaletět na miamské letiště, a to rychle!“
„Ale, šéfe –“
„Udělej to!“ zařval Luke. „Nebo tě dám sežrat drakonovi!“
Medvědí muž polkl a vlekl se dolů ze schodů. Luke přecházel před bazénem, nadával ve starořečtině a tiskl meč tak pevně, až mu zbělely klouby.
Zbytek Lukovy posádky se tvářil rozpačitě. Možná ještě nikdy svého šéfa neviděli tak vyšinutého.
Začal jsem uvažovat… Kdybych tak dokázal Lukův vztek využít, přiměl ho mluvit, aby si všichni vyslechli ty jeho bláznivé plány…
Podíval jsem se na bazén, na fontány, které stříkaly vodu do vzduchu a tvořily v západu slunce duhu. A najednou jsem dostal nápad.
„Celou dobu sis s námi jenom tak hrál,“ obvinil jsem ho. „Chtěl jsi, abychom ti přinesli rouno a ušetřili ti trable.“
Luke se zamračil. „Jistě, ty idiote! A tys to všecko podělal!“
„Jsi zrádce!“ Vylovil jsem z kapsy svou poslední zlatou drachmu a hodil ji po Lukovi. Jak jsem čekal, lehce se jí vyhnul. Mince letěla do tříště duhově zbarvené vody.
Doufal jsem, že má prosba bude vyslyšena i beze slov. Celým srdcem jsem si přál: O bohyně, přijmi mou nabídku.
„Ošidil jsi nás, všichni jsme na to doplatili!“ zaječel jsem na Luka. „Dokonce i DIONÝSOS z TÁBORA POLOKREVNÝCH!“
Fontána za Lukem se začala třpytit, ale já potřeboval, aby si všichni všímali jenom mě, takže jsem otevřel Anaklusmos.
Luke se jenom ušklíbl. „Teď není doba na hrdinství, Percy. Zahoď ten svůj zakrslý meč, nebo tě zabiju dřív, než jsem chtěl.“
„Kdo otrávil Thaliin strom, Luku?“
„Já, samozřejmě,“ zavrčel. „Už jsem ti to řekl. Použil jsem jed prastaré krajty, přímo z hlubin Tartaru.“
„Cheirón s tím neměl nic společného?“
„No tak! Ty víš, že by to nikdy neudělal. Ten starý blázen by na to neměl žaludek.“
„Ty jsi na to měl žaludek? Zradit své přátele? Ohrozit celý tábor?“
Luke zvedl meč. „Nerozumíš z toho ani polovině. Chtěl jsem ti to rouno nechat… jakmile s ním budu hotov.“
Nad tím jsem zaváhal. Proč by mi nechával rouno? Jistě lhal. Ale nemohl jsem si dovolit ztratit jeho pozornost.
„Tys chtěl uzdravit Krona,“ obvinil jsem ho.
„Ano! Kouzlo rouna by hojení desetkrát urychlilo. Ale tys nás nezastavil, Percy. Jenom jsi nás trochu zpomalil.“
„Takže jsi otrávil ten strom, zradil Thalii, ošidil nás – a to všechno proto, abys pomohl Kronovi zničit bohy.“
Luke zatnul zuby. „Když to víš, proč se mě na to pořád ptáš?“
„Protože chci, aby to slyšelo celé publikum.“
„Jaké publikum?“
Pak podezíravě přimhouřil oči. Podíval se za sebe a jeho zabijáci udělali totéž. Zalapali po dechu a škobrtli dozadu.
Nad bazénem se v duhové mlze mihotal obraz vysílání Iris. Byl tam Dionýsos, Tantalos a celý tábor v jídelním pavilonu. Ohromeně seděli a mlčky nás pozorovali.
„No,“ prohlásil Dionýsos suše, „dost neplánované povyražení při večeři.“
„Pane D., slyšel jste ho,“ řekl jsem. „Vy všichni jste slyšeli Luka. Otrávení toho stromu nebyla Cheirónova vina.“
Pan D. si povzdechl. „Asi ne.“
„To vysílání Iris by mohl být jenom nějaký trik,“ navrhl Tantalos, ale spíš se zabýval svým cheeseburgerem, který se snažil oběma rukama chňapnout.
„Obávám se, že ne,“ zabručel pan D. a znechuceně hleděl na Tantala. „Vypadá to, že budu muset Cheiróna znovu dosadit do funkce ředitele aktivit. Vlastně mi vážně chybí partie pinochle s tím starým koňákem.“
Tantalos chňapl cheeseburger. Neutekl mu. Zvedl ho z talíře a udiveně na něj zíral, jako by to byl největší diamant na světě. „Mám ho!“ zakdákal.
„Už tvé služby nepotřebujeme, Tantale,“ oznámil mu pan D.
Tantalos se zatvářil zaraženě. „Cože? Ale –“
„Můžeš se vrátit do podsvětí. Máš padáka.“
„Ne! Ale – Neee!“
Jak se rozplýval do mlhy, svíral prsty cheeseburger a pokoušel se ho přitáhnout k puse. Ale bylo pozdě. Zmizel a cheeseburger spadl zpátky na talíř. Táborníci se rozjásali.
Luke řval vztekem. Máchl mečem skrz fontánu a vysílání Iris se rozplynulo, ovšem už bylo pozdě.
Měl jsem ze sebe dost dobrý pocit, dokud se Luke neobrátil a nezměřil si mě vražedným pohledem.
„Kronos měl pravdu, Percy. Ty jsi nespolehlivá zbraň. Potřebuješ vyměnit.“
Netušil jsem, co tím myslí, ale neměl jsem čas nad tím uvažovat. Jeden z jeho mužů zafoukal na mosaznou píšťalku a dveře na palubě se rozletěly. Vyvalily se z nich desítky dalších bojovníků, udělaly kolem nás kruh a mosazné hroty zbraní se jim ježily.
Luke se na mě usmál. „Z téhle lodi se živý nedostaneš.“
Osmnáctá kapitola
|
„J
|
eden proti jednomu,“ vyzval jsem Luka. „Čeho se bojíš?“
Luke se ušklíbl. Ti vojáci, kteří se nás už chystali zabít, zaváhali, čekali na jeho rozkaz.
Než stačil něco říct, vrazil na palubu medvědí muž Agrios a vedl létajícího koně. Byl to první čistě černý pegas, jakého jsem kdy viděl, s křídly jako obří krkavec. Ta pegasovská kobyla vyhazovala kopyty a řehtala. Rozuměl jsem jejím myšlenkám. Nadávala Agriovi a Lukovi tak sprostě, že by jí za to Cheirón vymáchal tlamu v mýdle na sedla.
„Pane!“ vykřikl Agrios a vyhnul se kopytu pegase. „Váš kůň je připraven!“
Luke na mě dál upíral pohled.
„Řekl jsem ti to už loni v létě, Percy,“ prohlásil. „Mě k boji nepřemluvíš.“
„A ty se mu pořád vyhýbáš,“ odsekl jsem. „Máš strach, že tví bojovníci uvidí, jak prohraješ?“
Luke se podíval na své muže a bylo mu jasné, že jsem ho dostal. Pokud teď couvne, bude vypadat jako slaboch. A pokud se mnou bude bojovat, ztratí cenný čas na stíhání Clarisse. Co se mě týkalo, mohl jsem přinejlepším doufat, že ho rozptýlím a dám kamarádům šanci utéct. Jestli někdo dokáže vymyslet plán, jak je odsud dostat, je to Annabeth. Nevýhoda byla, že jsem věděl, jak dobrý je Luke v boji s mečem.
„Zabiju tě rychle,“ rozhodl se a zvedl zbraň. Ostouzeč byl o celou stopu delší než můj meč. Ostří ďábelsky zářilo šedým a zlatým světlem, v němž se lidská ocel pojila s božským bronzem. Málem jsem cítil, jako by ta čepel bojovala sama se sebou, byla jako dva opačné magnety spojené dohromady. Nevěděl jsem, jak byla vyrobena, ale cítil jsem z ní tragédii. Někdo při její výrobě zemřel.
Luke hvízdl na jednoho svého muže a ten mu hodil kožený a bronzový štít.
Škodolibě se na mě zašklebil.
„Luku,“ ozvala se Annabeth, „aspoň mu taky dej štít.“
„Promiň, Annabeth,“ odsekl. „Ale na tenhle večírek se nosí vlastní zbraně.“
S tím štítem byl problém. Při boji oběma rukama jenom s mečem má sice člověk víc síly, ale boj jednou rukou se štítem mu zase dává lepší obranu a všestrannost. Můžeš použít víc pohybů, víc možností, víc způsobů, jak zabít. Vzpomněl jsem si na Cheiróna, který mi kladl na srdce, ať za všech okolností zůstanu v táboře a učím se bojovat. Teď zaplatím za to, že jsem ho neposlechl.
Luke udělal výpad a málem mě zabil na první pokus. Jeho meč mi zajel pod paží, prosekl tričko a poškrábal žebra.
Odskočil jsem a přešel s Anaklusmem do protiútoku, ale Luke odrazil mou čepel štítem.
„Ale, ale, Percy,“ napomenul mě Luke. „Vyšel jsi ze cviku.“
Znovu se po mně vrhl a ohnal se mi po hlavě. Odklonil jsem tu ránu a vrátil mu ji. Lehce uskočil na bok.
Rána na žebrech bolela. Srdce mi bušilo. Když Luke znovu zaútočil, odskočil jsem dozadu do bazénu a pocítil nával síly. Zatočil jsem se pod hladinou, vytvořil sloup vody jako při bouřkové smršti a nasměroval ho z hlubší strany bazénu Lukovi přímo do obličeje.
Síla vody ho srazila, prskal a nic neviděl. Ale než jsem stačil udeřit, převalil se na bok a byl zase na nohách.
Zaútočil jsem a odsekl mu okraj štítu, ale jeho to ani nevyvedlo z míry. Přikrčil se a sekl mi po nohách. Najednou jsem měl stehno v jednom ohni. Byla to tak intenzivní bolest, až jsem se zhroutil. Džíny jsem měl nad kolenem rozříznuté. Byl jsem raněný. Nevěděl jsem, jak vážně. Luke sekl dolů a já se převalil za plážové lehátko. Pokoušel jsem se vstát, ale noha mou váhu neunesla.
„Peeerrrcy!“ zamečel Grover.
Znovu jsem se převalil a Lukův meč rozetnul lehátko napůl, i s kovovými trubkami a se vším.
Dral jsem se k bazénu a ze všech sil se snažil neztratit vědomí. Nikdy se mi to nepovede. Luke to taky věděl. Postupoval pomalu, usmíval se. Ostří meče měl rudě zbarvené.
„Chci, abys viděl ještě jednu věc, než zemřeš, Percy.“ Podíval se na medvědího muže Oreia, který pořád držel Annabeth a Grovera za krky. „Teď si můžeš dát obídek, Oreie. Dobrou chuť.“
„Hehe! Hehe!“ Medvědí muž zvedl mé přátele a obnažil zuby.
V tu chvíli se rozpoutalo veškeré Hádovo zlo.
Švih!
Oreiovi vyrašil z tlamy šíp s červenými pírky. S překvapeným výrazem na chlupaté tváři se svezl na palubu.
„Bratře!“ zakvílel Agrios. Na chvilku uvolnil pegasovy otěže, ale černý kůň ho stačil nakopnout do hlavy a volně se vznést nad záliv u Miami.
Lukovy strážce to na zlomek vteřiny tak omráčilo, že neudělali nic, jen civěli, jak se těla těch medvědích dvojčat rozplývají v dým.
Pak následoval divoký sborový bojový pokřik a do kovu zabušila kopyta. Z hlavního schodiště vyrazil tucet kentaurů.
„Koníci!“ vyjekl Tyson nadšeně.
Pro můj mozek to byla fuška, zpracovat všechno, co jsem viděl. V tom davu byl i Cheirón, ale jeho příbuzní se mu skoro vůbec nepodobali. Byli tam kentauři s černými těly arabských hřebců, jiní se zlatou srstí, další s oranžovými a bílými skvrnami jako strakaté americké plemeno. Někteří na sobě měli pestrá barevná trička se světélkujícími písmeny, která dávala dohromady nápis: ZÁBAVNÍ KONÍCI: POBOČKA JIŽNÍ FLORIDA. Někteří byli vyzbrojení luky, jiní baseballovými pálkami, někteří paintballovými pistolemi. Jeden měl tvář maskovanou jako válečník Komančů a máchal velikou oranžovou polystyrénovou rukou se vztyčeným palcem. Další byl do půlky těla nahý a celý pomalovaný zeleně. Třetí měl žertovné brýle s vykulenýma očima na pružinách a příšernou baseballovou čepici s plechovkami coly připevněnými na obou stranách.
Vtrhli na palubu tak zuřivě a temperamentně, že to na chvíli ohromilo i Luka. Nedokázal jsem odhadnout, jestli přijeli slavit nebo útočit.
Vypadalo to, že obojí. Když Luke zvedl meč, aby shromáždil své jednotky, jeden kentaur vystřelil speciálně upravený šíp s koženou boxerskou rukavicí na konci. Praštila Luka do obličeje a srazila ho do bazénu.
Jeho bojovníci se rozprchli. Nemohl jsem jim to vyčítat. Čelit kopytům vyhazujícího hřebce je dost děsivé, ale když je to kentaur vyzbrojený lukem, který navíc povykuje v čepici s plechovkami coly, vzdal by se i ten nejodvážnější bojovník.
„No tak pojďte!“ vykřikl jeden z té čety koníků.
Začali pálit z paintballových zbraní. O Lukovy bojovníky se rozpleskla vlna modré a zelené barvy, oslepila je a pocákala je od hlavy až po paty. Pokoušeli se utéct, jenže jim to klouzalo a padali na zem.
Cheirón se přihnal k Annabeth a ke Groverovi, lehce je zvedl z paluby a uložil si je na hřbet.
Pokoušel jsem se vstát, ale připadalo mi, jako bych měl zraněnou nohu pořád v ohni.
Luke se škrábal ven z bazénu.
„Zaútočte, vy pitomci!“ nařídil svým jednotkám. Někde dole v podpalubí se rozezněl velký poplašný zvon.
Věděl jsem, že nás můžou každou chvilku smést Lukovy posily. Jeho bojovníci se už probírali z překvapení a vrhali se na kentaury s tasenými meči a kopími.
Tyson jich půl tuctu odrazil stranou, skopával je přes zábradlí do zálivu. Ale po schodech nahoru proudili pořád noví a noví.
„Ústup, bratři moji!“ nařídil Cheirón.
„Nám neutečete, ty koňáku!“ houkl Luke. Zvedl meč, ale dostal do obličeje dalším šípem s boxerskou rukavicí a tvrdě přistál v plážovém lehátku.
Zlatý kentaur si mě zvedl na hřbet. „Hochu, sežeň toho svého velkého kamaráda!“
„Tysone!“ zakřičel jsem. „Pojď sem!“
Tyson pustil dva bojovníky, které se chystal svázat na uzel, a doběhl k nám. Skočil kentaurovi na záda.
„Hochu!“ zasténal kentaur a pod Tysonovou vahou se mu málem podlomila kolena. „Co takhle nízkouhlovodanová dieta?“
Lukovi bojovníci se řadili do válečného šiku. Než byli připraveni vyrazit, kentauři tryskem doběhli k okraji paluby a nebojácně skočili přes zábradlí, jako by to byla překážková dráha, a ne deset pater nad zemí. Byl jsem přesvědčený, že zemřeme. Řítili jsme se směrem k molu, ale kentauři skoro úplně hladce přistáli na asfaltu a vyrazili dál, výskali a křičeli posměšky na adresu Princezny Andromedy, zatímco jsme se hnali do centra Miami.
Netuším, co si asi tak místní obyvatelé mohli myslet, když jsme se tryskem řítili kolem.
Ulice a budovy se začínaly rozmazávat, jak kentauři nabírali rychlost. Zdálo se, jako by se zhušťoval celý vesmír, jako by nás každý kentaurův krok odnesl míle a míle daleko. Za chviličku jsme nechali město za sebou. Běželi jsme bažinatými poli s vysokou trávou a jezírky a zakrslými stromy.
Konečně jsme se ocitli v kempu pro přívěsy na kraji jezera. Všechny ty přívěsy byly vozy pro koně vybavené televizory a miniledničkami a moskytiérami. Ocitli jsme se v táboře kentaurů.
„Kamaráde,“ řekl jeden z nich, když odkládal výzbroj. „Viděls toho medvědího chlápka? Jak se tvářil: Proboha, já mám v tlamě šíp!“
Kentaur s žertovnými brýlemi se rozesmál. „To byla paráda! Na to si ťukneme!“
Oba kentauři se proti sobě rozběhli plnou silou a narazili do sebe hlavami, pak odvrávorali opačnými směry a bláznivě se přitom šklebili.
Cheirón si povzdechl. Složil Annabeth a Grovera na piknikovou deku vedle mě. „Vážně bych uvítal, kdyby se bratranci věčně nesráželi hlavami. Nemají mozkové buňky na rozdávání.“
„Cheiróne,“ vypravil jsem ze sebe, pořád ještě celý vedle z toho, že je tady „Vy jste nás zachránil.“
Věnoval mi ironický úsměv. „No, nemohl jsem tě přece nechat zemřít, zvlášť když jsi očistil mé jméno.“
„Ale jak jste věděl, kde jsme?“ zeptala se Annabeth.
„Pokročilé plánování, má drahá. Počítal jsem, že se vynoříte někde poblíž Miami, pokud se dostanete z Moře nestvůr živí. Skoro všechno divné se vyplaví poblíž Miami.“
„Tak to díky,“ zamumlal Grover.
„Ne, ne,“ řekl Cheirón. „Nemyslel jsem… no, nechme to. Jsem rád, že tě zase vidím, můj mladý satyre. Hlavní je, že se mi povedlo vyslechnout Percyho vysílání Iris a vystopovat signál. S Iris jsme přátelé už celá staletí. Požádal jsem ji, aby mě upozornila na každou významnou komunikaci v této oblasti. A přesvědčit bratrance, aby vám přijeli na pomoc, mi žádnou práci nedalo. Jak vidíte, kentauři se dokážou přemisťovat dost rychle, když chtějí. Vzdálenost pro nás není totéž jako pro lidi.“
Podíval jsem se k táborovému ohni, kde tři koníci učili Tysona ovládat paintballovou pistoli. Doufal jsem, že vědí, co si na sebe šijí.
„Takže, co teď?“ zeptal jsem se Cheiróna. „Necháme Luka jenom tak odplout? Má na palubě své lodi Krona. Nebo aspoň jeho části.“
Cheirón si klekl a pečlivě složil přední nohy pod sebe. Otevřel zdravotní váček na opasku a začal mi ošetřovat rány. „Obávám se, Percy, že dnes to bylo něco jako remíza. Neměli jsme početní sílu na to, abychom loď obsadili. A Luke nebyl připravený na to, aby nás mohl stíhat. Nikdo nevyhrál.“
„Ale my máme rouno!“ upozornila ho Annabeth. „Clarisse je s ním právě teď na cestě zpátky do tábora.“
Cheirón přikývl, i když se pořád tvářil rozpačitě. „Všichni jste praví hrdinové. A jakmile Percyho uzdravíme, musíte se vrátit na Vrch polokrevných. Kentauři vás tam odnesou.“
„Vy pojedete taky, ne?“ zeptal jsem se.
„No jistě, Percy. Uleví se mi, až budu zase doma. Mí druhové prostě nedokážou ocenit hudbu Deana Martina. Kromě toho si musím promluvit s panem D. Je třeba naplánovat zbytek léta. Čeká nás spousta trénování. A chci vidět… Jsem zvědavý na to rouno.“
Nevěděl jsem přesně, co tím myslí, ale dělalo mi starosti, co řekl Luke: Chtěl jsem ti to rouno nechat… jakmile s ním budu hotov.
Že by jenom lhal? U Krona jsem se poučil, že za jedním plánem bývá schovaný ještě jiný plán. Vládci Titánů se neříkalo Pokřivený jen pronic zanic. Vždycky dokázal přimět lidi, aby dělali, co chtěl, aniž by si uvědomili jeho pravé záměry.
Tyson začal u táboráku pálit ze své paintballové zbraně. Modrý projektil se rozpleskl o jednoho kentaura a odhodil ho pozadu do jezera. Kentaur se vynořil a vesele se šklebil, celý od bláta z bažiny a modré barvy, a ukazoval Tysonovi dva vztyčené palce.
„Annabeth,“ povzdechl si Cheirón, „možná bys mohla s Groverem trochu dohlédnout na Tysona a na mé bratrance, než se, ehm, navzájem naučí všechny možné nepravosti?“
Annabeth se mu podívala do očí. Projelo mezi nimi jakési porozumění.
„Jistě, Cheiróne,“ odpověděla. „Pojď, kozlíku.“
„Ale já nemám rád paintball.“
„Ale ano, máš.“ Zvedla Grovera na kopyta a odvedla ho k táborovému ohni.
Cheirón skončil s obvazováním mé nohy. „Percy, po cestě jsem si promluvil s Annabeth. O tom proroctví.“
Ufff, pomyslel jsem si.
„Ona za to nemohla,“ pověděl jsem. „Přinutil jsem ji, aby mi to řekla.“
V očích mu podrážděně blýsklo. Byl jsem přesvědčený, že mi vynadá, ale pak se zatvářil prostě jen unaveně. „Zřejmě jsem nemohl čekat, že to udržím v tajnosti navěky.“
„Takže v tom proroctví jde o mě?“
Cheirón si nacpal obvazy zpátky do vaku. „Kéž bych to věděl, Percy. Ještě ti není šestnáct. Prozatím tě musíme prostě cvičit nejlíp, jak můžeme, a nechat budoucnost na sudičkách.“
Na sudičkách. Nepomyslel jsem na ty staré dámy už dlouho, ale jakmile se o nich Cheirón zmínil, něco mi došlo.
„Tak tohle to znamenalo,“ pokýval jsem hlavou.
Cheirón se zamračil. „Co co znamenalo?“
„Loni v létě. To znamení od sudiček, když jsem je viděl, jak přestřihují něčí vlákno života. Myslel jsem, že to znamená, že zemřu hned tam, ale je to horší. Má to něco společného s tím vaším proroctvím. Ta smrt, kterou předpověděly – to se stane, až mi bude šestnáct.“
Cheirónův ocas nervózně šlehal v trávě. „Chlapče můj, to nemůžeš vědět jistě. Ani nevíme, jestli se to proroctví týká tebe.“
„Ale žádné jiné polokrevné dítě Velké trojky přece není!“
„Žádné, o kterém víme.“
„A Kronos povstává. Chce zničit horu Olymp!“
„Zkusí to,“ souhlasil Cheirón. „A západní civilizaci s ní, pokud ho nezastavíme. Ale my ho zastavíme. Nebudeš v tom boji sám.“
Věděl jsem, že se mi snaží zvednout náladu, ale pamatoval jsem si, co řekla Annabeth. Padne to na jednoho hrdinu. Jediné rozhodnutí, které zachrání nebo zničí Západ. A byl jsem si jistý, že sudičky mi k tomu dávaly nějaké varování. Stane se něco hrozného, buď mně, nebo někomu, kdo mi je blízký.
„Já jsem jenom kluk, Cheiróne,“ vydechl jsem nešťastně. „Co je jeden ubohý hrdina proti něčemu jako Kronos?“
Cheirónovi se povedl úsměv. „Co je jeden ubohý hrdina? Joshua Lawrence Chamberlain mi jednou řekl cosi podobného, a hned potom sám změnil průběh vaší občanské války.“
Vytáhl z toulce šíp a obrátil hrot, ostrý jako břitva, až se zaleskl v záři ohně. „Božský bronz, Percy. Nesmrtelná zbraň. Co by se stalo, kdybys to vystřelil na člověka?“
„Nic,“ řekl jsem. „Jenom by jím projel.“
„Přesně tak,“ souhlasil. „Lidé nežijí na stejné úrovni jako nesmrtelní. Naše zbraně je ani nemohou zranit. Ale ty, Percy – ty jsi dílem bůh, dílem člověk. Žiješ v obou světech. Mohou ti ublížit oba a můžeš taky oba ovlivnit. To proto jsou hrdinové tak zvláštní. Vnášíš naděje lidstva do říše věčnosti. Nestvůry nikdy nezemřou. Rodí se znovu z chaosu a barbarství, které neustále vře pod povrchem civilizace, a právě to posiluje i Krona. Je třeba je znovu a znovu porážet, držet v šachu. Ten boj ztělesňují hrdinové. Bojuješ v bitvách, které musí lidstvo vyhrát, musí zvítězit v každé generaci, aby zůstalo lidstvem. Rozumíš tomu?“
„Já… já nevím.“
„Musíš to zkusit, Percy. Protože ať už jsi nebo nejsi to dítě z proroctví, Kronos si myslí, že bys jím mohl být. A po dnešku definitivně ztratil naději, že tě obrátí na svou stranu. To je jediný důvod, proč tě zatím nezabil, víš. Jakmile si bude jistý, že tě nedokáže využít, zničí tě.“
„Mluvíte, jako byste ho znal.“
Cheirón našpulil rty. „Já ho vážně znám.“
Zíral jsem na něj. Někdy prostě zapomenu, jak je Cheirón starý. „To proto vás pan D. obvinil, když byl strom otrávený? Proto jste říkal, že vám někteří lidé nevěří?“
„Jistě.“
„Ale, Cheiróne… Tohle neříkejte! Proč by si mysleli, že byste mohl zradit tábor kvůli Kronovi?“
Cheirónovy oči nabraly temně hnědý odstín, byly plné tisíců let smutku. „Percy, vzpomeň si na svůj výcvik. Vzpomeň si na své studium mytologie. Jakým způsobem jsem spojen s vládcem Titánů?“
Lámal jsem si hlavu, ale veškerá mytologie se mi vždycky v hlavě pomíchala. Dokonce i teď, když to bylo tak skutečné, tak důležité pro můj vlastní život, jsem si neuměl jasně vybavit všechna jména a fakta. Zavrtěl jsem hlavou. „No, ehm, dlužíte Kronovi nějakou laskavost, nebo co? Zachránil vám život?“
„Percy,“ hlesl Cheirón neuvěřitelně slabým hlasem. „Titán Kronos je můj otec.“
